37. zápis
Mám za sebou první případ, do kterého jsem byla povolána. Jednalo se o kouzelnickou rodinu žijící v mudlovském domku s dalšími nájemníky. Podle všeho tam docházelo k týrání dítěte – přinejmenším. Bylo to nahlášeno z Nemocnice sv. Munga, kde bylo dítě hospitalizováno a pak to postoupili Bystrozorům. Běžně to tak nebývá, ale jelikož si páni v oboru pro uplatňování kouzelnických zákonů vzali tak nějak hromadně dovolenou, přišla řada na nás, což se hodilo pro mě, jakožto zácvik.
První den jsem si pročetla složky které byly k případu docela rychle zaplněny a druhý den jsme se už přesunuli do domu, kde rodina bydlí. Ne však přímo k nim, ale obcházeli jsme sousedy, vydávali se za mudlovskou policii a zjišťovali co o dotyčné rodině ví. Podařilo s enám udělat si docela slušný obrázek.
Následující den jsme se vypravili už přímo k rodině, o níž se jednalo. Doma byla pouze matka Taťana a holčička Olga. Otec byl kdo ví kde.
Byli jsme puštěni dovnitř a zatímco matku vyslíchal Michael, já jsem byla puštěna k dívence.
Byla maličká, vystrašená, utrápená…Podařilo se mi ale získat její důvěru a docela dlouho jsme si povídaly. Dokonce mě při odchodu prosila, abych se ještě někdy ukázala.
Podle mě to bylo vše jasné na první pohled – otec despota, co ubližuje své ženě i dítěti a protože manželka svého muže má ráda, nebo nechce rozbíjet kvůli dcerce rodinu…možná i kvůli ostudě, které se bojí…mlčí, zapírá a lže.
Vrátila jsem se k Taťaně a Michaelovi. Žena zrovna vypovídala, jak dívka přišla ke zraněním, kvůli kterým byla u Munga. Ani mě nepřekvapilo, že se ženina výpověď s výpovědí malé Olgy, rozcházelo. Pak se otevřely dveře.
Přišel domů tatínek. Už od prvního pohledu to byl zmetek, rváč a násilník. Taťana ho pořádně nenechala mluvit a na většinuvěcí odpovídala místo něj. Bylo jasné, že by jeho výpověď byla nejspíš zcela jiná, než ta její. Michael položil ještě pár otázek, pak se s úsměvem omluvil, že už půjdeme, že je jasbé, že nejspíš došlo u Munga k omylu a my odešli.
Když jsme šli dolů po schodech, doufala jsem, že to byl jen zastírací manévr a že si to vážně nemyslí. Musela bych zhodnotit své smýšlení o něm a jeho inteligenci.
O patro níž se ale zastavil a tiše mi začal vysvětlovat, jak s věci mají. Měl na to vše stejný pohled jako já a hodlal zasáhnout. Nyní ale musí podat hlášení. Mám počkat zastřená u vchodu, dokud se sám neobjeví.
Poslechla jsem a tiše jsem vyčkávala v setmělé chodbě hned vedle dveří. Pak se ozval křik a rány…Michael se objevil kouek ode mě, zavolal mé jméno a vtrhnul do bytu. Já byla hned v jeho závěsu.
Uvnitř stál ten chlápek, Taťana ležela na zemi. Podle všeho se poádně pohádali a on ji uhodil. Nevím, zda jsem seslala kouzla dřív já, nebo Michael. V každém případě muž najednou ležel na zemi a já vyběhla k Taťaně. Michael mě ale poslal za Olgou a sám zůstal u Taťany.
Bála jsem se, zda té malé zase nějak neublížil a vtrhla jsem do pokoje jako velká voda.
Prcek se krčil pod stolem, v ruce dva plyšové medvědy a oči vykulené strachem. Chvilku trvalo, než jsem ji přesvědčila, aby vylezla, ale když už se to podařilo, vyběhla ven a chytila mě pevně za nohy. Třásla se, chuděra.
Vykoukla jsem ven a když vypadalo vše v pořádka – Taťana už seděla – pustila jsem Olgu k mamince. Objímaly se a plakaly…
Já jsme se pak přemístila na Ministerstvo, kde jem požadovala posily pro Michaela. Netrvalo dlouho a jeden pracovník byl u mě. Přemístili jsme se zpět, onen pracovník z ministerstva zpacifikoval násilnického chlápka a přemístil se pryč.
Jelikož byla Taťana napadená, museli jsme ji dostat k Mungovi na prohlídku, která ale mohla trvat i poměrně dlouho. Otázkou bylo, co s Olgou. Nakonec se to vyřešilo tak, že zůstala u mě.
S tím nápadem příšel Michael a mě nevadil. I Olga byla tomu nápadu docela nakloněná, ačkoliv bylo jasné, že s prakticky neznámýma lidma nechce být. Stále ale lepší, než ji dát někam do domova, dokud se matka nedostane pryč…
A tak se stalo, že můj dům na pár dní okupovala malá holčička, hrála si s Kulíškem i s odstavenými hračkami a mě bavilo si s ní povídat.
Po pár dnech mi docela přirostla k srdci a když jsme ji vraceli Taťaně, bylo mi trochu smutno.
Hlavní ale je, že je už vše urovnané a že se už nebudou muset ty dvě bát…a že má první „pracovní akce“ dopadla dobře.