32. zápis
25. 9. 2013
Tak jsem zpátky doma. Jsem unavená, zničená. Ačkoliv jsem spala kdy se dalo a ačkoliv se o mě Michael staral pomalu jako o batole, mám toho po krk.
Každý den byly tréninky. Každý den jsem trávila venku v dešti a mrazu celé hodiny. Každý den mě čekala nějaké nová, krkolomná a neskutečně těžká překážka…A skoro každý den jsem byla hodiny v mokrém oblečení.
První den mě čekaly překážky. Odhadovala jsem, že to tak těžké nebude, ale pletla jsem se. Přelezní prvních tří stěn z klád šlo, ale pak přišly takové různě vysoké špalky, které mnohdy sahaly vysoko nad Michaelovu hlavu a byly různě daleko od sebe. Nesměla jsem z nich, samozřejmě, spadnout. Po nich byla další stěna – ještě vyšší, než samotné špalky. Z té jsem musela seskočit na další docela nízké (a o dost užší) špalíčky..Tam už to šlo. Nejhorší byly ty vysoké obludy. Tam jsem strávila prakticky celý první den, kdy jsem musela něco dělat. Dostavil se i nějaký komisař – jmenoval se Robert Nevímjakdál – a vypadal docela mile.
Druhý den jsem musela znovu několikrát proběnout první trasu. Poté následoval pro mě hodně obtížný a nepříjemný úkol. Dostat se z jezera na břeh.
Zní to jednoduše. Také jsem myslela, že to půjde, ale ouha! Nějak jsem zapomněla, že všude kolem je jen pár stupňů nad nulou a že leje jako z konve a voda je ledová…
První skok do vody byl šokující. Mrazivá voda se mi okamžitě dostala skrze oblečení a zabodla se mi do těla jako tisíce ostrých jehliček. Svaly se bolestivě stáhly a já se na okamžik nemohla pohnout. Bylo to šokující.
Po pár vteřinách, možná to ani tak dlouho netrvalo, jsem se donutila k pohybu a vyplavala nad hladinu. Rychle jsem lapala po vzduchu krátkými nádechy a začala rytmicky pohybovat rukama. Bylo mi jasné, že se co nejrychleji musím dostat na břeh, než mi tělo prochladne a svaly zatuhnou. Viděla jsem skrze déšť a podvečerní šero Michaela, jak mě pozorně sleduje. Cítila jsem, jak mě těžké oblečení – musela jsem mít i boty a plášť – táhne dolů. Zakláněla jsem proto hlavu a snažila se neustat v pohybu.
Konečně jsem ucítila pod nohama pevnou zem! Postavila jsem se, ale ztuhlé nohy a těžké oblečení mě poslaly zpět do vody.
Chtěla jsem zanadávat, ale skrze drkotající zuby to moc nešlo.
Vyhrabala jsem se z vody a čekala na Michelův povel, že mohu do chaty a převléknout se. Nedovolil mi to. S útrpným výrazem mi řekl, že to musím zvládnout ještě dvakrát. Myslela jsem, že se mi to jen zdá. Omluvně se znovu pousmál, máchl hůlkou a poslal mě zpět do prostředka jezera.
Stála jsem na tom malém kůlu, klepala se a do vody se mi ani trochu nechtělo. Z vědomím, co mě čeká, jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla a skočila po nohou do vody.
Nenásledoval už takový citelný šok jako prve, ale příjemné to rozhodně nebylo. Vynořila jsem se a snažila se ztuhlýma končetinami plavat. Šlo to už špatně. Byla mi strašná zima. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Oblečení mě táhlo ke dnu a já stále více zakláněla hlavu ve snaze uniknout vodě a dál dýchat.
Dostala jsem se na břeh a přijala klepající se rukou Michaelovu teplou dlaň. Vytáhl mě z vody a jen špitl „Ještě jednou. Naposledy.“
Mávl hůlkou a já se ocitla zase na tom špalku.
