63. zápis
Ty můj zápisníku. Jak dlouho jsme do tebe nepsala? Je to už snad dva měsíce. Inu nedá se nic dělat. Času je teď na vše tak málo. Co se stalo za tu dobu, co jsem sem ani nenahlédla?
Tak v první řadě jsem se vdala. Ano. Svatba už je za mnou a byl to vážně asi jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě.
Rosa ke mně dorazila už brzy ráno, aby mi pomohla s přípravami. Mimo to, že mě nasoukala do šatů, připravila kytici, abych ji nezapomněla a starala se o přítomné hosty (mou rodinu), mě stíhala ještě uklidňovat ve chvílích, kdy jsem začínala panikařit.
Společně s Rosou jsem se přemístila na okraj Prasinek a protože jsem chtěla dodržet tradici, že mně Michael uvidí ž u oltáře, zastřela jsem se a držela se kousek od Rosy, která korzovala mezi čekajícími hosty. V jednu chvíli, kdy se nikdo nedíval, jsem ze sebe shodila kouzlo jen proto, abych se ukázala překvapenému taťkovi, který mě úzkostlivě hledal. Asi se bál, že by neměl koho odvést.Hehe. Byl dojatý tím, jak jsme vypadala. Doufala jsem, že se budu líbit (asi jako každá nevěsta). Pak jsem se zase zastřela a počkala, až si všichni posedají na molo, kde měl obřad proběhnout. Michael to vše připravil dokonale. Moc se mi to líbilo.
Když byl čas, znovu jsem ze sebe shodila zastírací kouzlo, zavěsila se do tatínkovy paže a šla ke vchodu, kde už čekala Rosa s Aaronem (to byl Michaelův svědek). Zhluboka jsem se párkrát nadechla, když se rozezněla hudba a Rosa s Aaronem vkročili do uličky mezi židlemi. Chvíli jsme počkali, než jsme pomalým krokem vykročili za nimi.
Kolena jsem měla jak z rozsolu a celá jsem se chvěla. Ani nevím, z čeho jsem byla tak nervózní, ale bylo to tak.
Kráčela jsem uličkou po boku svého tatínka, v ruce jsem křečovitě svírala kytici, cítila na sobě pohledy všech kolem a snažila se usmívat. Pak jsme se zastavili kousínek za Michaelem, který se ke mně otočil a zíral na mě. Nejspíš jsem se mu líbila. Usmíval se jak sluníčko na hnoji, když přebíral od taťky mou ruku.
Poté už se slova ujal oddávající, jímž byl starosta Prasinek. Řeč byla povedená a já se co chvíli dívala na Michaela. Potřebovala jsem se ujistit, že tam vážně stojí, že se to opravdu děje a nění to jen můj sen.
Nad hlavami se nám třpytily spousty kouzelných jiskřiček, voda kolem se blýskala ve slunečních paprscích a já si připadala jako v pohádce.
Ve chvíli, kdy se mě starosta ptal, zda si beru Michaela za svého muže, se mi sevřel hlas a já si musela odkašlat, než jsem ze sebe vypravila to krátké slůvko ANO.
Pak jsme si vyměnili prstýnky, které nám svědci podali, políbili se a lidé tleskali…
Ach...No...Nevím, jak popsat pocity, které jsem cítila během toho všeho.
Po rozbití talíře a zametení střepů jsme se všichni přesunuli do stanu, který byl kousek vedle mola. Opět vše bylo zařízeno ve stylu svatby a bylo to velice povedené.
Ještě, než se začalo jíst, odchytili jsme si Paula, který se po celou dobu obřadu tak nějak kabonil. Jako ostatně vždycky.
Pověděli jsme mu o jeho výletu do Bradavic ve společnosti ředitele školy. Vypadalo to , že nám nevěří a že se snad rozpláče. Jakmile odšli, proběhla slavnostní řeč, teré se ujala Rosa – a to vtipným způsobem – a gratulace.
Oběd byl vynikající a připadal mi nekonečný. Hehe. Bylo to tolik jídla, že jsem v jednu chvíli začala v duchu prosit o šaty, které budou o číslo větší. J
Po jídle jsem se dostala zpět k Paulovi, který zářil štěstím, padl mi kolem krku a děkoval mi…Myslím, doufám, že to špatné období mezi námi je zažehnané.
Pak už následovala zábava, tanec a veselí. Vše se slévá do jednoh chumlu usměvavých tváří, legrace a tance.
Krásný den. Tak ráda na něj budu vzpomínat! Klidně bych si ho dala ještě jednou.Hehe.
A po svatbě? Odjeli jsme na 14 dní na svatební cestu na Maledivy. Jednou jsme tam už sice byli, ale moc se nám tam líbilo a tak jsme se rozhodli si to zopakovat. Moře, pláže, hoský písek…Nádhera.
Po návratu mě hned čekala kopa práce.
Byla jsem na Příčné a řeka si, že zkontroluji, jak to vypadá na Obrtlé. Sotva jsem tam vlezla, vylekala jsem se. Všichni, co tam byli, leželi v bezvědomí na zemi. Staří, mladí, ženy, muži…Vše jedno. Přemístila jsem se na ústředí a běžela za Baronem s prosou o posilu, pomoc. Kdo ví, kdo tam někde je, kolik jich je a co chce. Sama jsem si netroufala cokoliv podnikat, nehledě na to, že jsem nevěděla, jestli onu situaci na Obrtlé už nemonitoruje někdo jiný z Ústředí.
Aaron vypadal překvapeně, vzal si sako a hned se přemístil se mnou na místo.
Zjistilo se, že všichni byli – naštěstí – pouze omráčeni. Nikdo si ale nepamatoval nic, co by mohlo napovědět, kdo to udělal. Dostala jsem tedy za úkol hlídat Obrtlou a Příčnou následujících několik dnů a to za pomoci jiné identity.
Dostala jsem příděl Mnoholičného lektvaru, díky kterému jsem dostala jinou tvář a mohla se relativně bezpečně (resp. Nepoznána) pohybovat po těchto ulicích.
Hlídala jsem každý den nespočet hodin, ale nikdo se už neukázal. Jen mě zarazilo, kolik dětí se hlásí k cizím lidem. Je to poněkud znepokojující, když vezmu v úvahu, že místo mě tammohl stát onen útočník a už ne pouze s touhou někoho omámit, ale třeba rovnou zabít…
To už je ale také pár dnů. Te´d mám na stole jiné případy a do toho musím ještě přepisovat záznamy o SABATu z Ameriky.
Občas si říkám, že je dobře, že s Michaelem pracujeme na jednom oddělení. Alespoň někdy se vidíme.. Pf…
