Jdi na obsah Jdi na menu
 


34. zápis I.část

26. 10. 2013

 A je to tady! Jsem zpět ve výcvikovém táboře.
Jsem tu už pár dní a jak zjiš
ťuji, každé kolo zkoušek, které nezvládnu, znamená přitvrzení kola následujícího.
Jestliže jsem si myslela, že první pobyt tady byl krušný, netušila jsem, co to znamená opravdu projít kempem.
Hned p
řed přemístěním na místo kempu, mě Michael upozornil, že nyní je tam ještě větší zima. Blíží se zima a jsme v horách, takže je tam přeci jen chladněji, než třeba v Londýně. Hlavou s emi mihla vzpomínka na ledovou vodu a musela jsem se otřást, když jsem si představila, že by měla být ještě studenější.
P
řemístili jsme se a já zjistila, že se tam nic nezměnilo. Překážky jsou stejné a nikde nikdo nebyl. Nyní mám alespoň výhodu, že překážky znám. To jsem si tedy myslela…Ach jak jsem se pletla!

První den jsme se jen zabydleli a Michael mi sd
ělil, že nyní nebudu skládat jen fyzické zkoušeky, ale že se potrénuji i v přípravě lektvarů. Poněkud jsem se bála, protože jsem lektvar nemíchala od doby, co jsem byla v Bradavicích.  Nechtěla jsem se před ním ztrapnit.
První den zkoušek m
ě prohnal pětkrát kolem pozemku, pak jsem si udělala snad milion dřepů a dva miliony sklapovaček. Poté mě vyhnal na skálu, kam se mi povedlo vcelku snadno vyšplhat. Dolů to bylo horší, protože se z mého úhlu pohledu špatně hledaly pevné kameny a kameny, kde by byly vhodné chyty pro ruce. Nicméně slezla jsem.
Po ob
ědě jsem se ujala první várky lektvarů. Úsměšně jsem namíchala Bezesný spánek a vysloužila si tak pochvalu.
Druhý den m
ěl být jen o lektvarech Od rána jsem se mořila s přípravou přísad a namíchala opět povedený lektvar – teď mi ale vypadlo, který to byl…heh.
No a v podve
čer dorazila návštěva. Já jsem to nezaznamenala, ale Michale, který je vycvičený na místní ochranná kouzla, poznal, že se někdo přemístil do okolí kempu.
Z
ůstala jsem v kuchyni a napjatě čekala, kdo dorazil. Na komisaře bylo přeci jen poněkud pozdě.
Oo chvíli se ozvaly kroky a promluvil p
říjemný, ženský hlas. Byla jsem v rozpacích. Opětovala jsem jí pozdravení a omluvila se za to, že jí nepodám ruku, ale byla jsem zaneřáděná právě těmi přísadami, které jsem upravovala.
Chvíli si tam s námi povídala, než z ní vypadlo, že by pot
řebovala s něčím pomoct. Potřebuje umíchat lektvary – kostirostík, svaloklid a úlevník. No co – beztak musím míchat lektvary, tak proč bych jí s tím nepomohla? Přikývla jsem tedy a ona vypadala spokojeně. Pak si, k mému i Michaelovu překvapení, začala Michaela dobírat…Dobírat ve směru mě a jeho. Vztahu mezi námi. Nakonec řekla, že mám veliké štěstí a přemístila se…
Jak se o nás dozv
ěděla..?? Že by nás někde viděla? Vím že už nemusíme nic tajit, ale stejně…Na veřejnosti – na ministerstvu – si stále vykáme a chováme se, jak se chovat máme. Kde se o nás dozvěděla..?!
Hlavou mi probleskla myšlenka na Ginu.
Ne! To by neud
ělala!
Abych zahnala podobné myšlenky, pustila jsem se do p
řípravy lektvarů. Kostirostík se mi povedl hned, ale bylo už dost pozdě na míchání dalších a tak jsem jsem umyla a šla spát.
Ráno jsem vstala brzy. Cht
ěla jsem dovařit zbytek lektvarů pro tu ženu. Michael klidně spal po mém boku a tak jsem co nejopatrněji vstala, abych ho nevzbudila.
Prohledala sjsem snad celou kuchyni a polilo m
ě horko, když jsem nenašla ani lektvary, ani přísady na ně. Že bych je někam zašantročila? Proboha co mi jen řekne ta bystrozorka.?!
Ve chvíli, kdy má panika dosahovala vrcholu, se objevil ve dve
řích Michael. Musel si všimnout mého výrazu a tak mi vysvětlil, že vstal hned za rozbřesku a lektvary dovařil, aby jí je mohl předat.
Uf..

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář