Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 19.

24. 3. 2013

 19. zápis


Tolik dní…Tolik týdn
ů a měsíců…Tolik štěstí, zábavy i strachu…A teď je to vše pryč. Bradavice se po dnešní noci stanou pro mě minulostí. Vyšla jsem…Sedmý ročník je uzavřen.

Už ráno jsem se probudila a cítila takovou podivnou tíhu uvnit
ř sebe. Nejen proto, že jsem se dnes měla dozvědět výsledky zkoušek. Bylo to proto, že mě čekal poslední den v těchto zdech. Po sedmi letech jsem se měla loučit…
Sešla jsem dol
ů na snídani a ve Vstupní síni mě zaujala cedule hlásající informace o dnešní soutěži. Měla začít hned po snídani, což bylo jen dobře – nebudu se tolik soustředit na celý ten tyjátr kolem odjezdu a nebudu tolik smutnit.
Nacpala jsem do sebe n
ějakou tu snídani a počkala pár minut ve Vstupní síni, odkud se mělo odcházet. Soutěž měla totiž probíhat mimo hrad, kousek od Prasinek. Odchytila si mě Alashama, aby mě pozvala zítra večer na grilovačku. Ráda jsme přijala a slíbila pomoc s přípravami.
Ve stupní síni se tísnilo
čím dál více lidí. To už ale přišel profesor Nomos a vytvořil portál, který nás měl přenést do žádoucích míst.
Ocitli jsme se na m
ě neznámém místě, které se mi nelíblo hned od začátku. Za chvíli se mělo ukázat, že moje pocity nebyly neopodstatněné.
Ocitli jsme se na okraji bludišt
ě, které bylo postavené z křovisek. U vchodu byla spousta tribun, kam jsme si posedali a pak nás profesor podle skupin postupně vypouštěl do bludiště. Museli jsme být pouze čtyři, což nám naštěstí vycházelo. Do bludiště jsme vešli já, Sayuri, Jacob a Matty a to jako třetí.

St
ěny kolem nás se tyčily neskutečně vysoko. Nehrozilo, že by jsme je nějak prohlédli a tím si pomohli k průchodu  do středu bludiště.
Naším cílem bylo najít
čtyři hvězdy – pro každého člena skupiny jednu – a dostat se s nimi do středu bludiště. Cestičkami bloumali ale ještě takoví tvorové, kteří nám ty hvězdy mohli sebrat. Nejprve jsme se jich báli, ale potom jsme zjistili, že vlastně nic nedělají…Neviděla jsem, že by na někoho vyloženě útočili…
Po n
ějaké době jsme zaslechli, že už jsou všechny týmy uvnitř. Bylo to znát. Kolem se tísnilo spousta lidí. Pobíhali jsme sem a tam a snažili se držet se pohromadě…I přes veškerou opatrnost se nám vytratla Sayuri. Slyšeli jsme ji, jak nás volá, ale cestu k ní jsme už nenašli…Hledali jsme proto dál.
P
řipadalo mi, že uběhly hodiny a hodiny..Nohy mě bolely, byla jsem celá poškrábaná, měla jsem hlad a cesta mi připadala čím dál stejnější.
Nomos
ův hlas v rozhlase nás informoval o tom, že některé týmy už dorazily do cíle…A pak, když jsem myslela, že už cestu nikdy nenajdeme a že snad potupně vyšlu rudé hvězdy, aby nás našli, se objevila Say! Nejen že jsme byli všichni pohromadě, ona znala cestu ke středu bludiště!
B
ěželi jsme za ní celí uřícení a totálně oddělaní…Jak já jsem si ulevila, když se před námi otevřelo malé prostranství s plotem, kde stál profesor Aquarin! Hned jsme stoupli na políčka a čekali, co bude dál. Ale pak jsme zjistili, že nám jedna hvězda chybí! Sayuri si byla jistá cestou sem a tak vyběhla pro poslední úlovek. My ostatní jsme na ni čekali. Zanedlouho byla zpět a my se mohli přenést zpět k tribunám. Byli jsme předposlední.
Následovalo vydávání cen. Bylo to n
ějak popletené, protože nidko nevěděl, jestli šlo o ceny jen za bludiště, nebo za celkové umístění. Bylo totiž nefér, že si ceny vybírali i ti, co v bludišti nebyli a pokud šlo o celkové umístění, měli jsme být třetí a ne čtvrtí… A ke všemu, když jsem si šla vybrat já cenu, ptala jsem se co je v takové malé krabičce. Nechtěla jsem ji, ale Profesor mi ji vrazil do ruky a už jsem měla mazat.
Byly to
čokoládové žabky…No nic...Dala jsem je Sayuri, protože byla nakvašená a protože nás dostala z bludiště pryč. Myslím, že by mě z toho miglo…

