Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. zápis

2. 3. 2013

 Dnes se stalo něco strašného!

Den byl jako každý jiný. I když…Poslední dobou jsou mé dny zase o něco klidnější. Ginu si hlídám, ale pokaždé mi zmizí pod astírákem a je po legraci. Nedávno byla nějaká pochroumaná, těžko říct, co se jí stalo…
Když ale vynechám Ginu a mé neustálé trénování, je klid…
Tenhle poklidný den zkon
čil v páteční podvečer. Stála jsem ve Vstupní síni, když tam přiběhla udýchaná prvačka..nebo tak alespoň vypadala a vychrlila na Jacoba (Careye), který stál kousek vedle, že musí jít hned s ní…Že se na dvorku (kde???) stalo něco strašného.
Holka se rozeb
ěhla, profesor taky a já hned za nimi…Co kdyby potřebovali pomoct..?
B
ěželi jsme přes vnitřní nádvoří na vnější a pak vlevo kolem hradu. Byla jsem udýchaná a v boku mě píchalo, ale bežela jsem dál…A pak jsme zastavili.
První jsem uvid
ěla dvě holky, bílé jako stěna…Pak jsem uhnula pohledem k hadrům, co ležely na zemi…
Ne…Nebyly to hadry…Bylo to pokroucené t
ělo v různě nařasených záhybech hábitu…Tu tvář jsem znala. Moc dobře jsem věděla, kdo to je. Jen jsem nějak nechápala, proč tady leží. Můj mozek to nechtěl vzít na vědomí.
Profesor si rychle p
řiklekl k tělu, já si klekla (nebo spíš spadla na kolena) vedle něj. To už ale Jacob měřil tep. Jeho výraz mluvil za vše. Zírala jsem na Walmara a nechtěla přijmout fakt, že je mrtvý. Pak se nad našimi hlavami rozezněl profesorův hlas. Volala Sayaku na nádvoří.
„Jd
ěte pro ni a přiveďte ji sem“ zavelel profesor a tak jsem se rozeběhla zpět k nádvoří. Hlavu jsem měla prázdnou, byla jsem v šoku. Nohy se mi hýbaly automaticky.
Chvíle, kdy jsem
čekala na Say, mi připadala nekonečná. Pak se ale přeci jen objevila a já ze sebe vypravila jen „Konečně! Pojď! Rychle!“ a už jsem utíkala zpět.
D
ěšťové kapky mě bily do tváře, ale nebrala jsem je na vědomí. Je tu Say. Ta dá Walmara do pořádku. Jistě! Má zlaté ruce a její lektvary dělají hotové divy..!
Byly jsme na míst
ě. Už tam přibylo pár dalších lidí…mezi nimi byla i Alashama. Konejšila tam jednu holku. Nevšímala jsem si toho, kdo to byl. Kousek ode mě se třásla a vzlykala další mladší holka. Poprosila jsem tedy Tonyho, aby ji vzal do hradu. Stále pršelo…A ona byla v šoku…
Minuty mi p
řipadaly jako hodiny. Sayaka ohledávala a různě ohmatávala Walmarovo tělo a tiše si něco špitala s Jacobem.
Zaklonila jsem hlavu a mhou
řila oči proti padajícím kapkám. Dívala jsem se nahoru na hradby. Musel skočit odtamtud…Ale proč..?
Šokující strnulost náhle pominula…a to když profesor
řekl, že vezme tělo do školy. Bylo jasné, že není v Sayačiných schopnostech pomoci mu….Ten malý kluk se už nevrátí.
Všichni, co jsme tam byli, jsme šli se Say na horkou
čokoládu…Ala někam zmizela s další z menších holek.
Na ošet
řovně jsme si různě posedali. Voda z nás kapala, ale nikomu to očividně nepřekáželo. Panovalo hluboké ticho…Say nám rozdala hrnečky  horkým čajem, některým děckám dala uklidňující lektvary a pak nás zahnala do návštěvní místnosti…
Jak
čas ubíhal, přibývaly rozrušený děcka, která tu hrůzu viděla…Po škole nikdo nehlídkovala já jsem chtěla být chvíli sama. Nedívat se na zmučen tváře těch malých holek. Šla jsem proto ven.
Chodila jsem bezcíln
ě po hradu a pokud kolem mě probíhali studenti, nevím o nich. Myšlenkama jsem byla jinde. Měla jsem různé nápady a teorie, proč mohl Walmar skočit…Nebo byl strčen..? Nápady už začínaly být opravdu extrémní a začala jsem si v duchu nadávat za to, co mi vůbec probíhá hlavou.
Byla noc, když jsem se vrátila na kolej. Ležela jsem v postelia koukala do stropu. Všude byl klid…Já jsem ale nemohla usnout. Po chvíli odolávání jsem ale p
řeci jen sáhla po lektvaru pro dobrý spánek…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

---

(Jeffrey, 2. 3. 2013 13:47)

Hmm... Já tam nebyl... Mohla bys mi říct, co se vlastně dělo od úterka do včerejška :)? Díky

Re: ---

(Amelia, 2. 3. 2013 14:37)

to zjisti ve hře, ne.? .o)
ale kolem Am se nic extra nedělo

Re: Re: ---

(Jeffrey, 2. 3. 2013 14:44)

Hmm.. Asi jo :). Korát jsem zvědavej (já i Jeff, to vyjde nastejno) ( a nedočkavej).

Mimochodem, říkám si, že se toho neděje moc, když vidím jakoukoli zmínku o Rudých...