11. zápis
Chtěla jsem se probudit brzy ráno. Opravd chtěla, ale nepovedlo se. Snla jsem doslova jako špalek scholená zdi za skříní…Probudily mě až hlasy kousek ode mě. Musela jsem sebo trhnout, nebo tak něco, protože než jsem se nadála, mířily na mě hůlky. První co mě napadlo, zastřela jsem se. Nic naplat. Byli tam lidi, co si s tímhle uměli poradit. Nejprve jsem slyšela, jak si zjistili, kde jsem a pak ze mě zastírák sundali…
Srdce mi bušilo jako zvon a úleva, kterou jsme ucítila, když jsem si uvědomila, kdo přede mnou stojí, byla neskutečná! Nebyl tam žádný ministerský pracovník…Nene..Byla to Katie ze Zmijozelu a Lucas. Předpokládám, že to on mě odhalil.
Vyjeveně jsme na sebe pár chvil civěli, než se nám rozvázaly jazyky.
Já s Lucasem jsme byli na stejné lodi – neměli jsme ve škole co dělat. Katie s ním byla spřažená a není špatná holka, nebo si to alespoň myslím, a tak nehrozí, že by nás naprášila…
Chvíli jsme se bavili o tom, co tam dělám a jaká je situace na škole. Pověděla jsem jim vše, co jsem věděla i co mám v plánu. V jednu chvíli nás vystrašil Lucas, když zpozornil, vyhrknl „Ticho!“, zastřel se a proklouzl ven.
Stály jsme tam s Katie jako myšky a ani nedtaly. Nikdo venku však nebyl. Když se Lucas vrátil, mlel něco o přemístění ze střechy hrad nebo co…Já tedy nevím..Nikdy jsem nevěnovala moc pozornosti historii hrad, ale měla jsem pocit, že přemisťovat se ze školy a do školy nedá..?To jsem mu také řekla, ale nevšímal si toho. No co…Asi jsou tu už jiné podmínky, když tu je u moci někdo jiný…
Po pár větách jsme se rozešli.
Na chodbu jsem se dostala v pohodě a bez obtíží. Nikde nikdo nebyl a ani toho trola jsem nepotkala. Za bránu jsem se dostala stejno cestou jako včera, ale je jasné, že znovu to ž nepůjde. Led už praskal a bortil se pod nohama. Na druhou stranu jsem se dostala s promočenýma nohama a v jednu chvíli jsem se viděla ve společnosti jezerních lidí…No..Naštěstí se to nestalo a já mohla upalovat dál.
Jakmile to bylo možné, přemístila jsem se rovno na ministerstvo. Chvíli jsem přemýšlela, kam zajdu, ale bylo to vlastně ž od počátk jasné…Šla jsem za „svými“.
Na dveře Ústředí bystrozorů jsem zaklepala jen jednou. Prakticky ihned se otevřely a v nich stál pan Monday. Podivoval se, co tam dělám a že vypadám strašně..Jestli prý mi tolik dávají zabrat na výcviku. Polohlasem jsem mu rychle sdělila pár vět, že se jedná o Bradavice a podobně. Přikývl a už mě vedl kolem všech těch malých kanceláří k sobě. Tam prý nás nikdo neuslyší.
I přes jeho ujištění jsem dál šeptala a rychle jsem mu vyklopila vše, co vím. Vypadal překvapeně, ale netvářil se nijak negativně. Vypadalo to, že mi snad i věří. Byla jsem přesvědčená, že jsem našla toho správného člověka.
Jakmile mě vyslechl, vstal. Musíme prý za Ministrem…
Toho jsem se bála. Nechtěla jsem za Popletalem. Párkrát jsem ho potkala a nikdy jsem z něj neměla dobrý pocit…Je to vysoce postavený člověk a já měla pocit, že u něj nemám co dělat...Nicméně Monday už byl na pochodu a já poslušně cupitala za ním.
Vyjeli jsme výtahem až do nejvyššího patra, kde se dveře otevřely do krásně uklizené chodby, která vypadala docela útulně. Na jejím konci byla fontána a v její blízkosti byly jedny jediné dveře. Popletalovo.
Monday způsobně zaklepal a já znovu cítila, jak mi srdce buší až v krku. Během chvilky nás mužský hlas vyzval ke vstupu. Monday vešel a já v jeho těsném závěsu.
Jak jsem očekávala, ministr se podivoval, co tam dělám. Monday mu ale pověděl s jakými zprávami přicházím a tak mě ministr vyzval, abych mluvila…Netrvalo však dlouho, vlastně jen pár vět, než mě přerušil a ve tváři měl poněkud pobavený a pochybovačný výraz. Bylo nad slunce jasné, že mi nevěří ani slovo. Prý to vše působí jako Brumbálova smyšlenka a že je nesmysl, aby se Půlměsíc vrátil. Na škole má přece svoje lidi a ti ho o všem informují.! To, že právě jeho lidi jsou ti, se kterými potřebuje škola pomoci, to jej nenapadlo. Neměla jsem dál už sebemenší šanci…
Nakonec mě slušně vyhodil a Mondaye si nechal uvnitř.
Nemusela jsme se ani moc namáhat a slyšela jsem až ven, jak ministr huláká. ..A chudák MOnday bude mít problémy…
No…Vrátili jsme se do Ústředí a radili se co dál…Mám napsat Brumbálovi…Připadalo mi to poněkud na nic. Brumbál jistě ví, co se v jeho škole děje..Nicméně hodlala jsme poslechnout…
Vyšla jsem pár minut poté, co jsme byli u Popletala. Přemístila jsem se na Příčnou, koupila pár obálek a dopisních papírů a dala se do práce. Napsala jsem dopis Brumbálovi, kde jsem mu pověděla o tom, co jsem udělala a jaká byla reakce Ministra…Potom jsme napsala Mattymu a poslala jsem mu i klíč od Brtakuly. Pevně doufám, že mu ho nikdo nesebere a nebo že ho neztratí…
Když jsem chtěla odejít, přistála přede mnou sova a nalhavě houkala. Vzala jsem si od ní malou obálku a četla.
Psala Selena – už to samotné mě překvapilo – a žádala mě o schůzku v Prasinkách ještě ten den. Obratem jsem odpověděla, že přijdu a hned jsem se přemístila. Sraz jsme měly U prasečí hlavy. Tam teď chodí jen málokdo, když se tam, všichni bojí…
Raději jsem nepřemýšlela nad tím, jak se dostaly z hradu, ale zanedlouho přede mnou stála nejsen Selena, ale i Berry. Vzala jsem je do Hospody a hned jsme zamířily do salonku v patře.
Nesnažila jsem se je kárat, nebo něco podobného. Šly jsme rovnou k věci. Žádaly po mě hůlky, aby se mohly bránit na hradě. Viděla jsem, jak děckám hůlky berou jednu po druhé a je jim jedno proč…Bylo to stejné jako tenkrát…
Slíbila jsem, že se pokusím nějaké sehnat, nechala jsem si říct zase dál parších informací o tom, co se děje na hradě a pak už jsem je nechala běžet. Nechtěla jsem, aby měly problémy…
Teď už sedím doma apřemýšlím, co dál…Určitě navštívím Ollivandera…a pak..?