Jdi na obsah Jdi na menu
 


3.zápis

20. 4. 2013

 Je to hrozné. Poslední dny jsou příšerné. Tolik se bojím. Paul totiž utekl. Už to bylo dlouhou dobu, co se rozesílaly dopisy a jemu žádný nepřišel. Přestal mluvit docela a jen se zavíral v domku na zahradě…A pak, jeden den, když jsem se vrátila domů, ležel na stole v kuchyni vzkaz. Podle písma to psal brácha...

Stálo tam:
Nezlobte se na m
ě. Já tu nemůžu být.Nepatřím mezi vás. Nemějte strachMám vás rá. Paul. P.S.:Poděkujte za mě Sayuri za všechno
Četla jsem těch pár řádků stále dokola. Nechtěla jsem uvěřit, že by to byla pravda. Proběhla jsem celý dům, hledala všude, ale Paul nikde nebyl k nalezení. Čekala jsem hodinu, dvě…Pak jsem ztratila nervy a vydala se ho hledat do Portsmucku. Měl to tam rád...Nikde na jeho oblíbených místech nebyl.
Doufala jsem, že jen n
ěkde trucuje  a já ho najdu dřív, než se vrátí naši domů, nebo že se třeba on sám vrátí.
B
ěhala jsem po lese a přemisťovala se na všechna místa, kde jsme spolu často byli. Nikde po něm nebyla ani stopa. Dostala jsem se i do jakéhosi rozbořeného domu. Nikdy jsem si nevšimla, že tam je. I ten byl však naprosto prázdný.
Pak m
ě napadlo, že třeba zamířil do Kotle. Třeba chtěl nějak nasát kouzelnickou atmosféru..Kotel, nebo Příčná..To by mohlo být ono!
procházela jsem všecny koty a obch
ůdky. Nic.
Skon
čila jsem v Kotli, kde jsem si chtěla na chvíli odpočinout. Nohy mě bolely a měla jsem žízeň. Dnes už ani nevím, kdo se mě to ptal…Byla to nějaká holka, kterou jsem ani neznala. Nejdřív si ke mně přisedla a zeptala se na něco normálního a pak se zeptala, co se mi stalo…A já  - světe div se – jsem jí pověděla, co se děje. Nevěděla o Paulovi nic, ale za chvíli přišel nějaký malý kluk, co náš rozhovor zaslechl a tvrdil, že Paula viděl. Trochu mi svitla naděje.
Čekala jsem v Kotli dlouho do noci v naději, že se brácha vrátí. Třeba kvůli Letaxu. Jinak se sem dostat nemohl. Nebo alespoň ne tak rychle…
Když se ani ve dv
ě ráno neukázal, vrátila jsem se domů. Naši už spali a byli v klidu. Asi mysleli, že jsem Paula vzla někam ven, do kina, nebo tak…Byla jsem za to ráda. Alespoň se ještě pár hodin nebudou bát…

Druhý den už nešlo nic ututlat. Byl víkend a naši byli doma. Paul ne. Mamka za
čala vyšilovat, taťka jen mlčel a zamyšleně se mračil. Mamka chtěla hned běžet na policii a ministerstvo a zburcovat všechny kolem. Já teda taky…Taťka ale nakonec rozhodl, že ještě dnes počkáme, než vyhlásíme nějaké pátrání. Mudlovská policie prý stejně začne hledat až když je dítě nezvěstné nějakou delší dobu.
A hodiny ubíhaly…Nakonec i dny… Paul nikde. Ta
ťka s mamkou zašli společně na policii a zařídili vše potřebné pro to,m aby Paula začali hledat. Mamka prý zajde na Ministerstvo kouzel…

