54. zápis
Vyřešila jsem to. Ukončila jsem případ…Ovšem..No...Nečekala jsem, že to dopadne tak, jak to dopadlo.
Včera jsem vůbec nespala. Hlídala jsem, ačkoliv jsem věděla, že ten bystrozor vedle je zhůru. Seděla jsem na posteli a naslouchala zvukům neznámého domu. Když už to vypadalo, že usnu, vstala jsem a rozhýbala se.
Ráno jsem šla jako první dolů a posadila se v čítárně. Ozvalo se klepání na dveře.
Srdce v hrudníku mi zrychlilo v práci a do krve se jistě nalily litry adrenalinu. Ne, to nemůžou být oni. Neklepali by.
Vstala jsem a zamířila ke vstupním dveřím. Klepání se ozvalo znovu. Vykoukla jsem oknem vedle dveří a viděla tam jen jednu postavu. Zrušila jsem všechna ochranná kouzla, která byla uvalena na dveře a pootevřela je. Hůlku jsem stále třímala v ruce tak, aby ten, co stojí venku, nic neviděl.
před dveřmi stál muž v uniformě.
„Dobré ráno! Pošta.“ Zahalasil.
Nejistě jsem muže pozdravila a rychle obhlédla okolí. Když jsem pohlédla zpět na muže, říkal, že toho má pro nás dost a zda může dovnitř. V dlani se mu na okamžik zaleskl známý odznak. Rychle jsem přikývla, otevřela dveře a pustila ho dovnitř. Jakmile jsem zamkla, pošťák ze sebe sejmul nějaké kouzlo (možná matoucí?) a přede mnou v mžiku stál Michael a široce se na mě usmíval.
Vydechla jsem úlevou, když jsem viděla, že je v pořádku. Pozvala jsem ho na chvíli do čítárny, aby se posadil. Ovšem jen na chvíli, aby nebylo nápadné, že tam je nějak dlouho. Pověděla jsem mu, že tady ještě všichni spí a že tu byl v noci klid. Samozřejmě o tom věděl, protože nás zvenčí jistil.
Během chvilky se ukázala žena – spojka. Omlouvala se, že nás nepohostí, ale že nestihla nakoupit. Poprosila jsem tedy Michaela, zda by nám sovou neposlal balíček s jídlem. Souhlasil a pak už šel.
opět jsem za ním dveře zajistila a vrátila se do čítárny. Je to velice příjemné místo. Asi jsem tam trošku klimbla. Vyrušilo mě tiché klepání na okno. Koukl jsem tím směrem a uviděla sovu s balíčkem. Pustila jsem ji oknem dovnitř, vzala si zásilku a nechala ji letět.
Michael si pospíšil a poslal nám skvěůou snídani. Bystrozora jsem pohostila tím, co bylo připraveno k obědu. Říkala jsem si, že ve psí podobě jistě bude mít větší chuť na masoi, než na nějaký koláč.
Bylo mi trochu hloupé hostit bystrozora tak, že mu dám jídlo do misky na zemi, ale co se dalo dělat. Vypadal spokojeně.
Po jídle jsme se usadili v obývacím pokoji a povídali si. Psiska jsem vypustili na dvorek, ačkoliv jsem měla trošku strach, když byl zvěromág mimo dům.
Čas ubíhal a řeč začala pomalu váznout, když se zvenku ozval štěkot a škábání na dveře. Hned jsem otevřela a vpustila bystrozora k nám.
Krčil se, cenil zuby, vrčel, štěkal. Bylo nad slunce jasné, že jsou tady. Varovala jsem ženu, že to začalo aa´t je připravená na přesun. Ozval se tichý zvuk a přede mnou se objevil bystrozor a pes zmizel.
„Zmizte a hned!“ vyštěkl. Byla jsem překvapená. Myslela jsem že chtějí, aby ji alespoň na chvíli viděli a proto jsme tu čekali. Vše bylo ale očividně jinak a já se pletla.
Skočila jsem k Arianě, chytila ji pevně za paži a mávla hůlkou. Doufala jsem, že se po dlouhé době do Prasinek trefím.
Přesun byl bezchybný. Během pár chvil se kolem nás rozprostírala známá vesnička. Na nic jsem nečekala a táhla v poklusu Arianu za sebou. Konečně jsme doběhly k domu, kde měl být úkryt. Vrazila jsem do dveří a spatřila muže, kterého jsem znala už z ústředí Vtáhla jsem ženu za sebou a zabouchla dveře. Zhluboka jsem oddechovala, když jsem se muži představila. Pouze se usmál, kývnul a poslal mě nahoru.
