25. zápis
Následující den jsem psala Gině a když se neozývala, dostala jsem strach. Co když se k ní ten chlap dostal a něco jí udělal..?
navzdory svému přesvědčení, že bez pozvání se do domu nebudu přemisťovat, jsem se vydala k Gině domů. Volala jsem ji, ale neodvážila jsem se moc daleko do domu. Pohybovala jsem se jen po chodbě. Nic. Ticho...A pak se za mnou ozvaly kroky...
Otočila jsem se s hůlkou před sebou a spatřila jsem, ke svému velkému údivu, Sayuri!
Nejprve mě asi nepoznala, protože jsem měla bílé vlasy a jiné oblečení, než obvykle. Mířila na mě hůlkou, ale já věděla, že by mi nic neudělala..Tedy myslela jsem si to.
Když poznala, kdo jsem, mířila na mě hůlkou dál.To bylo divné..
Ptala jsme se jí, co tam dělá, ale odpovídala neuritě, vyhýbavě, nebo nejlépe - nijak. Snažila se mi utéct nahoru do patra a já se vydala za ní.
Poslal ji ten chlap! napadlo mě.
Pak jsme se začaly dohadovat a trvalo to tak dlouho, než to Sayuri vzdala a vypadal krbem pryč. Znamená to ale, že Ginin dům není bezpečný...
Přemístila jsem se do Kotle, abych zjistila, jestli Gina není náodou tam. Nebyla.
Podívala jsem se ještě nahoru na odpočívadlo, ale ani tam neseděla. Jen chvíli jsem se zdržela, abych nebyla moc nápadná, že tam jen tak courám, když ke mě přišla Hanna (netuším, jak mě poznala, když jsem byla zakuklená a přebarvená, ale ta holka má prostě nos na tyhle věci, tak se nedivím) a rychle šeptla jedno slovo - Pozor!.pak odešla.
otočila jsem se za ní a zalédla jsem toho chlapa, jak mizí ve dveřích na zahradu...
Je nad slunce jasné, že jsem se vydala za ním. Dveře jsem za sebou nezavírala, abych měla popřípadě únikovou cestu. Také jsem doufala, že kdyby se něco dělo, zařvala bych a někdo by mi přiběhl pomoct...a také jsem doufala, že v Kotli sedí některý z bystrozorů...
Chlap tam stál u zdi, bokem ke mě. Tiskla jsem pevně hůlku v ruce, když jsem k němu šla. Chtěla jsem se ho jen zeptat na pár věcí, ačkoliv jsem nečekala pravdivé odpovědi....Nevím, co jsem od toho čekala, ale nebavilo mě už jen sedět a čekat, zda bystrozoři zareagují na moje hlášení a záznamy o napadení.
Sayuri mě musela vidět, protože než jsem stihla položit první otázku, už stála za mnou a zastávala se ho. Moc jsem si jí nevšímala.
Stála jsem proti chlápkovi. Oba jsme drželi hůlky...a já jsem začala mluvit. Už ani nevím, co vše jsem mu říkala, ale teď vím, že to bylo víc, než stupidní. Pokládala jsem u otázky a chtěla ho vzít hned na ministerstvo a kdesi cosi...On jen stála koukal na mě. Dokonce i skloil hůlku! To mě zmátlo.
Potom, aniž by cokoliv řekl, udělal krok ke mě a natáhl ruku. Seslala jsem na něj pouta a civěla. Sayuri samozřejmě jančila a já nevěděla co dál dělat.
Měla jsem ho tu. Mohla jsem ho hned vzít na ministerstvo, aby konečně něco dělali. Jenže jsem měla nakázáno spíš jen sledovat, hlásit a do ničeho velkého se neplést a zasahovat pouze v případě nouze. Tohle nebyl případ nouze, ale byla jsem si jistá, že ten chlap má v případu s Jerrym víc než jen prsty...
Povolila jsem proto pouta a ještě přdtím jsem tomu chlapovi řekla, že po něm nechci nic víc, než jen odpovědi na pár otázek a že pokd nebude klidný, znovu ho zpacifikuju. Byl klidný.
Kousek od nás ale stále postávala Sayuri. Vzala jsem proto toho chlapa a pomocí Letaxu se s ním dostala do Portsmucku. Nevím proč tam. Neptejte se mě.