Neovladatelně jsem se třásla. Do vody jsem spíš už jen spadla, než abych skočila. Ruce a chodidla jsem už prakticky necítila. Pohybovala jsem rukama a doufala, že to dělám správně. Chtělo s emi strašně spát a dýchalo s emi už špatně. V jednu chvíli jsem s dokonce potopila, ale podařilo se mi ještě vyplavat. Bylo to jen kousek od břehu.
K Michaelovi na souš jsem vylezla po čtyřech. Byla jsem strašně slabá, třásla jsem se a nemohla jsme ani promluvit. Zima mistále byla, ale už jsem ji necítila tak ostře. Jakoby otupěla.
Michael se ke mně sklonil a zvedl mě do náruče i s tím nacucaným oblečením. Spěšně se se mnou rozešel k chatě. Tentokrát jsem nic nenamítala, že mě nese. Byla jsem ráda. Hřál.
Držela jsem se ho chabě kolem krku a dál se třásla.
Zastavil se se mnou až v koupelně, kde mě posadil na vanu. Chtěl jít pro suché oblečení, ale když viděl, jak se snažím ztuhlýma a roztřesenýma prstama rozepnout knoflíky kabátu, zastavil se a pomohl mi. Sundal mi i boty, pak odešel.
Sundavání zbylého oblečení bylo také obtížné. Tělo jako kdyby patřilo někomu cizímu. Pokožku jsem necítila a pohybovala jsem se neohrabaně.
Pustila jsem do vany horkou vodu a koukla do zrcadla. Byla jsem bledá a rty jsem měla promodralé.
Z šokovaného zírání na sebe mě vytrhlo zaklepání na dveře. Pootevřela jsem na škvírku a vzala si od Michaela oblečení. Pak jsem už vlezla do vany a nechala horkou vodu vykonat své.
Bylo mi mnohem lépe, když jsem vyšla z koupelny v teplém vlněném svetru a s vlasy vysušenýma ručníkem.
Michael na mě už čekal. V ruce třímal dvě lahvičky. Okamžitě mě poslal do postele, zachumlal mě do deky a nařídil mi oba flakonky vyprázdnit.
První byl vynikající. Chutnal tak jako..sladce a po jeho vypití jsme cítila, jak se mi tělem rozlévá příjemné teplo. Druhý už tak dobrý nebyl. Smrděl, chutnal odporně a musela jsem ho zapít horkým čajem, abych se alespoň trochu zbavila té pachuti.
Chvíli jsme si s Michaelem povídali, ale já se cítila strašně unavená. Fyzicky jsem byla vyždímaná a tak mě nechal spát.
Následující den jsem si přispala.
Myslela jsem si, že už mě do ledové vody nepošle. Pletla jsem se. Jezero mě čekalo hned dopoledne. Následoval prakticky stejný scénář jako den předtím. Poté byl oběd a čas na vzchopení se.
Když jsem se jakž takž zahřála, val mě Michael k Bažinám. Nelíbilo se mi, že se zase zmáchám, ale tahle voda, díky výparům, hřála. K mému údivu jsem bažinou prošlo docela snadno – když pominu jeden okamžik, kdy jsem se tam pěkně vymáchala a chvíle, kdy se mě snažili komáři sežrat.
Ten den jsem opět spala jako zabitá.
Čtvrtý den mě čekalo překvapení. Michael na chvíli musel pryč a když se přemístil zpět, vedl s sebou ještě jednu mladou slečnu. Byla to Bystrozorka, ale mohla být tak o rok, dva starší než já. Měla si zopakovat kurz. Michael mi později řekl, že si myslí, že je tu za trest. Doufám, že nikdy nenaštvu své nadřízené…Pfff…
Dopoledne, když dorazil Robert, jsme zase zašli k prvním překážkám. Střídaly jsme se a tak půl dne uteklo docela rychle. Robert potom odešel a já myslelam že se přesuneme k nějaké nové překážce. Ne. Čekala nás zase ta hnusně ledová voda! Myslím, že budu mít ze studené vody do konce života trauma…
Další den jsme šly na bažiny a následovala nová překážka. Ta byla ze všech, jak jsem zjistila, pro mě nejhorší. Měly jsme se dostat přes překážky (to bylo ještě dobré), pak jsme se plazily v bažině pod lanama (to bylo také ještě dobré), ale když jsme se dostaly do bludiště a měly procházet plamenama, myslela jsem, že se otočím a uteču. Třásla jsem se, potila a chtělo s emi křičet. Mám hrůzu z ohně. Nevadí mi v ohništi, nebo prostě když vím, že je pod kontrolou a já se o něj nemusím starat…Vadí mi ale, když jsem v jeho bezprostřední blízkosti. Proč?