Prohlédla jsem pokoj, kam jsem posadila Arianu a vrátila se k muži dole. Nemohla jsem si ho zařadit, jen vím, že jsem ho zkrátka znala. Říkal, že to on převzal Rosiin případ. Ah jistě!
Vrátila jsem se zpět nahoru k ženě. Byla stále taková rozechvělá. Pak se ozvalo klepání a kroky. Michael přišel. Je v pořádku.
Říkal, že nikomu se nic nestalo a že se jim podařilo zadržet pouze jednoho, nicméně výslech je můj.
Rozloučili jsme se tedy s Arianou a přemístili se na Ministerstvo. Tam už jsme šli rovnou do výslechové místnosti. Bála jsem se. Báůa jsem se, že z něj nic nedostanu, ale nadechla jsem se, nasadila kamenný výraz a doufala, že vypadám dostatečně tvrďácky.
Nezdržovala jsem s nějakými zdvořilostmi. Takové lidé si to nezaslouží. Byl to podle postavy muž. Na sobě měl hábi a kápi, takže jsem mu neviděla do tváře. Ihned se začal pochechtávat a zahrnovat mě posměškama. Rázně jsem ho umlčela a řekla mu, ž pokud budu mluvit já, on bude mlčet a že ráda vidím, s kým mluvím. Pak jsem pokynula Michaelovi, aby mu sundal ten kus hadru z hlavy.
Přede mnou seděl pobledlý zrzek asi tak středního věku. Stále se tak přidrzle zubil a mě to vadilo. Doufám, že to nebylo moc vidět. Michael zůstal stát za jeho zády a já se začala vyptávat. Dotyčnému se moc nechtělo mluvit, ale pak se k němu Michael přiklonil a něco mu šeptnul. Pachatel zblednul a koktavě se představil. Jmenuje se McDoug. Ať mu Michael řekl cokoliv, otrnulo mu a zase přestal mluvit. Michael opakoval své šeptání a muž zase chvilku vypadal polekaně. Konečně mi docvaklo, čím ho děsí. Vzpomněla jsem si na svou připomínku o Azkabanu, co jsem na začátku řekla a začala mu hrozit, že se nebudeme tedy zdržoval výslechem a pošleme rovnou pro mozkomora.
V tu chvíli se muž rozpovídal.
Vyprávěl vše tom, jak na Bartena zaútočili a odvlekli ho. Pak už to vypadalo, že z něj víc nedostaneme, Ať jsem se snažila jakkoliv, nešlo z něj už nic vymámit.
Vyšli jsme proto ven a nechali místnost hlídat.
Kam ale teď? Michael na mě vyčkávavě hleděl a říkal ať se zamyslím. Opakovala jsem si to, co nám McDoug pověděl. Chytila jsem se krbu. Říkala jsem si, že musí jít o dům tedy. Nejaké stavení, kde bude krb schovaný. Michael přikyvoval a trochu mě naťuknul, kde že zjistíme víc?
Docvaklo mi to. Musíme na Správu netaxové sítě. Musíme za Brenem! Michael pronesl něco jako že miluje můj mozek, zazubil se a vykročil chodbou k výtahům.
Na dveře Správy Letaxové sítě jsme klepali behěm chvilky. Otevřel nám rozespale vypadající Bren, který se divil cože tam děláme a hned vykřikoval, že nic neprovedl.
Vysvětlili jsme mu, co potřebujeme a on nás vpustil dovnitř.
Netrvalo moc dlouho, než se probral knihami a spisama, kde měl zaznamenané krby. Našel ten, který jsme chtěli a pak už se probíral jednotlivýma aktivitami onoho krbu. V tu chvíli se začal mračit a mumlal, že to je divné. Zbystřila jsem.
Prý byly poslední přístupy tři a velice krátce po sobě. To by divné nebylo. Divné bylo, že všechny tři akce směřovaly na stejné místo – staré panství – a to mělo číslo 135. Mě to nic neříkalo, ale Bren se tvářil docela zmateně. Michael najednou vyhrknukl, že to stačí a že děkuje. Já jsem ho ale zastavila. Nechápala jsem, co vyvádí. Potřebujeme přece vědět všechno. Co je tam divné? Komu to patří? Co je číslo 135? Michael jen řekl, že to je označení pro veřejné krbsy, kudy cestují všichni (něco jako je krb v kotli) a kouknul na Brena. Ten přikývnul a řekl, že ano.
