Amelia Allingham

Ačkoliv jsem si myslela, že už je tento deník zničený, nebo naprosto ztracený někde v prachu, pletla jsem se. Byl pouze skrytý v jedné z krabic, které byly na půdě poté, co jsem třídila věci po odchodu Michaela...
Ano, je to tak. Za ta léta, která jsem sem nepsala, se toho stalo mnoho.  Mnoho milého i toho horšího. Jedna z nepříjemných věcí byl i rozvod s Michaelem. 
Náš vztah byl plný lásky a porozumění, ale také práce a ta nás nakonec rozdělila. Také to, že jsme neměli nikdy potomka. Rosa se sice snažila a míchala mi neustále všelijaké lektvary a zkoušela další a další kouzla...Ale nic to nebylo platné. Mé tělo už zkrátka zůstalo navždy poznamenáno kouzlem, které mne před tolika lety zasáhlo.
Milé však byly všechny ty šťastné chvíle, které jsem viděla u své rodiny a přátel. S neskutečnou radostí jsem sledovala jak se jim daří a jak je jejich život naplněný. 
Nakonec ani já si nevedu špatně!
To, že mi nevyšel vztah neznamená, že bych nebyla naplněná a šťastná. Naopak! Veškerý čas jsem zaměřila na svou práci a doopravdy se snažila splnit cíl, který jsem si kdysi ve škole dala - dám tuto kouzelnickou zem do pořádku, jak to jen v mých silách bude možné. 
Dokonce mě povýšili! Ha!
A prč končím tento deník?
Důvod je jednoduchý. Každá kniha jednou končí a i tento sešit má jen určitý počet stránek...
A když jsem nedávno na tyto listy narazila a pročetla je, mísily se v mém obličeji slzy s úsměvem. melancholie se štěstím a smutek s radostí.
Navždy ve mě bude zapsána ta obrovská změna, která se udála v mém životě příchodem dopisu a následně celými těmi roky ve škole, která mi dala směr do dalšího života. Život bez hůlky v kapse si už nedokážu představit.
Ačkoliv je mé mládí už navždy pryč, vidím, že jsem nežila nadarmo a že mne třeba ještě mnohé čeká.
Kdo ví? Třeba se ještě jednou najde nějaký sešit, který bude potřeba popsat...
Prozatím...Sbohem.

Vaše Amelia