Je to od té doby, kdy jsme se ve škole všichni nějak přiotrávili jídlem, nebo čím a měly jsme ty halucinace. U konce té vize, nebo co to bylo, jsem totiž umřela v plamenech, které chrlil jeden drak…Nebylo to nic příjemného…Ani ten pocit, být mrtvá…
Stála jsem tedy před prvními z plamenů. Byly černé. Bála bych s ejich i kdyby byly naprosto obyčejné, jako jiné a tyhle ještě byly černé! Dalo se očekávat, že budou upraveny magií a já netušila, co mi způsobí.
Za zdí z keřů jsem uslyšela Michaelův povzbudivý hlas a znovu jsem se snažila uklidnit se. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, zavřela oči i ruce v pěst a rozeběha jsem se přímo proti plamenům. Nejspíš jsem i křičela.
Oči jsem otevřela až ve chvíli, kdy jsem narazila do křoví. Nic mě nepálilo, nic na mě nehořelo. Zcela zbytečně jsem si dlaněma pláala po těle ve snaze uhasit neexistující plameny na oblečení. S bušícím srdcem jsem se ohlédla za sebe a znovu uviděla tu plápolající stěnu. Přišlo mi zcela nemožné, že jsem tím prošla.
Na kratičký okamžik jsem cítila pocit vítězství a vydala se na vratkých nohách dál. Za rohem jsem spatřila další plameny. Tentokrát ty pravé – rudozlaté, praskající, hučící a ty, které hřály. Hřály! Až v tu chvíli mi došlo, že ty první jsem necítilila nijak. Tyhle se chovaly jako jakýkoliv jiný oheň a hrůza se vrátila.
Znovu následovaly chvíle, minuty, snad hodiny, kdy jsem sama sebe přesvědčovala k pohnutí se. Znovu jsem se rozhýbala a proběhla skrz. Znovu jsem se ujišťovala, že mi nehoří vlasy, ani jiná část těla.
Takto jsem prošla ještě několik hořících stěn, než jsem se dostala před zeď, kterou jsem měla přelézt. Vytáhla jsem se na ni a civěla přímo do zelených plamenů, šlehajících vysoko nad mou hlavu. Postavila jsem se na zeď a skočila.
Dopadla jsem měkce, nebo si to alespoň myslím. Moc jsem nevnímala. Připadala jsem si podivně omámená.
Michael i ta slečna – která to mimochodem zvládla o hodně líp jak já, se ke mně vydali. Ujiš´tovali se, že jsem v pořádku, někdo z nich snad i zatleskal a pak jsme šli do chaty.
Zbytek večera pro mě plul v jakési divné mlze otupění. Vím, že jsme obě zase dostaly ty povzbuzující a zahřívací lektvary a že jsem šla brzy spát…Nic jiného nebylo důležitější než fakt, že jsem přežila a pokořila svůj nejspíš největší strach.
Poslední den, kdy u nás byla ta mladá bystrozorka, jsme strávili ručkováním v neskutečné výšce. Pokud jsme spadli, spadli jsme přímo do studené vody…Potom to vše bylo ještě těžší. Prsty byly zkřehlé, oblečení těžké…Ale nás to bičovalo k lepším výsledkům. Jednou jsem nepěkně dopadla mimo špalek, kam jsme měli doskočit a chvíli jsem si myslela, že jsem si pochroumala kotník. Michaelovi jsem ale nic neřekla. Neuniklo mu ale moje kulhání a pokáral mě.
