43. zápis
Jsem strašně unavená a rozrušená. Měla bych spát, protože jsem to slíbila Rose, ale nejsem schopná usnout. Tolik se toho dnes stalo!
Poslední dny jsme s Michaelem pátrali po tom muži, který přepadl poštu v Godriku. Michael vše nechával na mě a opravdu jen dohlížel. Občas mi nadhodil nějakou radu, ale nechával mi ruce volné.
Případ se rozvíjel a my nacházeli další a další indicie. Nakonec jsme zjistili, kde ten muž bydlí a díky vybavení domu i to, kde by mohl mít skrýš.
Ještě jsem vyslechla napadenou pracovnici pošty, které se mezitím vrátila paměť a utvrdila se v tom, že jdeme správným směrem…A dnes jsme se vydali do Portsmucku, abychom našli skrýš.
Už když jsme procházeli lesem, jsem si v hlavě rozebírala možné situace, které by mohly nastat a co budu případně dělat. Cítila jsem se nervózní, ale byla jsem rozhodnutá to dotáhnout do konce.
Když jsme vešli do jeskynního systému, byl všude klid a tma. Rozsvítili jsme své hůlky a začaly podzemí prohledávat. Já s překoukla a šlápla do prázdna. Stín mě zmátl a já myslela, že je tam schod. Padala jsem…ani nevím kolik metrů. Dopadla jsem ale dobře. Odnesl to jen pochroumaný kotník. Chodit jsem ale mohla a tak jsem se tomu nijak dál nevěnovala. Pokračovali jsme v cestě.
Po nějaké době jsme narazili na malou loužičku krve. Mohla to být náhoda, ale pak už jse našli další..a další..Byla to cestička. Podle výpovědi byl útočník zraněný an noze a krvácel. Šli jsme, očividně dobře.
Najednou se přede mnou rozhořel oheň! Vím, že Michael předtím sesílal nějaké kouzlo a tak jsem čekala, že to je jeho práce. Nebyla. Stáhnul mě zpět. Byla to past a on ji odhalil. Začal sesílat jedno složité kouzlo a za druhým a před našima očima se objevovala jedna past za druhou.
Michael zjistil, že se jedná o pouhou iluzi a vstoupil do plamenů. Nenávidím oheň a on to ví. Musela jsem ale za ním, Jinak to nešlo. Zatajila jsem dech a vydala se za ním. Plameny mě obklopily…ale nic víc.
Znovu jsme se zastavili, znovu začalo mávání hůlkou a sesílání složitých kouzel, kdy se ám ukazovaly další pasti. Holomek jich nastražil víc, než dost! Tu iluzi, nějaký plyn, který zapáchal a mnoho zakopávacích pastí.
jakmile jsme prošli tímhle „minovým polem“, byla cets avolná a my mohli prohledávat prostor. Našli jsme místo, kde očividně, muž přespával. Byly tam spacáky, horolezecká výbava a nějaké další harampádí. Co mě ale zaujalo, byla kupa kamenů hned vedle spacáků, z níž vykukoval kus látky.
začala jsem kameny odhazovat a co jsme nenašla..? Váček plný peněz! Byl to ukrytý lup. Musel být!
Předala jsem to Michaelovi, ten vypadal spokojeně. Chtěl počkat, až se zloděj vrátí, ale já nevěřila, že by k nám přišel, když uvidí všechny ty odhalené pasti. Vysvětlovala jsem to michaelovi, když najednou zakřičel a sesunul se na zem. Měl na sobě spoustu řezných poranení, ze kterých se valila krev.
Vyplašeně jsem se rozhlédla a hledala, co se stalo. Kousek ode mě stál blonďatý muž a hůlkou na mě mířil. Srazil mě kouzelm na zem, ale nestačil mi vzít hůlku. Odzbrojila jsem ho, ale než jsem vstala a přivolala si hůlku, on se té své zase chopil.
Hlavou mi běžely myšlenky, jak jen je možné, že tu je? Sesílala jsem několikrát kouzlo na sejmutí zastíracího kouzla i na zjištění osob kolem..Nic nenasvědčovalo, že tu někde je…
Začal souboj, kdy jsme se navzájem skrývali za sloupy a horami kamení. Paprsky létaly kolem a já se snažila nemyslet na Michaela ležícího v kaluži krve kousek dál, protože jsem musela chytit toho chlapa. Napadl minimálně tři lidi a ukradl horu zlata. Musím ho chytit!
Povedlo se mi ho odzbrojit, sebrat mu hůlku a nakonec jsem ho omráčila. Ujistila jsem se, že je v bezvědomí a pak se rozeběhla k Michaelovi.