Paul je pry
ččtyři dny. Nepřišel od něj ani jeden dopis. Moc se o něj bojím. Pořádně nespím a stále přemýšlím, kde bych ho mohla najít. Napadlo mě, že se třeba nějak spletl a že když byl v Kotli, šel na Příčnou a nějakou náhodou se doslat do Obrtlé…Ihned jsem se přemístila k jejímu vstupu a rychle proklouzla dovnitř.
Oble
čená jsem byla do tmavých barev, abych nebudila moc pozornost a přes hlavu jsem si přetála kápi, aby mě nikdo nepoznal. Nevím, kdo by mě tam měl znát, ale jeden nikdy neví…Ministerští mají špehy všude a já teď nestojím o problémy.
Procházela jsem Obrtlou a nahlížela do krámk
ů. Na podivné lidi, kteří se všude kolem potulují, jsem si už zvykla. Hůlku jsem měla připravenou v kapse hábitu.
Kroky m
ě zavedly až k hospodě, kde jsme jednou seděli s Jacobem a vlastně i s Jamiem…
Vlezla jsem dovnit
ř a zaplula k nejzazšímu stolu. Dveře se po chvilce znovu otevřely a když jsem se ohlédla, kdo to je, spatřila jsem Ginu. Do háje! Zrovna ta mi tu chyběla! Posadila se k baru a povídala si s hospodským. Něco popíjela, ale bylo mi jedno co. Kápi jsem si stáhla co nejvíce do čela, aby mě nepoznala. Doufala jsem, že brzy odejde, abych mohla také zmizet.
Za mnou sed
ěli nějací chlapi a bavili se o všelijakých divných věcech. Vše probírali v náznacích a já se raději nedomýšlela, co ty náznaky znamenají. Pak se jeden z nich zvedl a zamířil k baru. Posadil s evedle Giny a něco si  s ní špital. Nechtěla jsem se tam moc dívat,kdyby se Gina ohlédla…Pak ale zvýšili hlasy a já se přeci jen koukla. Ten chlap ji držel a zápěstí a z druhé strany se k ní blížil tiše ten druhý chlápek. Nevyadalo to pěkně. Stiskla jsem v kapse svou hůlku a doufala, že se vše uklidní. Neuklidnilo.
Necht
ěla jsem se plést do cizích věcí a už vůbec ne do Gininých. Nemám to zapotřebí. Zároveň jsem ale nevydržela sedět a koukat, jak ji ten jeden hromotluk drží pod krkem, nebo do ní strká. Asi jsem měla v tu chvíli v hlavě pěkné temno, protože jsem během chvilky stála, v ruce jsem držela hůlku a něco jsem mlela o tom, že by Ginu měli nechat být. Jeden z těch dvou stál najednou proti mně a strkal do mě. Gina se postavila taky, hůlku v ruce…Ten chlap, co zůstal po boku Giny, nemeškal a tasil hůlku taky.
V tu chvíli mi došlo, že není nejmoud
řejší vytahovat hůlku uprostřed Obrtlé. Obzvláš´t, když nejsem zběhlá v používání útočných kouzel. Byla jsem odhodlaná bránit se, popřípadě je odzbrojit. Nechtěla jsem nikomu ubližovat…Ale v tom zasáhl hostinský, který nás všechny okřikl. Že prý by to už stačilo. Chlapi do nás ještě párkrát strčili, častovali nás nadávkami a posílali pryč. Gina vypadala nasupeně, ale odešla.No a já jsem se nenechala dvakrát pobízet. Snažila jsem se jít vyrovnaně, abych nevypadala, že se bojím – ačkoliv jsem měla nahnáno – a ještě jsem za sebou notně práskla dveřma. 
Doufala jsem, že m
ě nějakým zázrakem Gina nepoznala. Stála ještě opodál a tak jsem si kápi stáhla zase co nejníž do čela, vlasy jsme nechala spadnout přes tváře a v předklonu jsem šla co nejrychleji pryč. Měla jsem pocit, že jde za mnou, ale nebyla jsem si jistá.
V P
říčné jsem si kápi sundala, abych nebudila pozornost a rychle prošla do Kotle, kde jsem se posadila.
Ruce se mi t
řásly, když jsem siuvědomila, jaké jsem měla štěstí. Nějací prváci si ke mně sedali a ptali se mě na blbosti a já s ecítila tolik unavená! Paul nikd nebyl k nalezení a ještě jsem riskovala, že mě Gina uvidí v Obrtlé. Třeba by jí to bylo jedno..Třeba ale taky ne…
Cht
ěla jsem jít k baru pro pití, ale když jsem se otočila, seděla tam! Seděla a bavila se s Kath.  Otočila jsem se rychle zpět a rychle jsem si sčesávala vlasy do obličeje. Měla jsem stejné oblečené jako v Obrtlé a snad jako jedná jsem seděla v kotli ve tmavých barvách. Rychle jsem si odepnula černý plášť a nahňácala ho do batohu. Snad si mě ale nestihla prohlédnout…
Rychle jsem odešla z Kotle do mudlovských ulic, kde jsem našla první opušt
ěnou uličku a tam jsem si převlékla košili a učesala se jinak. Kalhoty jsem si vyhrnula, aby z nich byly tříčtvrtky a doufala jsme, ž emi to projde. Sále schovaná před zraky mudlů, jsem se přemístila zpět do Kotle. Gina už ale nikde nebyla…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář