Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. zápis

9. 6. 2013

 Překvapeně jswem dopis otevřela, přelétla očima řádky a srce opět nabralo na obrátkách. Psal mi Matthew Black. Psal o tom, co jim ten Šéfprofesor proádí a o tom, že patří k Rudým a že ho dnes chytil a že se bojí  vycházet a že s ebojí o život…No vyděsil mě. Omluvila jsem se Ale a přemístila jsem se domů. Potřebovala jsem chvíli klid…
P
řecházela jsem po pokoji a přemýšlela co dál…Nejrozumnější by bylo jít na ministerstvo, vše tam nahlásit a nechat to na pracovnících…Jenže já potřebovala vědět, jestli jsou děcka v pohodě a jestli nepřehání…Bylo by  nanejvýš trapné zburcovat půl ministerstva a pak zjistit, že šlo jen o špatný úhel pohledu malého kluka…Pole toho, co ale říkala i Ala to nebyl planý poplach…
Vybavily se mi chvíle, kdy jsem sama byla druhák a Rudí se dostali do školy…a kdy jich byla spousta nasazených na Ministerstvu…
Bylo jasné co ud
ělám, ačkoliv budu rskovat, že pokud  mě najdou, nejspíš mě vyrazí ze studií a o práci na ministerstvu si budu moct nechat jen zdát…
Vyhrabala jsem kápi a pláš
ť, co jsme dostala od našich k Vánocům a přemístila se do Prasinek. Všude už byla tma. Zastřela jsem se a spěšně vykročila k hradu.
Co te
ď..? Zkusila jsem pár kouzel na otevření brány, ale bez efektu, jak se dalo čekat.Přelézt bylo nanejvýš naivní…Bezděčně jsem se rozhlédla kolem, když mi oči padly na jezero. Hlavou mi probleskla vzpomínka na den, kdy jsme bloudili s Jamiem kanálka a unikli jsme seskokem do jezera…Nikde nebyly kouzelné zábrany, alespoň co si pamatuju…S bušícím srdcem jsem slezla na okraj břehu a opatrně jednou nohou vyzkoušela pevnost ledu…Vypadalo to, že by mě mohl unést. Pomalu jsem přenesla váhu a postavila se na led i druhou nohou. Led lehce zapraskal, ale držel. Pomalu jsem s ezačala přesouvat k molu a modlila se v pevnost zmrzlé vody.
Vylézt na molo už byla hra
čka. Obnovila jsem pro jistotu zastírací kouzlo a vydala se dál. Byla jsem uvnitř..Byla jsem na pozemcích Bradavic. Cítila jsem hřejivé teplo smíšené se strachem…
Vstupní sí
ň byla naprosto prázdná. Nikde nikdo…Pokud tam někdo byl, byl zastřený. Moje kroky vedly nejprve k Mrzimoru. Doufala jsem, že je heslo stále stejné, ale pletla jsem se. Sotva jsem přistoupila ke známému brnění, ozvaly se kroky. Přitiskla jsem se těsně vedle brnění a čekala…
Zpoza zdi se vyno
řily nějaké postavy v černých pláštích a kápích. Polde výšky to byly nějací studenti a vycházeli právě nejspíš z kuchyně. Rohlíželi se kolem a pak se tryskem rozeběhli pryč. Vydechla jsem úlevou.
Do Mrzu jsme se nedostala a p
řemýšlela co dál.Potřebovala jsme dát nějak vědět Mattymu, že jsem tady, aby na mě někde počkal, ale neměla jsem u sebe ani sovu, ani obálku…Nezbývalo tedy, než se vydat nahoru k Nebelvírské spolce.
Postupovala jsem pomalu a tiše…
cestou jsme potkala ješt
ě několik skupinek studentů v kápích. Jendi se snažili dostat do kabinetu Say. Myslím, že tam Sayaka kabinet pořád má…
Všichni vypadali vystrašen
ě, ale zároveň chtěli asi udělat co nejvíce nepořádku. Zjevně nesouhlasili se zdejším vedením.
U Knihovny jsem se bála, že se budu muset vrátit a projít jinou cestou. Byl tam totiž jakýsi chlap. Mohlo mu být kolem
čtyřicítky. Zrovna dostával ze zdi nějaké studenty, co očividně chytil a teď jim bral hůlky…
Zadržela jsem dech a prosmýkla se kolem n
ěj…Na schodechjsem se rozeběhla co nejrychleji vzhůru.
Bez problém
ů jsme se potom dostala až ke vstupu do Nebelvírské spolky…Heslo jsem ale evěděla..Co dál..? Nestála jsem tam dlouho, když se dveře otevřely. Na nic jsem nečekala a protlačila jsem se dovnitř. K mému údivu i potěšení zároveň, stál ve dveřích Matty.  Rozhlédla jsem se, zda nás někdo nevidí a shodila ze sebe zastírák. Byl očividně překvapený, že tam jsem, ale snad byl i rád. Zanovu jsem se zastřela a on mě vyvedl do svého pokoje. Byla tam už nějaká holka a tak jsem se se zdráhala se sundáním zastíráku. Prý je to ale přítelkyně a můžeme jí věřit. Nechala jsem se tedy vidět, představily jsme se a pak jsem už začala s otázkami. Matty mi ochotně na vše odpovídal a vyprávěl.
‚Podle všeho opravdu není pochyb, že to jsou Rudí. I ty nejmenší d
ěcka na škole už vědí, že prý jdou znovu po Rakashe. Zatím nikomu vyloženě neubližují. Berou však dětem hůlky. To dělali i tehdy…Pak ale začali s tvrdšími metodami…
Když mi
řekli vše, dostával se do pokoje podivný ruch. Ukončili jsme tedy naši „seanci“ a já se znovu zastřela. Ještě jsem jim slíbila, že se pokusím sehnat lidi, kteří mají nějaký vliv a nepatř k Rudým…Přece jen v tom nenechám!
Když jsem vyšla nachodí, pochopila jsem, co bylo p
říčinou onoho ruchu. Na chodbě stál zase ten chlap – prý to je ten zmetek šéprofesor a zase se dohadoval s nějakýma studentama o hůlkách. Prosmýkla jsem se kolem nějakého děcka v kápi a nejspíš jsem do něj žďuchla loktem. Nic ale neřekl…
Seb
ěhla jsem do jejich spolky a mířila ke dveřím. Nevšimla jsem si, že mi zmizel zastírák. Bylo to jen na vteřinku, když jsem za sebou zaslechla překvapený hlas jak volá moje jméno. Vyplašeně jsem mávla hůlou a znovu se zastřela, když kolem mě proběhl Anthony.
Jakmile jsem vid
ěla, kdo mě to volal, mrzelo mě, že jsem mu zmizela před nosem. Ráda bych si s ním promluvila, leč bylo už pozdě. Proběhl kolem mě a vyběhl vstupními dveřmi v domění, že jsem už asi vyběhla ven.
Na chodbu jsem se dostala bez problém
ů. Scházela jsem do nižších pater, když jsem potkala známou tvář. Když procházel kolem mě, tiše jsem zašeptala, že jsem tady a ať se zastaví. Jen s zmateně ohlédl a šel dál. Zariskovala jsem a zavolala na něj. Stáhla jsem zastírák a na pár okamžiků jsem se Jamiemu ukázala. Civěl na mě a nedalo se poznat, co si myslí. Čapnul mě za ruku a táhl dojedné z učeben. Rychle jsem se ještě zastřela.
Když jsme se zastavili, dál na m
ě civěl a ptal se, kde se tam beru…No a ve mně se začalo vše zase vařit. Cítila jsem narůstající vztek. Pověděla jsem mum proč tu jsem a ať se kouká o prcky postarat,když jsou tu ti červení zmetci. Jen pro jistotu, kdyby náhodou něvděl, co se tu děje, jsem to rychle shrnula.
Ani nevím jak, ale dostali jsme se k tomu, že se mi neozval a že chápu pro
č, že tu má někoho jiného…Začal něco blekotat o tom, že to bylo omylem a jen jednou, ale já měla rudo před očima. Ještě jsem ze sebe vymáčkla že mě zajímá, kdo to byl. Odpověděl dvěma slovy – Hannah Bennett.
To už na m
ě bylo moc. Vím, že jsem něco ještě vykřikla, pak jsem se zastřela a utekla.
Cítila jsem se mizrn
ě. Mířila jsem k Brtakule. Ta ale byla obšancoaná pastmi a než bych se dostala ke dveřím, nejspíš bych si pochroumala kotníky. Proto jsem se otočila na patě a zašla k Mrzu. Byla jsem tam blízko svému někdejšímu domovu a vlastně i zrádkyni, kterou jsem považovala za hodnou holku…
Ani nevím, jak jsem prošla obrazem, po shcodech dol
ů a jestli jsem v tu dobu ještě byla zastřená…Vím ale, že jsem za sebou zavřela dveře jedné z malých kuchyní, pevně jsem je uzamkla a snad hodiny seděla na zemi a ciěla před sebe.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mám rád obrázky

(Mám rád obrázky, 9. 6. 2013 14:22)

A kde jsou obrázky? *velice smutný tónem*

Re: Mám rád obrázky

(Amelia, 9. 6. 2013 21:41)

Jsem blbá a zapomněla jsem screenovat :oP Ale dneska jeden mám..! :)