Když si všichni vybrali cenu, vy
čaroval profesor zase portál a my se dostali zpět do školy. Nastal shon, protože zanedlouho měla začít slavnostní hostina a všichni se chtěli vyšňořit. Ani já jsem nebyla výjimkou. Zase na mě dolehl ten podivně radostný smutek…
Ošet
řila jsem si škrábance lehkým hojivým kouzlem, vyčesala vlasy do drdolu, oblékla si své oblíbené společenské šaty a lehce na sebe cákla voňavku.
Velká sí
ň už byla otevřená a vyzdobená – jak jinak – do Nebelvírských barev. Přála jsem jim to. Bylo sice poněkud nezvyklé nevidět všude žlutou po všech těch letech, ale musím uznat, že letos se opravdu všchni snažili a zasloužili si to…
Když se všichni utišili, ujala se slova Orwelka. Za
čala rozdávat vysvědčení a mě se začalo dělat mdlo. Začala, samozřejmě, u prváků
Nejd
řív jsem se bála, že se to potáhne, ale opak byl pravdou. Netrvalo dlouho a už říkala něco jako „A máme tady poslední vysvědčení…Jedná se o dva studenty, kteří letos odchází. Oba jsou primusové…Amelia Allingham a James Quarton…“
V tu chvíli jsem se málem rozbre
čela. Usilovně jsem mrkala, abych to ustála. Ruce se mi klepaly a já zarytě čučela na profesorčino čelo. Pak mě zavolala a já se zvedla na vratké nohy.
To, co následovalo, m
ě málem položilo. Když jsem vykročila k profesorce, ozval se za mými zády ohlušující potlesk a křik. Ohlédla jsem se a dívala se tak na všechny studenty, kteří všichni (až na vyjímky) tleskali, křičeli, někteří dokonce stáli…Smáli se na mě a já se smála na ně
Pak jsem si rozechv
ělou rukou vzala Výstupní list a šla za toho burácivého potlesku zpět na své místo. Jakmile jsem dosedla, neudržela jsem se…Po tvářích mi začaly stékat slzy, které jsem rychle utírala. Nechtěla jsem před ostatníma bulit, ale dostalo mě to.
Když jsem se kone
čně zbavila slz a zaostřila na papír ve svých rukách, zjistila jsem, že cesta k Bystrozorskému studiu je mi otevřená. Samá Vé jen jedno En z formulí! Mamka bude pyšná. Teď už je jen otázka, zda mě přijmou…

