Jdi na obsah Jdi na menu
 


65. zápis

16. 9. 2014

 Pár týdnů uběhlo a já jsem zpátky v normálním životě. V normálním...Jak se to vezme.

Po několika týdnech u Munga, kdy jsem se potýkala s bolestmi, nekonečnou nudou a komunikační bariérou, jsem se začala zotavovat. Rány se pěkně zahojily, zůstaly jen světlé jizvy na břiše, které ještě zvládnu. Pomalu, ale jistě jsem začínala i mluvit. Nějak ani nevím proč to nešlo.
Nejprve jsem tak nějak jen chrčela, pak jsem začala dávat dohromady krátké věty, které jsem chraplavě prodlužovala.
Když už jsem byla dostatečně silná, propustili mě, ale musela jsem slíbit, že přijdu na další vyšetření. Něco se jim nelíbilo, ale nechtěli  mi říct co.

Potulovala jsem se po Londýně, po Kotli, ale byla jsem pořád ve střehu. Hůlku jsem třímala stále v ruce a držela se raději stále v místech, kde byl větší počet lidí.
Chrapot postupně ustupoval a já se cítila lépe.
Pak mi jeden den přišel lístek.
Stálo na něm „Pokud můžeš, přijď hned domů“. Podpis nebyl připojen, ale jasně jsem rozeznala ten rukopis. Byl sice roztřesený a očividně rychle naškrábaný, ale byl to on. Nemohla jsem se plést! Nemeškala jsem a hned se z Kotle přemístila.
Až ve chvíli, kdy jsem před sebou spatřila ten zarostlý a zanedbaný obličej, jsem si uvědomila, že mohlo jít o past! Začátečnická chyba! Namířila jsem na osobu hůlku a jen to jediné slovo mě zastavilo, abych seslala omračující kouzlo.
Rty toho špinavého chlapa se rozevřely a já zaslechla, jak promluvil.“Amelie..“
To není možné! Blesklo mi hlavou.
Dívala jsem se mu do očí a on pohled opětoval. Byl schoulený u zdi a mě se začala třást ruka.
„Kdo jsi?“ Křikla jsem na něj, ale odpovědi se mi nedostalo, nebo jsem ji přeslechla. Ty oči se na mě stále dívaly a hlásek v hlavě mi říkal, abych sklonila hůlku a hned ho odejmula. Druhý mě ale nabádal k opatrnosti.
„kdo je můj muž?“ Vyštěkla jsem zase.
„Dej mi otázku, kterou nikdo jiný nemůže vědět.“ Promluvil unaveně a já věděla, že je to on. Přesto jsem se s bušícím srdcem donutila položit další otázku. Jen proto, aby věděl, že si z jeho hodin přece jen něco pamatuju.
„Kde…Kde jsme se scházeli v době, kdy jsme náš vztah ještě tajili?“ Vykoktala jsem s lámajícím se hlasem. On odpověděl bez jediné chyby. To jsem už ale klečela u něj a pevně ho objímala. Nestihla ni dokončit svou odpověď.
Po tvářích se mi valily slzy, když jsem držela v náručí svého muže a dotýkala se jeho prokřehlého těla ve špinavém oblečení.
Už to nebyl odpudivý pobuda, co se dostal do mého domu, aby se mi pomstil a zabil mne. Byl to Michael. Můj Michael, který se mi vrátil.
Hned jsem ho začla prohlížet, jestli je v pořádku, zda není zraněný. Byl pohublý a vyčerpaný. Nebylo pochyb o tom, že si prošel peklem. Pomohla jsem mu do křesla a rychle načmárala na lístek prosbu o pomoc a aby se k nám Rosa dostavila hned, jak to bude možné. Nečekali jsme snad ani deset minut.
Byla překvapená, že je Michael zpět, ale na nic se neptala a pustila se do práce.
Nalila do něj nevím kolik lektvarů a když s ujistila, že to zvládneme, odešla.
Já si pohlídala Michaela při koupeli, protože dostal i lektvar na zklidnění, tak aby neusnul. Jizvy, kterými je posetý, potvrdily moje obavy. Vlastně i Michael mi to pak sám pověděl.
Unesli ho členové SABATu a jednu členku našeho týmu zabili. Michael jim utekl, ale zatím mi neřekl jak.
Jen zběžně jsme mu pověděla, co se dělo tady. Všiml si, že já také nejsem zrovna ve formě. To vše je ale jedno. Michael žije!
To vše je ale více jak týden. Oba opět pracujeme a Michael dokonce dostal na starosti dašího nováčka, co má projít výcvikem.
Já vyslechla kluka, který přišel podat výpově´d o té zmizelé slečně. Mám nutkání se do toho případu vložit, ale Aaron mě tím zatím nepověřil  a tak do toho nezasahuju. Jen se bojím, aby SABAT neměl už tak dlouhé prsty, že by dosáhl až do Evropy.
Snad ne…

Ale co je nejnovější novinkou u mě..U nás…No. Jak to jenom napsat? Já ani nevím. Nějak tomu sama nevěřím.
byla jsem na tom vyšetření u Rosy. Na tom, co chtěli, když mě propouštěli. No…Rose věřim, ale nechce se mi věřit.
Ona. No. Říkala, že nebudu moct mít děti..Ta kletba se nějak. Já nevím. Něco poškodila. Rosalinda ale říkala, že budeme hledat nějakou protikletbu, nějaké lektvary a tak. Doufám, že se povede najít něco, co zabere. Michael je tím zdrcený, ačkoliv se snaží nedat nic najevo. Chce být táta…Co když se to ale nespraví?Co pak..?


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Komentář

(MGs, 29. 12. 2014 20:14)

Docela pěkně sepsané, jen škoda, že sem moc lidí asi nechodí :)

Re: Komentář

(Amelia, 20. 1. 2015 21:54)

Děkuju :)
Možná se budeš divit, ale dnes jsem zjistila, že i když sem už prakticky nic nepíšu asi půl roku, mám tu měsíčně přes 100 unikátních přístupů měsíčně (což by mělo být dle ip adres)