Zas tak divné mi to nepřipadalo. Je to od nich spíš vychytralé, že zvolili veřejný krb jako cíl a ne nějaký konkrétní dům. Pro nás to bude jen těžší, najít je.
Poděkovali jsme a nechali Brena už v klidu.
Bylo jasné, co bude dál. Musíme na stejné místo.
Michael mě poslal domů, abych se převlékla. Sejít jsme se měli na Ústředí.
Přemístila jsem se a šla do ložnice. Žluté tričko a kraťasy vážně nebyly dvakrát vhodné.Tshe.
Jakmile jsem ale vešla do ložnice, ztuhla jsem. Ruka s hůlkou mi okamžitě sama vylétla vzhůru a vyslala jsem kouzlo na zjištění osob v okolí. Byla jsem tu sama. Rozsvítila jsem a srdce mi bušilo zase rychleji. Kdo to, k ďasu, udělal?!
V ložnici byl neskutečný nepořádek vše bylo rozházené, v pokojíku stejně tak. Chňapla jsem po černém hábitu s kápí a hned jsem se přemístila na ministerstvo. Nebyl čas to zjišťovat. Sama jsem tam ale nechtěla být.
Doběhla jsem k Michaelovi a řekla mu, že u nás někdo byl a očividně něco hledal. Vypadal v klidu a jen se zeptal, zda by toho byla Gina vážně schopná. Gina?? Ta mě ani náhodou nenapadla. Ačkoliv se teď asi na Michaela zlobila a mě napsala, že se mnou skončila, nevisím důvod, proč by se mi měla hrabat ve věcech.
Tohle vše šlo ale teď stranou. Museli jsme ke krbu. Sešli jsme tedy do Atria, nabrali si prášek Letaxu a domluvili se, že já se po přemístění zastřu a že nepoužijeme áchá světla. První šel Michael, já v těsném závěsu za ním.
Vše se točilo, krby se míhaly a pak jsem ucítila pevnou půdu pod nohama. Hned jsemmávla hůlkou a zastřela se.
Kolem se rozprostírala jakási ruina. Ropadlý dům plný kamení a rostlin. Všude byla tma a ticho. Jasně jsem ale cítila tlak magie.
Seslala jsem kouzlo na zjištění osob v okolí. Byli jsme tam sami. Sejmula jsem ze sebe zastírák a v klidu jsme se rozhlédli kolem. No, v klidu. Mě srdce bušilo zase o dvě rychlosti výš, než obvykle.
Dům se nacházel na samotě. Všude kolem byl les a takový širší potok. Budeme muset hledat. Vydali jsme se tedy na cestu.
Oba jsme měli černé oblečení a v lesní temnotě jsme byli prakticky neviditelní. Přesto jsme se různě krčili a skrývali se za stromy.
Po nějaké době jsme se dostali k úpatí jakési skály. Vydali jsme se po pěšině nahoru. Netrvalo dlouho a zaslechli jsme mužské hlasy. Zastřeli jsme se a vydali se blíž.
U ohně tam postával jeden chlápek. Druhý chodil kolem a očividně hlídal. Michael mi, předtím, než se zastřel, řekl, ať se spíš jen bráním. Ať neútočím. Stála jsme tam tedy ve stínu stromu, ačkoliv jsem byla zastřená a tiše naslouchala jejich rozhovoru.
Ten jeden si stále stěžoval na počasí, druhý hlídal. V jednu chvíli ve mně zatrnulo, když se sehnul a prohlížel si stopy, které tam zůstali po mě. Co nejrychleji a nejtišeji jsem se přesunula na jiné místo a dál čekala.
Dlouho se nic nedělo a já si začala říkat, zda Michael nešel dál beze mě. Dívala jsem se na toho muže u ohně a váhala, zda na něj sešlu kouzlo. Ten druhý byl teď kdoví kde…Až by se vrátil, mohla bych ho omámit taky a šli by jsme dál. Bála jsem se ale, že se Michael bude zlobit. No co! Je to snad můj případ, ne?
