28. zápis
Den po poslední hádce se Sayuri mi nějaká cizí sova přinesla tlustý dopis. Písmo jsem nepoznávala a sova mi toho opravdu moc nepoví…
Otevřela jsem dopis a četla řádky, které mě hned ze začátku rozrušily…Byly tak…zvláštní..Slova byla tak podivně volená…Přeběhl mi mráz po zádech, aniž bych věděla, co je obsahem onoho dopisu.
Psal mi někdo, kdo nechtěl, abych věděla kdo to je...Nebo alespoň ne hned. Jméno bylo...no divné. Nevěřila jsem, že by bylo pravým jménem pisatele.
Obsah dopisu byl něco mezi výhružkou, varováním a radou…
Mám si dávat pozor na své přátele i nepřátele. Mám se na vše dívat z jiného úhlu pohledu a nemám strkat nos do věcí, do kterých mi nic není. Také si mám odpočinout, jinak začnu dělat chyby…Také psal o tom, jak mě dlouho pozoruje a že je pořád v mojí blízkosti. Nejspíš se mnou i mluvil! Měla bych tedy vědět, kdo to je…
To je opravdu jen veliké shrnutí toho dlouhého dopisu.
Na konci se zmiňoval, že se znovu ozve, ale netušila jsem, že to bude tak brzy.
Druhý dopis přišel hned následující den.
Ten neznámý v něm píše o mojí rodině. Obzvlášť se zaměřil na Paula a psal, že mám na něj dát pozor, protože je moták...
To, že někdo vyhrožuje mě a že mě očividně pozoruje na každém kroku, fajn,ale co mi má co lézt do rodiny?! Začala jsem se trochu bát. O něco víc, když mi napsal, že po mě chce vyplnit jeden úkol…
Měla jsem vzít svého nejlepšího přítele někam na výlet, kde budeme pořádně odpočívat a předtím mám onoho přítele ukázat v altánku za kotlem. Podmínkou bylo, že na ten výlet nesmím vzít hůlku.
Bylo jasné, že to nedodržím, ale doufala jsem, že bych toho člověka někde zahlédla.
Hledala jsem Sayuri, i když jsem netušila, zda by se mnou šla. Pořád se zlobila…Jak jsem ale zjistila, byly to marné obavy. Nikde totiž nebyla k sehnání. Pak jsem potkala Ginu.
Vytáhla jsem tedy ji. V poslední dbě mi hodně pomáhá a radí. Mohla bych ji tedy nazývat svou velice dobrou kamarádkou. Proč by ne..? Už dokázala, že jí mohu věřit…
Zamířily jsme tedy do Portmucku, kde jsme strávly celé odpoledne a vrátily jsme se až když se setmělo. Měla jsem smůlu. Nikde jsem nikoho nezahlédla a kouzlo jsem použít nemohla, protože jsem dělala, jako že hůlku nemám…
Třetí dopis byl krátký.
Překvapila ho moje volba společnosti a věděl, že jsem ho zcela neuposlechla – co se hůlky týká. Jak to, sakra, může vědět?! Nejde mi to do hlavy! Jak jen může vědět, že jsemměla hůlku schovanou pod kupama hadrů v tašce..?! Jsem z toho všeho nervózní ještě víc…
Napsal, že se nezlobí a že nevypadám moc odpočatě. Možná měl na mysli tohle, když tvrdil, že jsme ho zcela neuposlechla.JO..Jistě…To bude ono!
No a má pro mě nápravdu. Jiný úkol. Chce, abych se na pár dní zbavila Sayuri…Abych od ní měla klid a odpočinula si. Úkol jsem měla slnit do půlnoci toho dne.
Co to je sakra zač..?! Nějak pořád nevím, zda mu jde o moje dobro, nebo zda mě chce zničit, nebo zdeptat…Nevím ani, co by se stalo, kdybych nsplnila úkol…Bojím se o Paula. Psal o něm tak…fuj…
I dnes jsem se ale rozhodla, že ho poslechnu. Zavedu Sayuri do míst, kde to moc dobře zná a budu si ji tam kontrolovat. Nenechám ji zcela bez dozoru. Co kdyby ji ten dotyčný chtěl nějak ublížit..?
Našla jsem Say a promluvila s ní. Vypadalo to dobře. Pozvala jsem ji na procházku do Portu s tím, že koukneme do té chajdy, kde žila s tím chlapem. Nic nenamítala.
Došly jsme tam, chvíly jsme okouněly, prohlíželi si to tam…A pak Say řekla, že už půjdeme. Nemohla jsem se rozodnout, zda ji tam opravdu nechám…a pak Say vyšla ven. Bylo to pryč..Budu muset vymyslet něco jiného, nebo to nechat být. Kolem jsem stále nikoho neviděla a ani kouzlo mi neprozradilo, že by někdo kolem byl.
Netralo to ani pár vteřn a Sayuri se otočila na patě, že ještě něco chce uvnitř. Teď! Teď byla ta chvíle.
Jakmile zalezla do domku, zavřela jsem zveře a zamkla je. Pak jsem sehrála divadlo o tom, jak se zasekly a že dojdu pro pomoc…
Vracela jsem se potom v pravidelných intervalech a kontrolovala Sayuri oknem. Byla jsem maskovaná v kápi, někdy pod zastírákem…
Sayuri byla v pořádku a klidně spala.
Druhý den jsem to ale nevydržela a přece jen jsem ji – zachumlaná v plášti – pustila ven. Upalovala co ji nohy stačily.
Nevím, co mi napíše teď…Posedávám tady a trochu se bojím co napíše. Bojím se o Paula, ale ten se mnou pořád moc nemluví…
Tak ráda bych to někomu řekla o těch dopisech, ale nesmím…Už jsem to měla na jazyku, když přišel Zrzek…Ale nedokázala jsem to. Ani Gině jsem to neřekla…
To, že včera byl nějaký malý kluk zaseklý v podlaze a přišel o obě nohy při odštěpu, protože je blbej a zkracuje slova při cestování Letaxem, mě ani moc nerozházelo. Chvilku mi teda bylo šoufl, to ano, ale měla jsem tak plnou hlavu svých problémů, že to tak nějak šlo kolem mě…