Já byla tak blbá! Ale opravdu jsem si myslela, ž eje lepší riskovat, než ho nechat zase jen tak jít, nebo čekat, až mi vrazí kudlu do zad. Také jsem si věřila, že se mu klidně ubráním, bude-li potřeba.
Zamířili jsme k molu a já se ho začala vyptávat. Opdovídal klidně a hned. Nevypadalo to, že by lhal.Dokonce mi nepřímo přiznal vinu na tom všem kolem Jerryho, ale ostatní napadení prý na svědomí nemá. Jak čas ubíhal, připadala jsem si čím dál jao větší hlupák. Teď ho sice tak nějak vyslechnu, ale co potom? Jen tak ho pustím.??U Mondaye jsem si už nemohla být jista reakcí...
A pak něco šlehlo a do hrudníku se mi zakousla bolest. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem se ocitla na zemi, ale pod sebou jsem náhle cítila kamínky a trávu...A bolest..Ostrou, palčivou bolest, co se mi zakusovala do levé paže, stejně jako do nohy. Bolelo to k nevydržení! A v pozadí toho vše jsem cítila podivné teplo v konečcích prstů...
Zaostřil se mi zrak, a já (nejspíš vyděšeně) zírala na chlapa nad sebou. Tvářil se naprosto klidně. Jistě mi uniklo ze rtů pár vzdychnutí a tvář mi brázdily bolestiv grimasy. Nechápala jsem, co se stalo...
Pak jsem uviděla hůlku v jeho ruce. Nevím, jak ji vytáhl že jsem si toho nevšimla. Hlídala jsem ho..!
Namáhavě jsem se postavila. Vše mě strašně bolelo. Ostrá bolest se zvyšovala s každým sebemenším pohybem..A také jsme pocopila, co bylo to divné teplo. Krvácela jsem. Na paži i na noze jse měla ošklivé, táhlé rány, ze kterých se valila krev. Dělalo se mi zle. Pak jsem si uvědomila, že nemám hůlku..
Měl ji on.
Přistoupil ke mě docela blízko a málem šeptal. Měla jsem co dělat, abych ho slyšela. Nehodlá prý ublížit Sayuri. Nehodlá prý ulížit nikomu dalšímu. Chce jen klid. Já mám mlčet o tom všem, co se stalo. Pokud někomu něco řeknu...Větu nedokončil, ale jeho pohled byl všeříkající. Našel by si mě.
Pak mi vrátil hůlku, řekl, že si mám nechat ty rány ošetřit a mizel.
V tu chvíli jsem se složila. Bolest a slabost mě dostihly. Nevím, jak dlouho jsme tam takle ležela, než jsem zmobilizovala síly a zvedla se.
Gina nebyla k dostižení, Rosa se mi také ten den nehlásila...Co teď.? K Mungovi jsem nechtěla protože by se moc vyptávali...Zamířila jsem tedy na Příčnou, ke jsem si chtěla koupit hotový lektvar proti krvácení, nebo alespoň přísady. Uvařila bych si ho. Snad...
Nic jsem nedbala na to, že jsem celá od krve a že mám ve vlasech zamotané větvičky a listy. Že jsem bílá jako stěna, ani to, že můj výraz připomíná psychicky narušené lidi...Prostě jsem šla Příčnou ulicí a nevšímala si okolí.
Nedošla jsem ani do prodejny přísad, když jsem uslyšela hluk a křik. Vrátila jsem se do Kotle a ztuhla hrůzou.
Před barem tam totiž ležel v kaluži krve chlap, co mě přepadl.To by tolik nevadilo,ale vedle něj ležela ve zvětšující se kaluži krve Sayuri. Bolest v tu chvíli skoro vymizela. Moje tělo začalo fungovat na adrenalin.
KOlem postával hlouček lidí, ale nikdo nic nedělal. Seslala jsem na Say léčivé kouzlo a ptala se okolostojících, co se stalo. Slova se ujala Katie.
Ten chlap a Sayuri se chtěli očividně přemístit. Chytili se za ruce a on na ni prostě zaútočil. Sesla na Say jakési kouzlo, po kterém Sayuro vypadala jako pořezaná. Jako já, jenže mnohem víc...Kath potom toho chlapa omráčila.