Zbytek oslavy pat
řil Brumbálovu proslovu, kde jsem ještě trochu pofňukávala (obzvlášťčásti, kdy říkal, že se už do těchto zdí někdo nevrátí), předání kolejního poháru a večeři, která byla ještě lepší, než obvykle…
Všude panovala pohoda a radostné veselí. Cht
ěla jsem na chvíli vypadnout. Podívat se naposledy na místa, kam jsem ráda chodívala…
Vyšla jsem ven, ale cestou m
ě odchytilo ještě pár lidí. Gratulovali mi, děkovali mi…Bylo to zvláštní.
Trvalo chvíli,než jsem se vymanila z jejich sev
ření a povdání si, ale nakonec se přeci jen povedlo. Tedy to jsem si myslela. Zastavila mě Selena a trochu rozpačitě přede mnou přešlapovala. A pak se mě zeptala na něco, co mi vyrazilo dech jako snad ještě nikdy nic.
Cht
ěla, abych šla s ní na jejich kolej.Na jejich kolej! Já – Mrzimorský prefekt – jsem se měla účastnit Zmijozelské oslavy!!! No koukala jsem na ni asi dost šokovaně. Zase mi bylo do breku. Vždyť oni Mrzimor nesnáší, nebo ne..? Buď mě měli opravdu rádi, nebo mě tam chtěli umučit. To už by jim ale bylo k ničemu, když odcházím.
S díky jsem odmítla, i když bych tak ráda šla. Selena m
ě přemlouvala, že to nikomu vadit nebude. Nakonec jsme svolila, že půjdu k jejich spolce a ona že se ostatních zeptá co oni na to.
Šly jsme tedy. Cestou m
ě zase zastavily nějaké děti a tak se pro mě Selena musela vrátit. Někdo  byl proti. Měla jsem tip, kdo to mohl být..Ale i pro ty negativní ohlasy jsem odmítla. Nechtěla jsem to nikomu z nich kazit. Je to přeci jen jejich oslava A měla jsem své plány…Ještě jednou jsem Seleně poděkovala a ta zmizela ve tmě.

Takle pocitov
ě rozharašená a dojatá jsem vykročila ztěmnělým hradem. Prohlížela si svá oblíbeá zákoutí a učebny...Zašla jsem do tréninkovky, do Brtakuly (která opět zela prázdnotou -  to mi připomíná, že tam musím ještě ráno nechat dopis…Chci se  snimi rozloučit), do té místnosti s vodopádem, do prefektské koupelny i prefektské mísnosti.Hlavou mi probíhaly myšlenky na Ričiho a Jamieho.Kde je jim jen konec..? Nezapomněla jsem na Testrála, kde jsem strávila se Sayakou a Alou snad ty nejhorší dny a zašla jsem, samozřejmě, i na hradby.
Sama sob
ě jsem si v duchu slíbila, že se tu ještě někdy ukážu. Podívám se sem. Není důvod být smutná. Něco končí, ale něco také začíná. Nesmím se bát postavit se na své nohy. Jsem přece dospělá..! Ono to  půjde.

Když jsem se vrátila do spolky, ješt
ě tam bylo pár lidí. Chvilku jsem si povídala s Jamesem, který nakonec u zkoušek dopadl taky skvěle a pak jsem už šla do pokoje.
Vše mám už zabaleno a tak p
ůsobil poněkud cize bez všech plakátů, dárků a jiných serepetiček.
Te
ď tu sedím v pyžamu, vedla ne posteli je rozložené oblečení, které si na sebe vezmu zítra a pak už si uniformu svléknu a neobléknu ji…Ach…No nic..Půjdu spát, nebo budu zase brečet a zítra budu vypadat jako po žihadlovém kouzlu..Opuchlá a rudá…Fuf…
Tak fajn...I když tady zbývá ještě pár stran, zavírám tě Deníčku můj...Dobře jsi sloužil...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

katie-nolin.blog.cz

(Katie Nolin, 24. 3. 2013 10:02)

Ahjoo, to je tak dojímavé, tvoj denník som čítala najradšej

Re: katie-nolin.blog.cz

(Katie Nolin, 24. 3. 2013 10:03)

Veď tvoj denník bol inšpiráciou pre môj sakra! :D

Re: katie-nolin.blog.cz

(Amelia, 24. 3. 2013 11:22)

Mě rozbrečíte, holomci :))))
jacob: No to věřím, že to bude divný, ale on si tam najde místo někdo další, neboj se. :) Tam každý rok někdo čučí :)))
Katie: Jen piš dál. Já to čtu :) A mmch - ještě chvíli budete mít co číst. .o)

...

(jacob a., 24. 3. 2013 11:06)

Uteklo to jako voda. Ještě si pamatuju, jak jsem byl já v prváku a ty v třeťáku :) Snad tu bude zásoba dalšího čtení z tvojí cesty bystrozorky :) Bude to divnej pocit procházet Vstupní síní, když tam nebude Am hlídkovat xD