42. zápis
Brumbál je mrtvý! Proboha…Já tomu nevěřím. Necháppu to. Nemůžu tomu věřit Je to jistě jen nějaký Brumbálův trik. Jistě byl zahnán do kouta a tak musel vymyslet lest, kdy udělal z jiného mrtvého svou kopii a uprchl. Šel po Rudém půlměsíci. Jistě byl v úzkých a prchl. Je přece mist v Přeměnách! Nemůže být mrtvý…Nemůže.
Dozvěděla jsem se to dnes dopoledne. Vstala jsem a šla do Kuchyně. Michael tam seděl jak zařezaný a tichý jako pěna. Ve tváři byl pobledlý, před sebou nedojezenou snídani a nehybně koukal na výtisk věštce před sebou.
Lekla jsem se, co se stalo, ale tohle jsem opravdu nečekala. Když jsem se ptala, co se přihodilo, jen přede mne posunul ten novinový plátek. Křičelo to na mě už z první strany.
Ani nevím, jak jsem dosedla. Dřepla jsem si na židli a civěla na ty řádky. Mozek odmíta tu zprávu nějak skousnout.
Bez Brumbála jsme nahraný! Všechen boj proti Půlměsíci bude mnohem těžší…Je pravda, že byl už starý, ale nikdy jsem si nějak nepřipouštěla, že by mohl v brzké době zemřít. Připadal mi nesmrtelný.
Prý zemřel v boji proti Půlměsíci, o čemž nepochybuji. Stále hledal možnost, jak s nimi skoncovat.
…….
Dnes se konal pohřeb. Zjistili jsme to s Michaelem až dnes ráno. Nemeškali jsme, převlékli se do smutečního oblečení a vyrazili do Kotle, kde se zastavil Bren a pomocí přenášela nás dostal na místo v Bradavicích, kde se pohřeb konal.
Bylo tam už dost lidí a když přišli ještě studenti, bylo kolem neskutečné množství lidí. Pokud by se ale uveřejnila tato informace byť jen o den dříve, věřím, že by na pohřbu bylo ještě minimálně jednou tolik lidí.
Obřad byl dost dlouhý a dojemný. Každý měl co říct. I já jsem chtěla promluvit, ale nakonec jsem to nezvládla. Nic bych nebyla schopná povědět, protože mi hlas vázl a po tvářích s emi kutálely slzy…
Nikdo, kdo Brumbála nepoznal osobně, nemůže pochopit pocit smutku a ztráty, který cítí ti, co jej znali alespoň málo. Byl to úžasný muž
Vždy byl, je a bude pro mě vzorem. Pokud zůstane vepsaný v našich srdcích a my si v těžkých chvílích na něj vzpomeneme, budeme přemýšlet, co by udělal nebo řekl on, nikdy nezemře. Budu se snažit, aby na mě mohl být hrdý…a já jsem hrdá a šťastná, že jsem prošla školou v dobách, kdy on školu vedl. Jednou o tom budu s pýchou vyprávět svým dětem a vnoučatům.