Ležel na zemi bez hnutí, ale dýchal. Jak jsem byla vděčná, že jsem s sebou vzala základní lektvary a obvazy, jak mi Michael před pár dny kladl na srdce!
Začala jsem do něj lít protikrvácivý lektvar a Dokrvík, rány jsem mu obvázala, seslala párkrát léčivé kouzlo a nakonec se mi podařilo jej kouzlem probrat z mrákot.
Ztěžka dýchal a bylo vidět, jak moc ho to bolí. Nechtěla jsem mu dávat ale další lektvary, protože jsem nevěděla, jestli by ta kombinace byla dobrá.
michaelův rozkaz byl jasný – musím se s ním přemístit k Mungovi. To jsme věděla také, ale…Proboha já se nikdy s nikým nepřemis´tovala! Nemám hotový na asistované přemístění. Bála jsem se. Strašně jsem se bála. Nechtěla jsem mu ještě přitížit tím, že bych mu udělala odštěp…Ale strach o Michaela a jeho život byl větší.
Soustředila jsem se, jak nejvíc jse, dokázala, uzavřela jsem oči a…Když jsem je otevřela, stála jsem s Michaelem, který mi ztěžka visel kolem ramen, uprostřed atria u Munga.
Nevím, ajk se mi podařilo dotáhnout těžkého Michaela až k pultu, kde pracovala Rosa. Ta tam te´d nebyla. Byla tam nějaká postarší Lékouzelnice, která mi hned vyběhla na pomoc. Ujala se ho a já jí jen rychle vysvětlila co se stalo, jaké lektvary jsem do něj dostala a že musím hned jít. Převzala si ho a já se zase přemístila do jeskyně, kde jsem nechala omráčeného blonďáka.
Probudila jsem ho, abych se s ním nemusela nosit. Ministerstvo je přece jen rozsáhlý komplex. Oslepila jsem ho ale páskou přes oči a přidržela si ho kouzlem. Pak jsme se přemístili…
Na ministerstvu s emi hne věnovali. Vzpouzející se chlap v mých rukách, já špinavá od hlíny a krve, rozcuchaná, bledá a celá rozklepaná…Kod by si mě nevšiml..?
Hned se mě ujal jeden z pracovníků a pomohl mi s tím chlápkem do zadržovacích cel MK.
Slibila jsem, že sepíšu hlášení a osobně jim ho dodám, ale že musím za Michaelem, že je u Munga. Někdo je už asi o tom informoval, protože říkal, že o jeho poranení ví a a´t jdu.
Pospíchala jsem ministerstvem, co mi síly a bolavý kotník dovolil. Teď, když už je po všem, začalo to na mě dopadat a strach o Michaela ve mně sílil.
Než jsem se dostala k Mungovi, už jsem cítila takovou tíseň, že jsem málem dýchat nemohla. Snad jen silou vůle jsem zadržovala slzy.
Pracovnice u Munga mě pustila k Michaelovi, ale jen na chvíli. Prý je už mimo ohrožení života.
Posadila jsem se na kraj jeho postele a asi jsem zaneřádila ty jejich superčisté pokrývky…ale co!
Chvíli jsme spolu mlvili a já se zklidnila. Je v pořádku. Mluví se mnou, nekroutí se v bolestech…Žije.
Veškeré moje ovládání šlo do háje a já se před ním rozbrečela. Takhle vypadá bystrozor?! Jsem baba a ne bystrozor. Uvažovala jsem, že snad toho výcviku nechám. Nemůžu být takhle vyděšená… Pak mi ale došlo, že kdyby nešlo o Michaela, byla bych nejspíš dost v klidu…
Je v pořádku…Žije…
Cvakly za mnou dveře a v nich se objevila Rosa. Už jsem měla otřené oči, ale bylo mi jasné, že vypadám strašně.
Rozloučila jsem se s Michaelem a slíbila mu, že se zítra na něj přijdu podívat.
Vyšla jsem s Rosou ven. Ta mě zkoumala a ptala se, jestli á jsem v pořádku. Byla jsem v pořádku. Kotník nestál za řeč a mimo psychického otřesu jsem byla v pořádku…
Po pár větách jsem jí visela kolem krku a máčela jí rameno svýma slzama. Ona mě objímala a hladila po vlasech…Bylo jí jedno, že jsem špinavá jak čuně a že jí špiním její krásnou halenu zaschlou krví. Byla tak mateřská, tak klidná a srdečná…Pomohlo mi to.
Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stály, ale nakonec mi nakázala, ať jdu domů a pořádne se vyspím. Souhlasila jsem. Te´d tu ale sedím, už umytá a převlečená, ale spánek nepřichází…
Mám toho všeho plnou hlavu a probírám si, co jsem asi udělala špatně. Kde byla mezera, co jsme přehlédla…Nevím…