Zrovna se začal probírat a vypadal zmateně. Spoutala jsem ho, poslala jsem Kath se Sayuri k Mungovi a sama jsem se chopila chlápka. Točila se mi hlava a v ruce mě píchalo. Krví promáčený rukáv jsem už neřeila.
Chlápek pořád cosi blekotal o tom, že nechápe, co se stalo, ale já ho neposlouchala. Táhla jsem ho na ministerstvo. Jediné, co si pamatuju z mých slov, které jse mu cestou řekla, bylo to, že jsme zavříslkla "Říkal jsi, že jí neublížíš!"
Vlekla jsem ho kolem chlápka co vyvažuje hůlky k výtahům. Lidi na nás koukali a já se tvářila jako bůh pomsty.
Už jsme byli v patře u bystrozorů a vystupovali jsme, když mi ten zmetek podkopl nohy zrovna když jsem stála na té poraněné a zavřel dveře výtahu.
Vzteky jsme řvala na celé kolo. On mi zase uteče!
Chtěla jsem utíkat po schodech, ale žádné tu nebyly, nehledě na to,že s pochorumanou nohou by to šlo těžko. Přivolala jsem druhý výtah, sjela dolů, ale on nike nebyl.Kdo ví, kam zamířil...Mohl být kdekoliv...Hůlku sice neměl - sebrala mu ji Kath - ale pater a chodeb tu byla spousta.
Cítila jsem se strašně. Vše na mě dopadlo. Strach, bolest, vyčerpání i ztráta krve.
Přemístila jsem se k Gině a doufala, že už bude doma. Byla.
Vylekaně na mě koukala a já jí, nejspíš nesmyslně, vyprávěla co se stalo. Cítila jsem se strašně. Nechápala jsem proč, ale brala mě na zahradu...že prý tam snad Rosa bude něco mít.
Nevěděla jsem, že je v kontaktu s Rosou i teď, kdy je Rosa schovaná...Záhy jsem ale zjistila, že Gina ví mnohem, mnohem víc. Rosiin stan byl totiž u Giny na zahradě!
Vešly jsme dovnitř a já poznala ty bílé, látkové stěny.
Rosa nám otevřela a aniž by se na cokoliv moc ptala, lila do mě jeden driák az druhým. Byly hnusný - až na jeden. ten chutnal po jahodách - ale cítila jsem se po nich přece jen líp.
Ačkoliv jsem byla strašně unavená a netoužila jsem po ničem jiném, než lehnout do postele a zavřít oči, vydala jsem se zpět do Kotle. Bylo jasné, že ten chlap tam nebude. Byl by blázen, kdyby tam šel, když neměl hůlku a viděla ho tam taková spousta lidí..!
Katie jsem našla hned. Hlavu měla položenou na stole a celkové vypadala jako člověk, co právě zažil šok.
Požádala jsem ji o rozhovor kousek stranou a ona ochotně šla.
V altánku jsem se s ní posadila a požádala ji, aby mi znovu v klidu řekla, co se stalo. Pak jsem ji požádala, zda by mi svědčila na ministerstu. Neodmítla to. Pa mi předala hůlku, co sebrala tomu chlápkovi a Sayuřinu tašku. Ještě byla trochu od krve…
Pak už jsem Katie nechala jít. Vypadala, že toho má opravdu dost.
Ani teď jsem ale neměla klid.
Zamířila jsem hned na ministerstvo. Nechtěla jsem, aby se ten chlápek dostal daleko a to napadení mi spíš uvěří teď, když uvidí, jak jsem zřízená, než někdy za týden, až budu odpočinutá. Moc už tomu nevěřím, po té minulé zkušenosti.
Na ústředí jsem klepala, pak v bouchala, nakonec vyloženě bušila…ale nic. Dveře se nepohnuly. Mám tedy smůlu.
S troškou úlevy jsem se přemístila domů. Za Sayuri se podívám až zítra. Dnes bude stejně asi spát.
Do postele jsme padla, aniž bych pořádně věděla, jak jsem dolehla. Vím jen, že jsem cítila hebký kožíšek Kulíška. Pak už nic…