12. zápis
Odpadla nám hodina a já byla plná energie…Vyspala jsem se přece skvěle!
Celé dopoledne jsem procourala různě po chodbách a dumala nad nesmyslama. Na chodbě kousek od Alashamina kabinetu, jsem potkala Jamieho. Bušil na kabinet Careyho. Očividně nebyl uvnitř. Chvíli jsme jen tak posedávali a povídali si, než jsem mu nějak, ani nevím jak, navrhla, abychom šli kouknout na Greensalveho kabinet…Třeba tam něco nechal…
Věděla jsem, že už je profesor pryč a že by to mělo být relativně bezpečné se tam dostat…Beztak jsme nevěděli, zda tam pořád něco je, anebo zda je kabinet prázdný…Ta druhá varianta se dala čekat spíš.
Chvíli jsme před kabinetem okouněli, rozhlíželi se, zda někdo nejde a pak jsme odemknuli. V kabinetu bylo ticho a klid…K mému údivu bylo v kabinetu vše stejné jako v době, kdy tam Grrensalve ještě býval. Kufry, knihy, oblečení..Vše na svém místě…
Jamie se hned začal přehrabovat v kufru u dveří, já se zajímala o profesorovi knihovnu. Klepala jsem se jako ratlík. To, že tam všechny ty věci byli, působilo jako kdyby se za chvíli měly rozrazit dveře a v nich by stál Greensalve. Nic se však nedělo. Jamie po chvíli našel nějaký deník. Nešel však otevřít, protože byl zavřený nějakým kouzlem. Já jsem v knihovně nenašla nic zajímavého. Nakoukla jsem proto za závěs, který v kabinetě je. Postel, skříň..Nic extra. Nakoukla jsem do skříně…Spousta oblečení. Nic zvláštního..Když jsem už ale chtěla zavřít dveře, všimla jsem si, že na dně leží čtyři pytle. Modrý, červený, zelený a žlutý..Asi právě ty barvy mě zarazily a donutily mě kouknout do pytlů. Jejich obsahem byly kompletní uniformy. Ke každé koleji jedna…
No..Nevím, jestli je to běžné, že každý profesor má uniformu všech kolej, ale přišlo mi to divné. Jamie tuhle podivnost za chvíli našel taky a ani jemu se to nezdálo.
Začala jsem být nervózní, protože mi připadalo, že tam jsme už moc dlouho. Dostrkala jsem tedy Jamieho ke dveřím a oddychla jsem si až když jsme byli o pár pater daleko. Nevím co mě to napadlo.
Zamířili jsme zpět k Careymu. Už byl u sebe. Pozval nás dál a po chvíli zdvořilostních frází vytáhl Jamie deník. Carey ho otevřel, ale byl prázdný. Pak nám nabídl čaj, který šel hned připravit.
Seděli jsme s Jamiem mlčky u stolu a koukali na prázdné stránky deníku. Mou pozornost však stále přitahovala stará, ošoupaná kniha. Tak strašně moc jsem ji chtěla otevřít a nahlédnout do ní..! Ovládla jsem se, ale Jamie očividně ne. Aniž by cokoliv řekl, otevřel knihu a začal v ní číst. Neodolalal jsem a přidala se…
Byl to deník..Starý deník z počátku osmdesátých let. Rychle jsem přelétala očima po řádkách, opatrně otáčela listy a na těle mi naskakovala husí kůže. Obsah té knihy byl tak..děsivý! Tak temný a nepěkný..! Nějaký chlapec tam trpěl..někdo ho držel a mučil nebo co…
Pak přišel Carey a já rchle knihu zaklapla. Srdce mi bilo ještě víc jak v kabinetě u Greensalva.
Carey nejdřív na moment ztuhnul na místě, držíc dva hrnky a lahev. Když se znovu pohnul, položil přednás mlčky občerstvení a otočil černou knihu k sobě. Stále bez jediného slova knihu vzal a uložil ji do kufru.
Ještě pár chvil se ovládal a ptal se, co tak divně koukáme a podobně…Ale pak vybuchnul jako sopka a začal křičet. Nakonec nás vyhodil z kabinetu a prásknul za námi dveřma.
Stáli jsme tam na chodbě jako opaření. Oba jsme měli ve tvářích vepsaný stejně šokovaný výraz.
Když jsme pohlédla na Jamieho, bylo mi nad slunce jasné, že to nenechá jen tak. Bude pátrat. Bude chtít vědět kdo byl ten chlapec v deníku. Bude chtít vědět kdo a proč ho tak trýznil..A já také.
Netrvalo to snad ani hodinu a my už šli tiše školníma chodbama…Věděli jsme, kam máme jít…V deníku se psalo o jednom křesle, kde ten kluk, nebo muž, trpěl. Našli jsme ho. Byla jsem u něj tolikrát a nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by ten kus nábytku byl svědkem něčího utrpění. Křeslo tedy bylo prvním krokem. Už jsm chtěli odejít, když se ve dveřích zjevil Carey. Tvářil se jako Bůh Pomsty. Blesky z něj jen sršely. Opravdu hodně se vztekal. To, že tam přišel jen potvrdilo, že jsme na správném místě.Řekl nám jen něco v tom smyslu, že už nemá smysl cokoliv hledat a nakvašeně odešel.
Přesto jsme hledali dál. Chtěli jsme najít tajnouchodbu, o které se v deníku píše. Byla tam zmínka o starých schodech a o tom, že dotyčný vzteky uhodil do stěny a ta se před ním otevřela…Hledali jsme dlouho a dlouho…Našli jsme jedno místo, na které jsem si vzpomněla. Popisem nám sedělo, ale nebylo tam nic. Naprosto nic.
Prochodili sjem celé hodiny a kilometry…Ale nenašli jsme nic dalšího. Po té dlouhé době, kdy jsem se trochu uklinila, mi začalo docházet, že to vše je nesmysl. Byl to starý deník. Nemusí znamenat nic..Třeba to je jen záznam jednoho šikanované studeta…nemusí za tím být nic temného..Nemusí za tím hned být Půlměsíc…Jamie tomu ale chce přijít na kloub a já ho prostě nemohu nechat jít samotného. Ne když dopadl posledně tak, jak dopadl…