Poslední den, kdy jsem byla ve výcvikovém táboře , byl Michael takový..No zvláštní. Nikam se nehnal, nechtěl jít na žádné překážky, ale přesto říkal, že se zastaví ten Robert. Přišlo mi to divné. Až když se ten muž ukázal a řekl, že mi nese výsledky zkoušek, bylo mi vše jasné – není potřeba už chodit na překážky.
Vyzval mě, abych se posadila a sám se usadil ke stolu. Robert měl ve tváři takový ten klidný, úřednický výraz, kdežto Michael se tvářil jako na pohřbu.
A pak mi to Robert řekl.
Zkoušky jsem neudělala.
Nechápavě jsem na něj civěla.
Prý jsem byla průměrná a to na bystrozora nestačí.
S tím se zvedl, usmál se, popřál pěkný den a přemístil se.
Čuměla jsem tupě před sebe. Měla jsem pocit prázdnoty. Vše bylo marné. Celé roky, celé studium, vše. Nebudu bystrozor. Do těchto trudných myšlenek vstoupil Michael. Neušlo mu, jak se tvářím a vysvětlil mi, že tímhle moje studim nekončí. Výcvikovým táborem prý ještě nikdo neprošel napoprvé. On sám tu byl prý čtyřikrát. Nemám se ničeho bát.
Trochu se mi ulevilo, ale stále jsem měla podivný pocit prohry.
Zbytek dne šel v poklidu.
Druhý den ráno jsme si pobalili věci a Michael mě přenesl na nástupiště 9 a ¾. Pár lidí se po nás zvědavě otočilo, jinak nic. Rozloučili jsme se s příslibem, že s ebrzy uvidíme a já jsem se přemístila do Kotle.
Byl tam ruch a šum. Všude plno lidí…Úplně jsme zapomněla, že už tam mají být budoucí prváci. Cítila jsem se unavená a ničená, ale přesto jsem se mezi ně posadila a poslouchala jejich nadšené brebentění.
Vše je to už tak dlouho…
První den mě čekaly překážky. Odhadovala jsem, že to tak těžké nebude, ale pletla jsem se. Přelezní prvních tří stěn z klád šlo, ale pak přišly takové různě vysoké špalky, které mnohdy sahaly vysoko nad Michaelovu hlavu a byly různě daleko od sebe. Nesměla jsem z nich, samozřejmě, spadnout. Po nich byla další stěna – ještě vyšší, než samotné špalky. Z té jsem musela seskočit na další docela nízké (a o dost užší) špalíčky..Tam už to šlo. Nejhorší byly ty vysoké obludy. Tam jsem strávila prakticky celý první den, kdy jsem musela něco dělat. Dostavil se i nějaký komisař – jmenoval se Robert Nevímjakdál – a vypadal docela mile.
Druhý den jsem musela znovu několikrát proběnout první trasu. Poté následoval pro mě hodně obtížný a nepříjemný úkol. Dostat se z jezera na břeh.
Zní to jednoduše. Také jsem myslela, že to půjde, ale ouha! Nějak jsem zapomněla, že všude kolem je jen pár stupňů nad nulou a že leje jako z konve a voda je ledová…
První skok do vody byl šokující. Mrazivá voda se mi okamžitě dostala skrze oblečení a zabodla se mi do těla jako tisíce ostrých jehliček. Svaly se bolestivě stáhly a já se na okamžik nemohla pohnout. Bylo to šokující.
Po pár vteřinách, možná to ani tak dlouho netrvalo, jsem se donutila k pohybu a vyplavala nad hladinu. Rychle jsem lapala po vzduchu krátkými nádechy a začala rytmicky pohybovat rukama. Bylo mi jasné, že se co nejrychleji musím dostat na břeh, než mi tělo prochladne a svaly zatuhnou. Viděla jsem skrze déšť a podvečerní šero Michaela, jak mě pozorně sleduje. Cítila jsem, jak mě těžké oblečení – musela jsem mít i boty a plášť – táhne dolů. Zakláněla jsem proto hlavu a snažila se neustat v pohybu.
