Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. zápis

17. 2. 2013

 Ráno jsem se probudila s pořádným bolením hlavy. Asi bych už měla začít pořádně spát a ne se celé noci potulovat po hradě, ať už je důvod jakýkoliv.

Myslela jsem si, že se během dopoledne sejdeme s Jamiem, ale nikde jsem ho nemohla najít. Doufala jsem, že zajdeme za Careym a omluvíme se mu…Nechtěla jsem, aby se zlobil..Třeba by se mu i povedlo Jamiemu vše vysvětlit a donutit ho tak, aby nechal toho hledání. Třeba opravdu o nic nejde.
Zamířila jsem tedy k profesorovu kabinetu. Nebyl u sebe. Asi zase učil. Rozhodla jsem se, že počkám. Budu čekat klidně celý den, pokud to bude nutné.
Netrvalo to ani moc dlouho…Čučela jsem na zem, ponořená do svých myšlenek, když k mým nohám padl čísi stín. Zvedla jsem oči a mohla tak spatřit Careyho jak si mě podmračeně měří.
Řekla jsem, že s ním potřebuju mluvit a doufala, že se neotočí a nenechá mě tam dál stát. Měl by na to plné právo….Neudělal to však. Pozval mě do kabinetu.
Posadila jsem se na židli, on sám se usadil z druhé strany stolu. Nenehala jsem s eani moc pobízet a spustila jsem…Pověděla jsem mu všechno. Mluvila jsem o tom, že se mi nelíbí, že jsme četli ten deník, že nechci, aby Jamie zase riskoval, že ničemu z toho všeho nerozumím, že bych chtěla aby mu domluvi….
Carey na mě chvíli mlčky koukal, občas přikývnul a pak promluvil. Vypadal v klidu. Už nevypadal rozzlobeně. Doufala jsem, že vše dobře pochopil a že se už tolik nezlobí.
Poprosila jsem ho, jestli by mi něco o tom deníku pověděl..Zda ví co se to tehdy dělo…Myslela jsem, že bych vše, co mi Carey poví, řekla Jamiemu a ten by už nemuel po ničem pátrat.
Dozvěděla jsem se, že ten deník patří profesorovi. To on ho psal! On byl ten kluk, co trpěl..! Nevěděl, kdo byl ten kluk, co zemřel. Já osobně jsem si myslela, že je to ten duch mladíka, co se potuluje mlčky po škole…Povídal mi dost o té době…Ale nic konkrétního. Nevěděl kdo mu to vše dělal, ani proč…Vše měl zastřené temnotou a hlasy, které slyšel…
Dlouho jsme si tam povídali. Dlouho a v poklidu. Bylo vidět, že to není pro něj příjemné vzpomínání, ale přesto mi to vše řekl.
K mému překvapení mi ke konci mé návštěvy nabídl tykání. Koukala jsem na něj asi dost překvapeně, protože se začal smát a to jsem u něj viděla snad dvakrát za celé ty roky. Potykali jsme si tedy. Je mi jasné, že s tím budu dlouho bojovat, ale proč by ne..?
Už jsem byla na odchodu, když jsem se – celá v rozpacích – rozhodla zeptat ještě na jednu otázku. Zda jsou spolu se Sayakou. Zrudnul a očividně byl v rozpacích. To jsem nechtěla…Ale co už! No….Odpověděl mi, že se mají rádi…
Tak jsem se opět nemýlila…Ach jo…Je mi Bena docela líto..I když nevím, co se mezi těma dvěma stalo..je to jejich věc…
Z kabinetu jsme odcházela s mnohem lehčím srdcem. Měla jsem informace, které by Jamieho měly uklidnit. Měla jsem vyřídit i to, že teď už nic nehrozí. Carey mi to několikrát zdůraznil. Také jsem měla vyřídit, pokud Jamieho najdu, že se má stavit u něj v kabinetu. Asi mu chce k tomu všemu také říct svoje…
Jamieho jsem ale po celý den nepotkala…
S klidnou hlavou jsem procházela hradem, pak jsem ale asi nějak špatně šlápla a spadla. Trochu jsem si odřela ruce, což jsem zpravila lehkým léčebným kouzlem. Horší to bylo s nohou. Nějak jsem si ji podvrtla nebo co. Bolela jako čert. Belhala jsem se přes hrad a doufala, že to nějak přejde a nebudu muset za Sayakou. Vím, že je šikovná a zvládne vše levou zadní, ale..No nechtěla jsem pít ty její dryáky.
Úspěšě jsem se dostala do prvního patra a jen na chvíli jsme se opřela o zeď, abych si odpočinula, když se proti mně vynořil Carey. Asi mířil za Say. Koukal na mě a ptal se, co tam vyvádím a já – nána hloupá – jsem mu vše řekla. Bála jsem se, aby si nemyslel, že je mi nějak špatně nebo tak…Myslela jsem, že nad tím mávne rukou a nechá mě jít. Kdepak! Půjdeme prý za Sayakou…
Snažila jsem se argumentovat a vykroutit se z téhle návštěvy, ale neustoupil. Pajdala jsem tedy za ním na ošetřovnu a cítila se jako malé děcko.
sayaka otevřela jako vždy s úsměvem. Pustila nás dovnitř a když jsem jí pořád tvrdila, že o nic nejde, zapíchla zlomyslně svůj ukazovák na místo, kde noha nejvíc bolela. To už jsem nemohla předstírat nic. Tvářila se spokojeně, že mě donutila přiznat barvu a odplula pro nějaký co nejvíc nechutný lektvar.
Stihla jsem po profesorovi hodit jen pár zlobných pohledů, když se Say vrátila s jedním flakonkem. Musela jsem to vypít hned. Šklebila jsem se, cukala, kroutila..nic mi však nepomohlo. Satečně jsem vypila celý obsah a oklepala se hnusem. Pak už jsem byla propuštěná.
Než jsem došla ke spolce, zaznamenala jsem menší bolest v kotníku. Say je opravdu člověk na  svém místě.
Ulehla jsem s nohou podloženou, jak mi Sayaka doporučila. Opět jsem usnula jako abitá. Usínání mi už nedělá problémy. To teď spíš to vstávání…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář