Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. zápis

30. 3. 2013

 Jamie je zpátky. Ano. Je to tak. Nějak tomu sama nerozumím. Nechápu to…Nechce se mi uvěřit, že po všech těch týdnech a měsících, kdy jsem se o něj bála a hledala aho a lámala si hlavu tím, co se s ním asi stalo…Po nocích, kdy jsem probrečela celé hodiny a v duchu se s ním pomalu loučila…Po tom všem je najednou zpátky a já nějak nevím, co mám dělat…jak se zachovat…


Ráno bylo stejné jako každé jiné tohoto léta.
Probudila jsem se, nasnídala se a povídala si se Sayuri. Nakonec u nás opravdu bydlí a naši jsou její návšt
ěvou jen rádi. Berou to jako formu relaxu. Brácha totiž zlobí. Je čím dál víc vzpurnější a zatrpklejší. Je nervózní z toho, že mu stále ještě nepřišel dopis z Bradavic. Neustále mu říkáme, že se dopisy ještě nerozesílaly a že mu jistě brumbál také jeden pošle, ale on se jen uzavře do sebe a nechce s námi mluvit, Nepoznávám ho. Není to můj malý, veselý bráška…
Od té doby, co tu je Sayuri je p
řeci jen trošku sdílnější. Say s ním má totiž tu trpělivost a dokáže si s ním povídat, i když nemá nejlepší den (jako brácha).
Když jsem posnídala, domluvila jsem se, že se kouknu do Kotle a na ob
ěd se vrátím. Nakonec mi to nějak nevyšlo, ale jistě to moc nevadilo.
Byla jsem v Kotli jen chvíli, prošla jsem se po P
říčné a pak jsem se usadila u svého oblíbeného stolu, když ke mně přišel mladý kluk..no…Možná o pár let starší jak já. Všimla jsem si ho už když jsem přišla do Kotle, ale nevěnovala jsem mu moc pozornosti. Přišel tedy ke mně s otázkou, zda si může přisednout. Nikoho jsem nečekala, on nevypadal jako nějakej podivín a tak jsem svolila. Hned mě poznal na něco k pití a tak jsem se zdráháním požádala o džus. Nejsem zvyklá na to, aby mě neznámý mladý muž na cokoliv zval.
Když se vrátil, za
čali jsme si povídat. Všimla jsem si pohledů, které některá děcka kolem házela. Byli pohoršení. Co jsem ale udělala? Nevím o ničem špatném..! Do toho přišel Ash s prosbou, že až uvidím Jamieho, mám ho poslat za ním. Nevěděla jsem, jestli si ze mě dělá legraci, nebo co to mělo být. Copak si Ash nevšiml, že tu Jamie už půl roku není?! Bylo to, jako kdyby mě bodnul.
Po odchodu Ashe jsme pokra
čovali v rozhovoru s mladým mužem naproti mně. Zjistila jsem, že se jmenuje Lucas a že se bude ucházet o místo v Bradavicích . Rád by tam učil. Možná jsem byla bláhová, ale poprosila jsem Lucase, že kdby se snad dostal do školy, a´t se pokusí něco zjistit o Jamiem. Slíbil mi, že se pokusí.
Povídali jsme si dlouho, p
ředlouho. Pak ale musel jít, protože ho čekal pohovor. Rozloučili jsme se s příslibem brzkého setkání….Byl fajn. Nebránila jsem se dalšímu setkání.
Hodiny utíkaly a já se šla podívat po Londýn
ě. Byl podvečer, když jsem se vrátila. V Kotli už bylo šero a všechny svíce hořely. Kolem posedávalo pár studentů ze školy. Já se usadila na svém obvyklém místě. Byla jsem zamyšlená, když přes mou tvář padl stín. Přemýšlela jsem o Jamiem, kterého mi připomněl Ash.
N
ěkdo vedle mě stál a já dotyčného jen letmo přelétla očima. Pousmála jsem se a hleděla si dál svého. Ten muž však promluvil a zeptal se, zda by si mohl přisednout. Bylo to jako kdyby do mě uhodil blesk. Muž mluvil dál, ale já nevnímala co říká. Zírala jsem do jeho tváře a snažila se prohlédnout skrze stíny, dlouhé vousy a pohublou tvář o koho jde. Hlas nemohl patřit nikomu jinému..!
Zírala jsem na n
ěj a on se na mě usmíval. Pak mi podal plyšového medvěda, kterého jsem si vzala spíš automaticky a hned jsem ho začala drtit pěstma. Myslela jsem, že jsem se zbláznila.
Vím, že jsem vykoktala pár slov, snad i jeho jméno…A pak m
ě Jamie poprosil o to, zda by jsme nemohli jít někam stranou. Šla jsem za ním jako náměčná na Příčnou ulici. Nebyla jsem si ani trochu jistá, jestli se mi jen nezdá.
Na P
říčné jsme se zastavili a já se trochu probrala ze šoku, který mi uštědřil. Začala jsem na něj pálit otázky kde byl a proč mi nedal o sobě vědět. Překvapeně ne na mě koukal a ptal se mě, proč já jsem mu neodpověděla na jediný dopis. On že mi psal?! Jasně jsem mu řekla, že mi nepřišela ani řádka. On se ale bránil, že mi psal…
Nejd
řív to vypadalo, že mi ani nechce říct, kde celou dobu byl. Pak řekl,že si půjdeme někam sednout a zamířil – kupodivu- do Obrtlé. Ne, že bych tam občas nezašla – čistě ze studijních důvodů! Ale zarazilo mě to. Takhle večer jsem tam snad ještě nikdy nebyla.
Posadili jsme se ke stolu a hostinský p
řišel, aby nás obsloužil. Modlila jsem se, aby nezačal mlít o těch zvířatech, o kterých jsme se bavili, když jsem tu byla posledně. Neřekl však nic a mě se torchu ulevilo.
Opodál od nás sed
ěli dva muži a chvíli po nás přišli další dva muži. Nejspíš to byli muži..Měli takové hlasy. Posadili se k baru.
Jamie za
čal tiše vyprávět, že prý pátral po rudých, kteří zavraždili jeho rodiče. Pak prý byl někde v knihovně, nebo kde…Nějak se ale nevysvětlilo, proč mi nepřišel žádný z jeho dopisů. Nikdo ho nedržel, nikdo ho nehlídal…Buď lže, že mi něco psal, nebo někdo musel hlídat poštu…jiné vysvětlení není…
Pak za
čal o tom, co my dva…A já mu nedokázala odpovědět. Nedokážu se vrátit tam, kde jsme skončili před půl rokem. Už jsem se smířila s tím, že mizel z mého života, ačkoliv jsem stále doufala, že někde je a je zdravý. Měla jsem v sobě nějakou zábranu, která mi neovolila říct mu, že bude vše v pořádku a že ho mám stále ráda…Nešlo to.
Bylo mi jasné, že mu to ublížilo. Už ve chvíli, kdy vyk
řikl na celou hospodu a pak šel ke dveřím..Po chvíli se vrátil a já ho začala polohlasem klidnit, protože jem si všimla, že se ti divní chlapi otáčí.
Ukon
čila jsem rozhovor s tím, že si necháme vychladnot hlavy a vše probereme zítra. Souhlasil a já šla pryč. Trápila jsem se. Cítila jsem málem tu samou bolst, jako když zmizel…nevím co dělat…

Byla jsem v kotli a p
řemýšlela co dál, když jsem si všimla osoby co se posadila opodál. Byl to nejspíš ten samý chlap, co byl v hospodě v obrtlé. Měl alespoň stejné oblečení…Po nějaké době kápi sundal a já viděla, že je to Benjamin. Nevěřila jsem svým očím! Nějak jsem ale němal sílu se mu věnovat. Konec konců je to jeho věc, co tam vyváděl…
Cht
ěla jsem si prověrat hlavu a tak jsem zamířila na dvorek a kotlem. Postávala jsem tam ve tmě a koukala na zatažené nebe. Bylo příjemné cítit na tváři chladivý vánek…Pak se ale ozval takový divný, hrdelní zvuk. Hned jsme sáhla pro hůlku a tu rozsvítila. Nechtěla jsem použít silnější kouzlo, abych nepoutala případnou pozornost mudlů kolem.
V mdlém sv
ětle jsem viděla schoulenou postavu ve spacáku. Byl oblčený v černém a vypadal divně…Tvář měl zakrytou. Ž´duchla jsem do ně párkrát nohou, abych ho probrala. Když se dotyčný pohnul, zjistila jsem, že je to Jamie. Spal venku za Kotlem…To nešlo..Nabízela jsem mu, že bych mu zaplatila pokoj v Kotli. U nás doma už moc místa nebylo. Spala tam Sayuri…
když se ale Jamie rozpovídal o tom, jak plánoval, že nám za
řídí byt a začal potom i zpívat, abych s ním zůstala, málem mi puklo srdce. Nic jsem mu na to neřekla, ale nechtěla a nemohla jsem ho nechat venku. Už proto, že potřeboval pořádnou koupel.
Pozvala jsem ho tedy k nám dom
ů s tím, že bude spát v obýváku, nebo v zahradním domku. Nakonec přece jen souhlasil a šel se mnou.
Dala jsem mu klí
č od našeho krbu a sama jsem se přemístila. Doma bylo ticho. Všichni už spali. Netrvalo dlouho a Jamie se objevil v krbu. Ukázala jsem mu koupelnu, dala vše potřebné a nechala ho samotného.
Te
ď ležím v posteli, Kulíška mám na klíně a při svitu hůlky píšu tyhle řádky…
V
ůbec nevím, co chci…Nevím, jestli se chci vrátit…mám pocit, že to, co jsem k Jamiemu cítila, umřelo…mám ho pořád ráda, ale…Je to jiné…Nevím co mám dělat…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Katie Nolin

(katie-nolin.blog.cz, 30. 3. 2013 12:46)

Bože, ja tak rada čítam tvoj denník! S tým Jamiem, no, keď som ho videla fúzatého, skoro som si cvrkla, ale stálo to za to! :D

Re: Katie Nolin

(Amelia, 30. 3. 2013 13:51)

Jsem ráda, že se deník líbí :) Snad to tak bude i nadále...A jako fakt jsem nevěděla, že jamie přijde :)