Připlížila jsem se kousek za muže a seslala na něj kouzlo bezvědomí. Asi jsem se špatně soustředila, nebo nevím..Neupadl do bevědomí, ja jsem chtěla. Jen se sesunul a tak tupě zíral do ohně před sebou. I to stačilo.
Přešla jsem dál, abych se podívala po tom druhém muži. Byla jsem od něj jen pár kroků, když se za zakuklencovými zády zjevil Michael, přitiskl muži dlaň na ústa, druhou rukou mu chytil jeho ruce a prostě ho přidusil. Civěla jsem na tu scénu nejspíš s otevřenou pusou.
Obhlídli jsme okolí a pak se vrátili zpět k tomu prvnímu muži. Michael mě vyzval, ať to vyřídím. Naprázdno jsem polkla a zastřela se. Ceslou cestu, kdy jsem mířila za mužova záda, jsem se modlila, abych měla dostatek sil nato, udržet ho a zároveň, abych ho nezabila.
Nadechla jsem se, schovala hůlku a chytila muže stejným způsobem jako Michael toho prvního. Muž se zmítal a oháněl se rukama, ale já ho nepustila. Držela jsem mu nos i ústa a zčásti i ruce. Po chvíli se bránit přestala já se cítila jak vrah. Věděla jsem, že by to měl přežít ve zdraví, ale stejně.
Položila jsem muže opatrně na zem a vyběhla zpět k Michaelovi. Tvářil se spokojeně.
Pokračovali jsme v cestě a Michael vyřídil ještě pár takových chlapů. V jednu chvíli jsme překračovali ten potok, když jsem se ocitla s jedním tím zakuklencem sama. Zrovna se sehnul k vodě a já se chopila příležitosti. Nevím, co mi to přeskočilo, ale skočila jsem za něj a místo, abych ho přispala, jako ty jiné, potopila jsem mu hlavu pod vodu. V tu chvíli byl vedle mě Michael, vytáhl ho a dal mu pořádnou pěstí. Chlap lehl jak podťatý. Michael vypadal vyděšeně. Takhle bych ho prý zabila a to vážně nechceme. Ne. To nechceme. Byla jsem sama ze sebe zhnusená a překvapená, co jsem málem udělala.
Pokračovali jsme dál a nachodili jsme snad desítky kilometrů. Konečně jsme se dostali k ústí jeskyně, kterou jsme viděli zvrchu skály.
Zastřeli jsme se a vešli dovnitř. Byla to jeskyně upravená do podoby jakési věznice.
V první místnosti byl jeden muž a ve druhé také. Vrátila jsem se za roh, protože jsem zahlédla, že tam ze sebe Michael sejmul zastírák. Mám se prý postarat o toho prvního. Tentokrát raději kouzly. Souhlasila jsem, zastřela se a tiše jsem se dostala vedle muže. Jedno rychlé kouzlo a muži padla hlava v bezvědomí na stůl, za nímž seděl.
Druhého muže obstaral Michael. Já už šla za mříže, kde na zemi seděl náš cíl – Barten. Vypadal, že je v pořádku. Jak ráda jsem ho viděla! Přiložila jsme si prst ke rtům, ať je tiše a špitla, že mu jdeme na pomoc.
Barten se široce usmíval a vyšel se mnou ven. Michael byl zrovna čelem k nám, když jsem viděla, že se za ním postavil na nohy muž, kterého jsem omráčila. Že bych měla tak špatné omračovací kouzlo? Švihla jsem hůlkou a seslala na něj opět kouzlo bezvědomí. V tu chvíli jsem ale spatřila, že zakuklenec už není zakuklencem. Byl to Aaron. I křik, který jsem zaslechla, potvrdil, že došlo k chybě.
Byla jsem vylekaná. Pak k mým uším dolehl smích. Nechápala jsem.
Rozhlédla jsem se kolem a viděla, že se Michael směje a jak mává hůlkou a vysílá k Baronovi kouzlo. Te se během chvilky postavil a oprašoval si oblečení.
„Už ne. Už to stačí.“ Smál se Michael.
Koukla jsem do míst, kde měl ležet ten druhý muž v bezvědomí. Stál tam ten bystrozor, co se měnil v psa.
Co se to tady, kruci, děje?
Zmateně jsem se dívala z jednoho na druhého, když se k nám přemístili další dva lidi, které jsme znala.
Začalo mi svítat, když jsem se dívala na vesele se tvářícího Aarona.
