6. zápis
Páni.! Tak to byla zase noc…Opět jsem skoro nespala. Mám pocit, že je ze mě oživlá mrtvola..
Můj poslední zápis končil ve chvíli, kdy jsem zaslechla rozhlas. Běžela jsem k místu, kde měl profesor být. Cestou jsem se zastřela a doufala jsem, že profesor bude natolik zaujatý studentem, kterého si zavolal, že mě neodhalí.
Dostala jsem se k ošetřovně, ale nikdo tam už nebyl. V tu chvíli mi také přestalo účinkovat zastírací kouzlo. Byla jsem v tu chvíli velice ráda, že tam vlastně nikdo nebyl…
Vracela jsem se a znovu jsem použila zastírák. Občas se to hodí, když lovím neposedné studenty…Nakukovala jsem do tříd a hledala po nějakém opozdilci.
Pak jsem přišla k učebně u schodů a zaslechla hlasy. Ha! No chtěla jsem chytit prcky a taky se povedlo…Mno..Jen s malým problémem. Uvnitř třídy byl i profesor…Ano..Greensalve byl tam.Ztuhla jsem na místě a pohnula se až ve chvíli, kdy mi zrušil zastírák.
Čučela jsem na něj, on koukal na mě, další dva studenti (už ani nevím kteří – holka a kluk – šlo to najednou stranou) hleděli také mým směrem.
Vykoktala jsem něco jako pozdrav a snad jsem i zahuhlala něco o povečerkové kontrole. Netrvalo dlouho a za mnou klaply dveře. Tony za mnou táhl dalšího chyceného studenta…Přesněji řečeno studentku. Byla to Hanna. Propichovala jsem ji očima, když ji vedl kolem mě, ale síla mého vzteku nebyla asi tak znát, protože jsem byla neskutečně unavená a cítila jsem se bídně.
Greensalve byl očividně rád, jak se mu kuřátka pěkně slétají a s radostí jim rozdával tresty. Měli psát eseje…Byl to snadný trest…Ani jsem moc nevnímala, protože jsem se probírala myšlenkama o tom, jak se dostat z téhle situace tak, aby si profesor nemyslel, že ho šmíruju. Došla jsem k názoru, že to asi nevymyslím.
V tu samou chvíli jsem si uvědomila, že je ve třídě ticho a všichni na mě zase čučí. Rychle jsem se snažila vymámit ze ztuhlého mozku jejich poslední věty a vykoktala jsem něco ve stylu, že souhlasím s trestem. Moc se Vám povedl, pane profesore…Prostě něco v tom smyslu.
Podle toho, jak se Greensalve zatvářil, Tony zvedl obočí a ten chycený student se začal pohuhňávat, jsem pochopila, že tuhle odpověď po mě slyšet nechtěli. Pak se profesor zazubil a udělil nevím komu trest. Dotyčný měl napsat esej o něm. Ano, o něm. O profesorovi. Připadalo mi to nechutné..
Pak už nás vypustil ven. Vyšla jsem první a viděla, jak ostatní odchází. Hannu jsme hodlala sama doprovodit do spolky, protože mě ty její věčné výlety moc nebaví. Prošli všichni, jen Greensalve ne..Místo něj vyběhl ošklivý kocour. Čekala jsem ještě chvíli, zda nevyjde ze třídy, ale nešel..Třída byla prázdná…
Tohle zjištění mi vyrazilo dech. Musím to říct Jamiemu! Byla tu ale ještě Hana. Čekala opodál a zkroušeně na mě koukala. Asi jí to fakt mrzelo…
Rozhodla jsem se počkat s tou novou informací na druhý den. Stejně by mě Say nepustila na ošetřovnu a kluky bych zbytečně budila…
Cestou do spolky jsem se snažila vyždímat ze sebe co nejvíc hořosti a zloby. Nevím, jak to na Hannu působilo…Asi si myslela, že jsem přísná megera….Co já vím..?!
S pouštěním hrůzy byl ale konec ve chvíli, kdy mi řekla pravý důvod toho, proč byla venku. Pátrala po tom, co dělá Greensalve. Dělá to co my..! A po dnešním odpoledni vlastně jistě vím, že jí neseděí. Sama mi to řekla. Začaly jsme si navzájem říkat, co o něm víme a nevíme. Sdělovaly jsme si teorie i nepravděpodobné věci…A mě v tu chvíli došlo, že musím za Jamiem a musím tam hned!
Byla jsem vyděšená všemi informacemi a tím, jak se to vše shrnulo, znělo to vše ještě hrůzněji. Měla jsem příšerný strach, že se profesor dostane k Jamiemu a ublíží mu. Bála jsem se, že kluci tam dole přišli na něco, co ho hodně popudí. Nehledě na to, že se mohl profesor dozvědět o tom, kdo má jeho deník..! Začala jsem být paranoidní.
Ani jsem Hannu nedovedla do spolky. Poslala jsem ji tam samotnou a rozeběhla se zpět k ošetřovně. Byla mi v patách se slovy, že se nehodlá vrátit beze mě. Snažila jsem se jí to rozmluvit. Vážně ano. Několikrát, ale nedala se odbít a já chtěla hne dvidět Jamieho. Musela jsem. Proto jsem ji nechala jít se mnou.
Chodby byly tiché. Nikde nikdo. Ošetřova byla, amozřejmě, zamčená. Hanna vytasila šperhák, ale nebyl čas na kázku její manuální zručnosti. Snadno jsem dveře otevřela kouzlem a už jsem se řítila temnou ošetřovnou k pokoji, kde kluci leželi.
Sotva jsem otevřela dveře, ozval se Jamieho hlas přímo proti mně. Stal za dveřmi. Poznal mě a pustil mě dovnitř. Zavřela jsem a nechala Hanu hlídat v chodbě. Jamie mi začal vykládat o tom, že nejsem první návštěva ten večer. Už tu prý byla Gina (Gina? Já věděla, že tu není jen tak) a ještě někdo, ale nevěděl kdo, protže slyšel jen kroky z chodby. Já mu rychle říkala vše, co jsem zjistila, ale nevím, jak moc to vnímal.
během našeho povídání, začal někod lepat na dveře. Srdce s emi málem zastavilo. Hanna! Odemknula jsem a pustila ji dovnitř. Někdo prý je venku. Někdo klepal. Holka jedna šikovná zamknula, když já sama jsem na to nemyslela.
Zahnala jsem ji do skříně, protože neuměla zastírák a sama jsem byla připravená se okamžitě zastřít, pokud by to bylo potřeba. Chvíli jsme tiše naslouchali, ale nic se nedělo.
Bylo jasné, že musímě vypadnout. Viděla jsem, že kluci jsou celí, oba mají hůlky, Hanna jim tu nechal pro jistotu nožík a my musely jít. Krátké rozloučení, plížení se pryč a šílený úprk chodbama až do spolky.
Srdce mi bilo v hrudníku jako zvon. V tu chvíli, kdy jse se ale ocitly na „pevné půdě“ se mi trochu i ulevilo. Padla na mě únava…Hanna mi slíbila, že už dnes opravdu nikam nepůjde (tentokrát jsmejí to věřila) a zapadla na záchody. Sama jsem šla na pokoj. Přivítalo mě radostné mňoukání Kulíška. Ani jsem se nestihla převléct, když mi došlo, jak si Hanna pouští ráda pusu na špacír. Nadrápala jem proto rychle krátký a stručný vzkaz o tom, aby mlčela a položila lístek před její dveře.
Do postele jsem padla až pozdě v noci…a usnula jako dřevo.