Konečně jsem ucítila pod nohama pevnou zem! Postavila jsem se, ale ztuhlé nohy a těžké oblečení mě poslaly zpět do vody.
Chtěla jsem zanadávat, ale skrze drkotající zuby to moc nešlo.
Vyhrabala jsem se z vody a čekala na Michelův povel, že mohu do chaty a převléknout se. Nedovolil mi to. S útrpným výrazem mi řekl, že to musím zvládnout ještě dvakrát. Myslela jsem, že se mi to jen zdá. Omluvně se znovu pousmál, máchl hůlkou a poslal mě zpět do prostředka jezera.
Stála jsem na tom malém kůlu, klepala se a do vody se mi ani trochu nechtělo. Z vědomím, co mě čeká, jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla a skočila po nohou do vody.
Nenásledoval už takový citelný šok jako prve, ale příjemné to rozhodně nebylo. Vynořila jsem se a snažila se ztuhlýma končetinami plavat. Šlo to už špatně. Byla mi strašná zima. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Oblečení mě táhlo ke dnu a já stále více zakláněla hlavu ve snaze uniknout vodě a dál dýchat.
Dostala jsem se na břeh a přijala klepající se rukou Michaelovu teplou dlaň. Vytáhl mě z vody a jen špitl „Ještě jednou. Naposledy.“
Mávl hůlkou a já se ocitla zase na tom špalku.
Neovladatelně jsem se třásla. Do vody jsem spíš už jen spadla, než abych skočila. Ruce a chodidla jsem už prakticky necítila. Pohybovala jsem rukama a doufala, že to dělám správně. Chtělo s emi strašně spát a dýchalo s emi už špatně. V jednu chvíli jsem s dokonce potopila, ale podařilo se mi ještě vyplavat. Bylo to jen kousek od břehu.
K Michaelovi na souš jsem vylezla po čtyřech. Byla jsem strašně slabá, třásla jsem se a nemohla jsme ani promluvit. Zima mistále byla, ale už jsem ji necítila tak ostře. Jakoby otupěla.
Michael se ke mně sklonil a zvedl mě do náruče i s tím nacucaným oblečením. Spěšně se se mnou rozešel k chatě. Tentokrát jsem nic nenamítala, že mě nese. Byla jsem ráda. Hřál.
Držela jsem se ho chabě kolem krku a dál se třásla.
Zastavil se se mnou až v koupelně, kde mě posadil na vanu. Chtěl jít pro suché oblečení, ale když viděl, jak se snažím ztuhlýma a roztřesenýma prstama rozepnout knoflíky kabátu, zastavil se a pomohl mi. Sundal mi i boty, pak odešel.
Sundavání zbylého oblečení bylo také obtížné. Tělo jako kdyby patřilo někomu cizímu. Pokožku jsem necítila a pohybovala jsem se neohrabaně.
Pustila jsem do vany horkou vodu a koukla do zrcadla. Byla jsem bledá a rty jsem měla promodralé.
Z šokovaného zírání na sebe mě vytrhlo zaklepání na dveře. Pootevřela jsem na škvírku a vzala si od Michaela oblečení. Pak jsem už vlezla do vany a nechala horkou vodu vykonat své.
Bylo mi mnohem lépe, když jsem vyšla z koupelny v teplém vlněném svetru a s vlasy vysušenýma ručníkem.
Michael na mě už čekal. V ruce třímal dvě lahvičky. Okamžitě mě poslal do postele, zachumlal mě do deky a nařídil mi oba flakonky vyprázdnit.
První byl vynikající. Chutnal tak jako..sladce a po jeho vypití jsme cítila, jak se mi tělem rozlévá příjemné teplo. Druhý už tak dobrý nebyl. Smrděl, chutnal odporně a musela jsem ho zapít horkým čajem, abych se alespoň trochu zbavila té pachuti.
Chvíli jsme si s Michaelem povídali, ale já se cítila strašně unavená. Fyzicky jsem byla vyždímaná a tak mě nechal spát.
Následující den jsem si přispala.
