Zápis 9.
Další den za mnou…Spát jsem šla až někdy k ránu…Venku už bylo světlo a já jsem usnula s Kulíškem v náručí. Spala jsem docela dlouho, ale ve snech mě stále pronásledovaly obličeje bystrozorů a nevědoucí obličej mého Jamieho…Kolikrát jsem také spatřila to, jak leží na zemi…
Probudila jsem se s trhnutím někdy kolem poledne. Převlékla jsem se, rychle se opláchla a chtěla jsem jít za Jamiem. Snad mě ještě bude chtít vidět…Před dveřmi jsem měla položený lístek. Byl napsaný v rychlosti. Byl na něm vzkaz od Hannah.
„Amelie, potřebuji s tebou NUTNĚ mluvit a TO HNED!!! Jde o Jamieho a Brumbála. Ministerstvo se chce Jamieho zbavit. Prosím…Je to důležitý.H.“
Lístek mi vypadl z rukou, nebo jsem ho možná sama zahodila…Nevím..Jen jsem za sebou rychle přibouchla dveře a rozeběhla se za Hannou. Bušila jsem jí na dveře, ale neotevírala. Ve spolce také nebyla a tak jsem už chtěla utíkat na ošetřovnu, ale zastavil mě hlas, který jsem chtěla slyšet. Hanna stála za mnou. Rychle mi vysvětlovala, že viděla Brumbála ve stejném oblečení, jako měli včera bystrozorové a že se choval divně nebo co…
teorie o tom, že se Jamieho bude chtít ministerstvo zbavit, mě taky napadlo..Ale pak mi došlo, že Jamie teď nic nepoví. Má paměť v háji…To ostatní by se museli bát a svědků tam bylo docela dost…Přesto jsem se rozklepala a poklusem se vydala na ošetřovnu.
Sayaka zrovna tála ve dveřích a mluvila…s kým to mluvila..? nevím. Nebylo to podstatné. Jakmile mě viděla, zbrzdila mě, vyšla zcela na chodbu a zavřela za sebou dveře. Ptala se mě na včerejšek a jak došlo k Jamiemu vymazání paměti. Ani ona mi nedávala příliš nadějí. Prý to mohla být kombinace dalšího kouzla, nebo snad že nemuselo dojít jen k poškození paměti…Poslouchala jsem ji napůl. Chtěla jsem vidět, jak mu je.
ještě jsem se Say svěřila s Haniným poznatkem, ale Sayaka mi to vše vyvrátila. Brumbála prý dnes viděla a nebyl jiný..Oblečení je náhodou… A kdyby se jí prý cokoliv nezdálo, Jamieho by schovala. Obě jsme moc dobře věděly, kam by ho mohla dát…
Nakonec přestala s vyptáváním se a navrhla, zda nechci jít za ním. Nebyla jsem si jistá, zda by mě chtěl vidět..Po tom, co jsem ho zradila. Sayaka mě však poplácala po rameni a povzbudila mě…Prý by jsme to měly zkusit.
Vešla na ošetřovnu jako první. Chvilku tam mluvila a pak mě pozvala dovnitř. Ostýchavě jsem vstoupila a bála se toho, co uvidím.Celou dobu jsme si představovala Jamieho obaleného v obvazech, bledého jako stěnu někde na lůžku…Ale on seděl vyšňořený a vymydlený v křesle…
Nesměle jsem ho pozdravila. Ohlédl se po mě a jakmile mě spatřil, vyjekl, vyskočil na nohy a přeběhl místnost co nejdál ode mě se slovy“To je ona!“ Byla to reakce přesně taková, jakou jsem čekala…Bylo mi ho líto..
nastala řada minut, kdy jsem se mu střídavě omlouvala a vysvětlovala proč a co se děje…I když velice opatrně. Nesměla jsem zmiňovat o jakou školu se jedná, ani jak a proč přišel o paměť. Nemile mě překvapilo, když jsem zjistila, že si nepamatuje svůj včerejší exces…Nepamatoval si, že se pobodal a jančil, že má na břiše jizvu…
V jednu chvíli jsme se Say zjistily, že Jamiemu chybí opravdu pěkná řádka let vzpomínek…Chtěl totiž vidět rodiče a ptal se, kde jsou. Jeho rodiče ale zemřeli, když mu bylo osm, myslím…Snažila jsem se z tohoto tématu vykroutit, ale nešlo to. On se ho držel jako klíště a pak mu to vše došlo…
V tu chvíli přišel Brumbál. Podezřívavě jsem si ho chvíli prohlížela, ale neviděla jsem žádné změny. Podívala jsme se na Say a ta se na mě usmála. Nejspíš jsem se opravdu nemusela bát. Když jsem ale začala pořádně poslouchat, co Brumbál říká, uvědomila jsem si, že mi chce odvést Jamieho pryč! Bylo nad slunce jasné, že k tomu dojde. Musel k Mungovi…Přesto mě to překvapilo. Nechtěla jsem, aby byl někde daleko ode mě. Chtěla jsem ho mít u sebe a kdykoliv za ním zajít..I když se mě teď bál.
Jamie také nikam nechtěl. Nějak si zvyknul na to, že musí být tady na ošetřovně i když ničemu nerozumí…nechtěl se zase přemisťovat někam jinam a začal zase jančit. Slibovala jsem mu, že bude vše v pořádku a že vše pochopí. Brumbál mi ještě slíbil, než Jamieho odvedl, že se za ním budu moct podívat…Tak doufám, že to tak opravdu bude.
Jakmile zmizeli a rohem, rozbrečela jsem se. Chtěla jsem vše nějak napravit, ale nebylo jak.Kéž bych tak mohla vrátit čas…