47. zápis I. část
Někdy si říkám, jak málo stačí k tomu, aby se celý život změnil. Aby se otočil dokonale naruby a nezůstalo jediné místo tak, jak bylo dřív.
Jsem teď doma. Cítím v hrudníku nesnesitelnou směsici pocitů a nevím, co mám dělat. Cítím, jak mi smutek, tíseň, nejistota, zloba i štěstí trhají hrudník a já se nemůžu nadechnout. Nechápu, jak se to vše semlelo a pořád se sebe ptám, co se mělo udělat, aby se to vše zastavilo.
Tak nějak podvědomě vím, kde to vše začalo a kde se mělo zapracovat, aby vše bylo v pořádku a nezměněno. Muselo by se jít měsíce i roky zpět…Do dob, kdy Samuela Humminga obvinili z věcí, které neudělal a snad ani na ně nepomyslel…
Co se vlastně stalo? Proč tady teď sedím a v slzách píšu řádky, které po sobě stejně nikdy nebudu chtít číst?Proč tady zaznamenávám svou vlastní bolest a hloupost? Protože je toho moc a já to nemám komu povědět. Nechci stále zahlcovat Ginu, nebo Rosu. Samy toho mají víc, než dost…
Pokusím se to vzít od začátku, ale obávám se, že to bude nepřehledná změť. Chvílema totiž netuším, co se dělo.
---
Včerejší ráno jsem se probudila naštěstí poměrně brzy na to, v kolik jsem předchozí večer šla spát. Michael už seděl v obývacím pokoji a překvapeně na mě civěl, když mě spatřil v domácím oblečení, jak si jdu pro snídani.
„Jakto, že nejsi na pohřbu?“ zeptal se a já na něj jen nechápavě koukala. Netušila jsem, kdo další zemřel.
„Niky…Tvojí kamarádky..“ Osvětlil mi, když viděl můj nechápavý výraz.
Hrklo ve mně. To není přece možné! Nika má pohřeb až zítra! Michael se ale tvářil vážně a tak jsem na nic nečekala a za polohlasého klení jsem vyběhla do pokoje a soukala na sebe smuteční oblečení. Doma jsem naštěstí měla kytici růží, které byly připravené pro mamku. Čapla jsem je, upravila si vlasy a přemístila se na okraj Godriku, kde měl v kostelíku obřad proběhnout.
Doběhla jsem ke kostelu ve chvíli, kdy kněz začal svou smuteční řeč. Co nejtišeji jsem vešla a posadila se do prázdné lavice v zadní části kostela.
Kněz mluvil klidným hlasem a já jen letmo přelétla po obličejích lidí kolem. Bylo tu dost lidí. Dost, když si vezmu v potaz, že ve škole už nejsou docela dlouhou dobu, takže se tu nedal čekat veliký nával studentů a dost na to, že se mnozí obávali obvinění, že jsou nějak spřaženi se Samem a dost na to, že někteří věřili v jeho vinu.
Jak kněz mluvil, padl můj pohled na rakev za jeho zády. Vyhýbala jsem se dlouho tomu pohledu, ale nešlo to věčně. Sevřelo se mi hrdlo a oči se zalily slzami, když jsem si uvědomila, že tam leží Nika. Nika Alkenska – Hummingová. Krásná slečna, kterou jsem snad pokaždé viděla vlídnou. Matku, manželu, kamarádku, rádkyni…Tak mladou…
nemohla jsem to pochopit. Nemohla jsem se s tím srovnat. Slzy mi začaly téct a ruce se mi třásly..Ani jsem nevnímala, kdy se vedle mě posadil Michael. Nevím, proč přišel. Niku neznal…Asi mi chtěl být oporou, protože viděl, jak mě smetlo zjištění, že už není. Seděl vedle mě a já si teď zpětně říkám, že kdyby ta, nebyl, mnohé by bylo jinak.
Kněz zmlknul a slova se ujal jakýsi muž, kterého jsem neznala. Mluvil o Nice tak krásně..! Jako kdyby ji znal léta. Neznala jsem ho, ale něco v jeho hlase mi připadalo povědomé. Nedokázala jsem ale rozluštit co. Vedle muže seděla Gina, která momentálně hlídala Caleba – Nikčina malého synka, co měla se Samem.
Po celou dobu, kdy ten muž mluvil, jsme si říkala, že teď je vlastně Nika šťastná. Konečně je s člověkem, kterého milovala…
Pak se ale nějak vše zvrtlo. Ten muž se nejprve posadil a vypadalo to, že už se slova ujmout znova nechce. Omyl. Po chvíli přece jen vstal a znovu začal mluvit.
Srdce mi začlo zase rychleji bít, když si jen vzpomenu na ten okamžik, kdy to vyslovil. Ten fakt. Vše do sebe zapadlo a bylo to tak prosté! Celou dobu jsem si to myslela správně. Celou dobu jsem měla správný pocit…Ale nechala jsem ho zemřít, když se dlouho nic nedělo.
Ten muž, který tam před námi stál (jméno si už nepamatuji, protože pro mě v tu chvíli vážně nebylo důležité) je SAMUEL HUMMUNG! Nikdy nezemřel. Vše to byla jen finta. Možnost, jak to vše kolem něj ukončit.
A proč to vše teď řekl? Aby měla nebožka Nika klid.
Kolem se zvedl šum a ruch. Někdo vykřikl. Myslím, že jsem to byla já. Upřímný úsměv štěstí s emi sléval se slzami. Mohli být spolu. Byli spolu…Ale jsou opět rozděleni. Teď už napořád…
Byla jsem na okamžik v té smutné chvíli šťastná. Na okamžik, než promluvil Michael.
Ani nevím, jak přesně to formuloval, ale začal se ohánět tím, že tedy Sama zatýká.
Nevěřícně jsem n Michaela civěla. Myslela jsem si nejprve, že si dělá legraci. On ale pokračoval. Nakonec vstal a tasil hůlku! Nevěřila jsem, že toho je schopný. Vždyť Samuel je nevinný. Celé ty roky je nevinný..! A právě probíhá Niky pohřeb! Proboha to si nemohl nechat na později?!
Chtěla jsem na něj ječet a nejlépe seslat nějakou pěknou kletbu, ale byla jsem celá ztuhlá. Lidé se začali štosovat před Sama, aby ho bránili. Mě probíhaly hlavou všechny ty vzpomínky na dny, kdy se Sam s nikou ukrývali na hradě a já jim tam nosila jídlo a novinky o tom, co se dělo…Teď by se to mělo zkazit jen proto, že tu vedle mě sedí bystrozor, který ví úplné kuloví o tom, jak se věci mají!
Nevím, kdy přesně jsem s postavila. Vím jen, že kytky, které jsem držela, padly na zem, že jsem stála v uličce a pomalu, nerozhodně sunula ruku k pasu, kde byla schovaná hůlka…
Pak už přišli další dva bystrozoři a vyzvali všechny, aby ustoupili z cesty a nechali Sama zatknout.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Bránit Sama, přijít o práci, přítele a nakonec třeba zkončit společně se Samem v Azkabanu za útok na ministerského pracovníka, nebo si stoupnout stranou a nechat vše být s tím, že později zkusíme Smaa nějak dostat ven..?
Stála jsem tam, nerozhodná, až promluvil profesor Aqurain, který seděl kousek ode mě a radil, ať jdu stranou, že je to stejně marné…A že to vše nebude dlouho trvat. Podivně se při tom usmíval. Znám ho roky a tohle jeho chování mě překvapilo. Však on byl jeden z těch, kteří o pobytu Sama na hradě, věděli.
Nakonec jsem ale nevydržela ten tlak a udělal krok stranou. Nebánila jsem jim. Bylo mi ze sebe špatně a podívat se na Ginu, jak se dívá s Calebem v náruči, bylo strašné. Bylo to, jako kdyby mě pohledem spalovala.
Pak vše nabralo obrátky. Ve chvíli, kdy to vypadalo tak, že už Sama odvedou, vytáhl Aquarin noviny a odkazoval se na hlavní stránku. Zahlédla jsem jen nadpis, který byl nepřehlédnutelný. Samuel byl dle článku zbaven všech obvinění. Byl nevinný.
Vše to ze mě spadlo a já si ztěžka kecla zpátky do lavice na zadech. Cítila jsem, jak mi v hlavě tepe a hučí…
Bystrozoři, včetně Michaela, odešli a slova se ujal Jamie. Obřad pokračoval. Nesoustředila jsem se…Musela jsem pryč.
Komentáře
Přehled komentářů
Pises vazne uzasne :).. fakt, moc se mi to libi, ja bych to nezvladl, jenom me pobavila "Gina s Chlebem" O:)
Re: ...
(Amelia, 29. 3. 2014 11:23)
Děkuju :)
No jasně. :))) Už jsem na to byla upozorněna a chyba je opravena. Přepsalo se mi automaticky jméno. Měl to být, samozřejmě Caleb.:)) Nicméně také jsem se u toho zasmála.:)
...
(jeff, 29. 3. 2014 10:21)