Myslela jsem si, že už mě do ledové vody nepošle. Pletla jsem se. Jezero mě čekalo hned dopoledne. Následoval prakticky stejný scénář jako den předtím. Poté byl oběd a čas na vzchopení se.
Když jsem se jakž takž zahřála, val mě Michael k Bažinám. Nelíbilo se mi, že se zase zmáchám, ale tahle voda, díky výparům, hřála. K mému údivu jsem bažinou prošlo docela snadno – když pominu jeden okamžik, kdy jsem se tam pěkně vymáchala a chvíle, kdy se mě snažili komáři sežrat.
Ten den jsem opět spala jako zabitá.
Čtvrtý den mě čekalo překvapení. Michael na chvíli musel pryč a když se přemístil zpět, vedl s sebou ještě jednu mladou slečnu. Byla to Bystrozorka, ale mohla být tak o rok, dva starší než já. Měla si zopakovat kurz. Michael mi později řekl, že si myslí, že je tu za trest. Doufám, že nikdy nenaštvu své nadřízené…Pfff…
Dopoledne, když dorazil Robert, jsme zase zašli k prvním překážkám. Střídaly jsme se a tak půl dne uteklo docela rychle. Robert potom odešel a já myslelam že se přesuneme k nějaké nové překážce. Ne. Čekala nás zase ta hnusně ledová voda! Myslím, že budu mít ze studené vody do konce života trauma…
Další den jsme šly na bažiny a následovala nová překážka. Ta byla ze všech, jak jsem zjistila, pro mě nejhorší. Měly jsme se dostat přes překážky (to bylo ještě dobré), pak jsme se plazily v bažině pod lanama (to bylo také ještě dobré), ale když jsme se dostaly do bludiště a měly procházet plamenama, myslela jsem, že se otočím a uteču. Třásla jsem se, potila a chtělo s emi křičet. Mám hrůzu z ohně. Nevadí mi v ohništi, nebo prostě když vím, že je pod kontrolou a já se o něj nemusím starat…Vadí mi ale, když jsem v jeho bezprostřední blízkosti. Proč?
Je to od té doby, kdy jsme se ve škole všichni nějak přiotrávili jídlem, nebo čím a měly jsme ty halucinace. U konce té vize, nebo co to bylo, jsem totiž umřela v plamenech, které chrlil jeden drak…Nebylo to nic příjemného…Ani ten pocit, být mrtvá…
Stála jsem tedy před prvními z plamenů. Byly černé. Bála bych s ejich i kdyby byly naprosto obyčejné, jako jiné a tyhle ještě byly černé! Dalo se očekávat, že budou upraveny magií a já netušila, co mi způsobí.
Za zdí z keřů jsem uslyšela Michaelův povzbudivý hlas a znovu jsem se snažila uklidnit se. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, zavřela oči i ruce v pěst a rozeběha jsem se přímo proti plamenům. Nejspíš jsem i křičela.
Oči jsem otevřela až ve chvíli, kdy jsem narazila do křoví. Nic mě nepálilo, nic na mě nehořelo. Zcela zbytečně jsem si dlaněma pláala po těle ve snaze uhasit neexistující plameny na oblečení. S bušícím srdcem jsem se ohlédla za sebe a znovu uviděla tu plápolající stěnu. Přišlo mi zcela nemožné, že jsem tím prošla.
Na kratičký okamžik jsem cítila pocit vítězství a vydala se na vratkých nohách dál. Za rohem jsem spatřila další plameny. Tentokrát ty pravé – rudozlaté, praskající, hučící a ty, které hřály. Hřály! Až v tu chvíli mi došlo, že ty první jsem necítilila nijak. Tyhle se chovaly jako jakýkoliv jiný oheň a hrůza se vrátila.
Znovu následovaly chvíle, minuty, snad hodiny, kdy jsem sama sebe přesvědčovala k pohnutí se. Znovu jsem se rozhýbala a proběhla skrz. Znovu jsem se ujišťovala, že mi nehoří vlasy, ani jiná část těla.
Takto jsem prošla ještě několik hořících stěn, než jsem se dostala před zeď, kterou jsem měla přelézt. Vytáhla jsem se na ni a civěla přímo do zelených plamenů, šlehajících vysoko nad mou hlavu. Postavila jsem se na zeď a skočila.
Dopadla jsem měkce, nebo si to alespoň myslím. Moc jsem nevnímala. Připadala jsem si podivně omámená.
Michael i ta slečna – která to mimochodem zvládla o hodně líp jak já, se ke mně vydali. Ujiš´tovali se, že jsem v pořádku, někdo z nich snad i zatleskal a pak jsme šli do chaty.
Zbytek večera pro mě plul v jakési divné mlze otupění. Vím, že jsme obě zase dostaly ty povzbuzující a zahřívací lektvary a že jsem šla brzy spát…Nic jiného nebylo důležitější než fakt, že jsem přežila a pokořila svůj nejspíš největší strach.
Poslední den, kdy u nás byla ta mladá bystrozorka, jsme strávili ručkováním v neskutečné výšce. Pokud jsme spadli, spadli jsme přímo do studené vody…Potom to vše bylo ještě těžší. Prsty byly zkřehlé, oblečení těžké…Ale nás to bičovalo k lepším výsledkům. Jednou jsem nepěkně dopadla mimo špalek, kam jsme měli doskočit a chvíli jsem si myslela, že jsem si pochroumala kotník. Michaelovi jsem ale nic neřekla. Neuniklo mu ale moje kulhání a pokáral mě.
Poslední den, kdy jsem byla ve výcvikovém táboře , byl Michael takový..No zvláštní. Nikam se nehnal, nechtěl jít na žádné překážky, ale přesto říkal, že se zastaví ten Robert. Přišlo mi to divné. Až když se ten muž ukázal a řekl, že mi nese výsledky zkoušek, bylo mi vše jasné – není potřeba už chodit na překážky.
Vyzval mě, abych se posadila a sám se usadil ke stolu. Robert měl ve tváři takový ten klidný, úřednický výraz, kdežto Michael se tvářil jako na pohřbu.
A pak mi to Robert řekl.
Zkoušky jsem neudělala.
Nechápavě jsem na něj civěla.
Prý jsem byla průměrná a to na bystrozora nestačí.
S tím se zvedl, usmál se, popřál pěkný den a přemístil se.
Čuměla jsem tupě před sebe. Měla jsem pocit prázdnoty. Vše bylo marné. Celé roky, celé studium, vše. Nebudu bystrozor. Do těchto trudných myšlenek vstoupil Michael. Neušlo mu, jak se tvářím a vysvětlil mi, že tímhle moje studim nekončí. Výcvikovým táborem prý ještě nikdo neprošel napoprvé. On sám tu byl prý čtyřikrát. Nemám se ničeho bát.
Trochu se mi ulevilo, ale stále jsem měla podivný pocit prohry.
Zbytek dne šel v poklidu.
Druhý den ráno jsme si pobalili věci a Michael mě přenesl na nástupiště 9 a ¾. Pár lidí se po nás zvědavě otočilo, jinak nic. Rozloučili jsme se s příslibem, že s ebrzy uvidíme a já jsem se přemístila do Kotle.
Byl tam ruch a šum. Všude plno lidí…Úplně jsme zapomněla, že už tam mají být budoucí prváci. Cítila jsem se unavená a ničená, ale přesto jsem se mezi ně posadila a poslouchala jejich nadšené brebentění.
Vše je to už tak dlouho…
Komentáře
Přehled komentářů
Iba taký detail, keby si prišla z ľadovej vody a ponorila sa do horkého kúpeľa, tak by si dostala taký termošok, že by ťa to zrejme zabilo :D ale inak pekný článok :P
Re: Voda
(Amelia, 26. 9. 2013 18:47)
Já vím :)) Tak počítej, že Am tam ještě nějakou dobu vibrovala, než se svlékla a aklimatizovala se alespoň trochu :)))
Ne...Prostě jsem doufala, že si toho nikdo nevšimne :))) Ale dík za upozornění.
Voda
(Toníček, ktorý rád kritizuje :D, 26. 9. 2013 17:31)