„Gratulujeme Vám, slečno Allingham. Vedla jste si skvěle!“ pormluvil Aaron. Ta slova pochroupával můj mozek jen velice pomalu. Vše do sebe začalo zapadat, ale nějak jsem to odmítala pochopit.
Další člověk se přemístil a sdělil Baronovi, že ostatní jsou v pořádku jen že jeden je zmáčený a bolí ho čelist.
Aaron se smál a dál mi gratuloval. Pak ke mně přistoupil a připnul mi na vestu odznak. Odznak bystrozora 3. třídy! Civěla jsem střídavě na odznak a na Aarona, neschopna slova. Musel si, chudák, myslet, že jsem retardovaná.
Vysvětlil mi, že to vše byla jen poslední zkouška a že jsem ji úspěšně složila. Celou dobu jsem byla prý byla sledována.
Čekala jsem asi cokoliv, ale takovéhle zakončení ne. Byla jsem připravená, jak odznak odmítnu v klidu kanceláře, kde mi odznak bude chtít dát a ne tady – v jeskyni mezi partou rozjařených bystrozorů, kteří všichni s úsměvem tleskali a vítali mě do svých řad.
Nešlo to. Nešlo to odmítnout.
Putovala jsem od jedné osoby k druhé a každý mi gratuloval a třásl rukou.
Všichni se očividně bavili mou topící akcí. Ten bystrozor mě bude jistě nesnášet do konce svých dnů. Pfff…
Po veškerých gratulacích, uchechtáváních a úsměvech, jsme s přemístili domů. Michael mi ještě pověděl, že Bren málem vše prozradil. 135 totiž není číslo pro veřejné krby, ale pro ministerstvo.
Doma na mě dolehla realita a rozjaření, kterým mě ostatní bystrozoři nakazili, bylo to tam. Gina.
Vážně měla na svědomí tohle ona? Gina…Rozkmotřily jsme se jen kvůli jedné zkoušce? Ví vůbec, že to bylo vše jen hrané? Ne. Neví. Michael mě upozornil, že to nesmím povědět. Mohu ale teď za ní jít a uklidnit jí, že je případ zdárně uzavřen.
Souhlasila jsem.
Přemístila jsem se k Gině domů. Všude byla tma a ticho. Volala jsem a když jsem se otočila, viděla jsem ji ležet na zemi.
Vypadala hrozě. Na sobě měla ještě to zakrvácené oblečení ze včerejšího dne. Byla rozcuchaná, ušmudlaná a v ruce třímala zpola vypitou lahev whisky.
Co to tady zase vyváděla? Včera na ni nikdo nezaútočil...Byli to bystrozoři. Co se tu tedy děje?
Probrala jsem ji a chtěla ji dostat do koupelny a pak do postele. Trošku si s ní promluvit, ale to se nedalo. Byla nepřístupná jako skála a jen kolem sebe kopala. Obrazně řečeno.
Když na mě vytáhla hůlku, stáhla jsem se. Nechtěla jsem jí ublížit. Řekla jsem jí, že se stavím zítra, až se prospí a přemístila jsem se domů.
Nestihla jsem ani Michaelovi povědět, co se stalo, když se ozvalo prásknutí a před námi stála Gina. Vrávorala a dál na mě mířia hůlkou. Zavřískla něco jako co si to dovoluju (vzala jsem jí totiž tu lahev, aby už dál nepila). Něco tam ještě huhlala, ale bylo jí špatně rozumět.
Znovu jsem jí řekla, že jí nechi ublížit a že se stavím zítra.
jen zaječela, ať k ní už nikdy nelezu zmizela.
Tak…
Pěkné zakončení večera.
Rozbolela mě z toho hlava. Šla jsem proto do sprchy, abych ze sebe smyla ten prach z jeskyně a pak už jsem zalehla. Byla jsem strašně unavená. Strašně…
Komentáře
Přehled komentářů
Toto je dobrodružství, ne to co já zažívám ve škole, už chci být dospělá. :D Taky to zkusím na bystrozorku. :3
.
(William, 27. 4. 2014 11:36)Stale sa smejem ked si spomeniem na tu scenu s topenim.. :-D
Re: .
(Amelia, 27. 4. 2014 11:37)No jo :))) Já se tomu taky směju. Am - takový vrahoun xDD
Závist :3
(Ammy Trixit, 27. 4. 2014 10:45)