Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. zápis

24. 8. 2013

 Přišli další dva dopisy, než jsem se naštvala a začala jednat. Nějak mi totiž vše docvaklo a když jsem vynechala to jedno písmeno, které mi v tom podivném jménu nesedělo, pořád a pořád mi z toho vznikalo jedno známé jméno. To mě znepokojovalo…Tak jsem vše vsadila na jednu kartu.
Šla jsem do kotle a našla ji. Sayuri sed
ěla u toho malého stolku jako vždy…Vím, že jsem se děsně dopálila během chvilky. Snad k tomu ani nebyl tak moc veliký důvod. Vše si pamatuju od té chvíle jako v mlze. ‚
Pamatuju si, jak jsem se Sayuri mluvila, pak jsem na ní
řvala. Třásla jsem se a ječela, jako kdyby mi šlo o život. Sayuri na mě překvapeně koukala a lhala. Byla jsem přesvědčená, že lhala. Myslea jsem, že jí nějak ublížím. Chtěla jsem to udělat…Tak jsem se raději otočila na patě a supěla skrz poloprázdný kotel na Příčnou.
Nestihla jsem ani poklepat na st
ěnu, když Sayuri za mnou přiběhla a chňapla mě za ruku. V tu chvíli už jsem držela hůlku. Držela jsem ji hodně pevně. Tak pevně, až mě dřevo bolestivě tlačilo do dlaní…A ona mlela zase nějaké lži. Zaječela jsem něco v tom smyslu, ať mi dá pokoj, pokud chce být celá. Dál mě držela. Namířila jsem na ní hůlku…Ani potom nepustila…Zmobilizovala jsem všechny poslední mozklové buňky a vyškubla jsem jí. Místo, abych na ni seslala nějako peprnou kletbu, poklepala jsem (spíš jsem tou hůlkou pořádně třískala) do zdi a spěšně odcházela…A Sayuri zase za mnou!
Myslela jsem, že m
ě omejou!
Kousala jsem se do tvá
ří, jak jsem byla vzteklá. Bála jsem se, že mi unikne nějaké neverbální kouzlo a sejme jí.
V tom ale p
řišla Gina. Udiveně na nás koukala, co tam vyvádíme. Bylo mi jasné, že tam dělám lidem divadlo, ale bylo mi to jedno. Asi jsem ještě něco řekla, nebo zaječela, otočila jsem se na patě a vrátila se do Kotle.
Byla jsem b
ěsná. Nikdy jsem nic podobného nezažila.
Srdce mi bilo jako splašené, krev v uších tepala, ruce se chv
ěly a já jí chtěla ublížit! Sayuri§ Holce, kterou jsem celé roky bránila.
Pro
č?
Zradila m
ě a já nechápu proč! Posílala mi výhružné dopisy, kde psala o tom, jak se mému bráškovi může snadno ublížit..psala o tom, co a kdy dělám..Vyvolávala ve mně bytečný strach. Zatěžovala mou už tak přeplněnou hlavu strachem. Pořád jsem hledala a přemýšlela nad tím, kdo to je…Místo abych odpočívala – co prý mělo být poselstvím těch dopisů – jsme měla ještě více práce, než obvykle.
Sed
ěla jsem nasuoená u stolku a pomalu se klidnila. Po chvíli přišla Gina a ptala se, co se stalo. Hodila jsem jí dopisy se slovy, že to má Sayuri na svědomí. Četla a občas po mě obezřetně hodila očkem. Snad si myslela, že to tam vše srovnám se zemí, nebo nevím…Musela jsem vypadat přinejmenším jako anděl pomsty..Pche!
No a pak p
řišla Sayuri. Zase.
Za
čala zase mlít něco o tom, že jak vím, že to byla ona a tak podobně. Amok byl zpět. Hůlku jsem měla po ruce…Ani netrvalo dlouho, než jsem ji chytila.
Vstala jsem a aniž bych poslouchala, co dál
říká, namířila jsem na ni. Znovu jsem jí varovala, aby se klidila, nebo se už vážně neudržím. Nešla nikam a jen tam na mě koukala jak štěně.
Nevím, kdy Gina vstala, ale ve chvíli, kdy jsem seslala kouzlo, byla najednou mezi mnou a Sayuri a rudý paprsek se do ní zakousl p
řesně v místě hrudníku.
Skácela se na zem s hlasitým žuchnutím.
„Zmizni už!“ zaje
čela jsem na Sayuri.
Teprve když vid
ěla Ginu ležet na zemi si nejspíš uvědomila, že si nedělám legraci a zmizela.
Já prudce oddechovala a klekla si k Gin
ě. Jedno kouzlo a ona otevřela oči. Držela se za hlavu..Musela se strašně uhodit, když spadla.
Omlouvala jsem se jí a ona to snad i vzala, ale já m
ěla dál výčitky. Ne kvůli Sayuri, ale kvůli tomu, že jsem ublížila Gině.
Mimo bolavou bouli na hlav
ě jí však nic nebylo. Naštěstí.
polohlasem mi potom ale poradila, abych si p
říště kletby nechávala na klidnější místa, než je Kotel.
No jo…
V
ůbec mi nedošlo, kolik očí se na nás dívá. Někdo byl překvapený, někdo pobavený, jiný vystrašený…
Nejvíc se asi bavila Hanna, která se smála tak nahlas, až škytala.
Bylo mi ze sebe zle…Ale Sayuri jsem odpustit nedokázala.

Druhý den m
ě v mém rozhořčení utvrdila  Samantha. Přišla mi totiž říct, že ví, kdo Sayuri s těma dopisama pomáhal. Že šlo o dopisy věděla díky tomu, že jsem ječela na půl Londýna…
Sayuri je diktovala a psala jí je – k mému obrovskému p
řekvapení a zklamání – Ay! Zavíraly se prý v pokoji pod zástěrkou, že si vyměňují oblečení, nebo tak něco a pak posílaly dopisy…Dopisy pro mě.
O to mí
ň jse vše chápala.
Pro
č mi Sayuri takové dopisy psala..? A co jsem provedla Ay, že se k tomu všemu přidala..? Proč..?!
Cítím se bídn
ě..Strašně bídně…A odmítám se Sayuri do smrti promluvit. Pokud budu muset,budu s ní nějak komunikovat, ale už ze mě nikdy nedostane žádné moje tajemství, žádnou informaci o mě, mojí rodině, nebo o mém životě. Nic. Sayuri pro mě jako kamarádka skončila.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář