50. zápis - Rosa
Deník zase ležel dlouho stranou. Nebyl čas, chuť ani myšlenky do něj cokoliv zapisovat, ačkoliv toho bylo tolik a stále je, co psát.
V hlavě mám teď podivnou mlhu a prázdno, jak se všechno napětí, strach, zlost, zloba i úzkost vytratily. Je tu jen ticho, prázdno, pusto. Mate mě to. Jsem šťastná, že je vše v pořádku, ale proč ničemu nerozumím?
To, že je Rose špatně, jsem věděla dlouho. To, že se její stav zhoršuje, jsem věděla také. Řekla mi, proč se to děje a dělo. Vše mi to vysvětlilo a mě to šokovalo, ale stále jsem doufala, že to tak není…Že jde o nějaký omyl, který se vysvětlí.
Rosa mě zapřísahala, abych nikomu nic neříkala a já jí to slíbila. Mohla jsem to povědět Michaelovi a to mi stačilo.
Chyba byla, že on je Bystrozor a nenechá nic jen tak. Pověděla jsem mu to a on nelenil a sehnal možnou pomoc. Byl to jeden zkušený kouzelník z Odbodu záhad, který tomu vše hodně rozumí.
Druhý den jsem Rose nabídla, že by za ní zašel, ale odmítla to. Vypadala bídně. Vážně jsem se o ni bála. Nicméně rozhodla jsem se jejímu přání vyhovět. Ona je svéprávná a já ji nemohu nutit. Byla tam i Gina, Ash a Vall. Vypadá to, že ty dvě o ničem neví. Ted vědí, že Rose není dobře, ale neví příčinu. Ona jim to neřekla! Ukázala se i Sayaka, která se Rose snažila srazit ty obří teploty.
Ash se k ničemu nevyjadřuje, hraje si s malou a vypadá jako kdyby se nic nedělo. Na jednu stranu to bylo dobře, ale mě to deptalo.
V době, kdy jsem nebyla u Rosy doma, snažila jsem se pracovat. Přidělili mi pár mých vlastních, menších případů. Šlo jen o nějaké pošťuchovačky mezi studentama, ale já se nebyla schopná soustředit. Věčně jsem bloudila myšlenkami k Rose. Co asi dělá? Je v pořádku? Zhoršilo se to? Co ty horečky?
Nedalo mi to klid.
Při jedné hodině Přemisťování pro pokročilé jsem se i s Clarou přemístila doprostřed zdi! Naštěstí se nikomu nic nestalo!
Následující den to chvíli vypadalo, že je Rose lépe. Horečky ustoupily. Pak ale začala mluvit z cesty. Viděla věci, které já neviděla a strach ve mě díky tomu rostl. Ukázal se Ash a já považovala za správné, nechat tam ty dva chvíli samotné. Nevím pořád, co si o nich myslet. Mám takový pocit, že…No ale to je nesmysl.
Chovala jsem zrovna malou, když Ash přišel dolů a tvrdil, že Rosa usnula a nemáme ji rušit. Spolehli jsme se na jeho úsudek. Pak ale najednou vše vzalo spád...
Nevím, jak to vše začlo. Myslím, že jsem po nějaké době řekla, že se jen kouknu nahoru, jestli je vše v pořádku. Vážně si nejsem jistá. Rosa ležela na posteli, blouznila, byla opocená, bledá, oči propadné, horečka s ní zase cloumala…
Běžela jsem dolů za ostatníma. Chtěla jsem, aby sehnali Sayaku, ale do toho tam přiel Michael a chtěl, abych všem pověděla, o co se jedná. Společně jsme měli rozhodnout, co s Rosou dál. Zda zavoláme toho ministerského, nebo necháme Rosu tak, jak je.
Já jsem váhala. Chtěla jsem jí pomoct, ale tolik mě prosila, abych nikomu nic neříkala. Také jsem s eobávala - oprávněně - reakce některých přítomných.
Michael mě potom vzal stranou a dal mi obálku. V ní byl dopis od Rosy. Psala tam...Všechno.
Slova obsažená v dopise bolely a hladily zároveň. Po tvářích se mi valily slzy proudem a já Nikdo jsme si nepřáli, aby se Rose stalo něco špatného. Bylo jasné, že jsme se rozhodli pro pomoc, ačkoliv s tím Rosa nesouhlasila.
Ash byl v klidu. Vše věděl. Vall byla překvapená a Gina? Nesnáší mě. Bylo to vidět v jejím pohledu. Zklamala jsem ji. Blížila jsem jí. Celou dobu jsem tvrdila, že se nic neděje, že jsem jen unavená z práce a nepověděla jsem jí nic o Rose. O její snad nejlepší kamarádce. Giny pohled mě probodával a spaloval.
Niko z nás, samozřejmě, nechtěl, aby se Rose něco stalo a tak jsme se rozhodli pro pomoc. Michael se přemístil a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Cítila jsem, jak se do mě zapichují pohledy všech přítomných a bylo mi z toho špatně.
Michaelovi to, naštěstí moc dlouho netrvalo a tak přerušil Gininy výtky, že jsem jí nic neřekla.
Všichni jsme se přesunuli s Michaelem a tím mužem k Rose. Byla v bezvědomí. Chtěli, abych šli pryč z mísnosti. Vall vzala malou a odešla s ní z domu.
Gina seděla s Ashem. Přidala jsem se k nim a slepě zírala do koberce před sebou. Ticho tlačilo do uší, minuty ubíhaly. Z patra k nám nedoléhalo nic.
Pak se ukázal Michael. Stahoval si rukávy dolů. Šla jsem k němu a když jsem se ujistila, že Rosa bude v pořádku, přemístila jsem se domů. Nesnesla jsem už tu atmosféru uvnitř domu.
Bude v pořádku. To mi stačilo. Věřím Michaelovi.
Dnes jsem byla za Rosou zase. Zdá se být už zcela v pořádku. Je jen smutná. Strašně smutná. Něco jí trápí a užírá. Fyzicky je asi už zdravá, ale…
Měla jsem strašný strach. Pak jsem s styděla a měla na sebe strašnou zlost, že jsem vůbec otálela s řešením té situace už dřív. Pak jsem byla jen smutná z toho, že už asi nesplním Rosy přání, které mi napsala v dopise. Byla jsem smutná, že se Gina zlobí. Styděla jsem se a teď mám zase jen obavy z toho, co se s Rosou dál děje.
Co když to vše ještě není pryč? Co když to je nějaký následek toho všeho?