Amelia Allingham

 Páni..! To je zase něco...! Poklidné dny jsou v tahu, očividně…

Tak prvotně mám za sebou první den kurzu přemisťování…Šlo to docela lehce, až na začátek, kdy jsem byla překvapená, že jsem tam jediná..Sama…Docela jediná…Přemisťovala jsem se zatím jen kousínek, ale i tak to bylo fajn. Ten zvláštní tlak je…trochu matoucí, ale to si jistě zvyknu…

Dnes jsem měla druhý den kurzu. Přemisťovala jsem se už větší vzdálenosti, ale hůř se mi soustředilo…Ne, nikdo mě tam nerozptyloval…Ale stalo se něco.Já nevím..Nerozumím tomu…
Dopoledne, před kurzem, jsem si zašla na Obrtlou. Vím, že se to nesmí, ale prostě jsem zvědavá. Zapadla jsem do té hospody, co jsem tam párkrát byla s Jamiem a málem se ve mně krve nedořezal. U jediného volného stolu tam seděl profesor Carey. Jakmile jsem ho zmerčila, sáhla jsem po klice a vypadla zase ven. Málem jsem přitom narazila do procházející dvojice…Byli divní…Chtěla jsem jít pryč, ale pak jsem si uvědomila, jak hloupě se chovám. Profesor na mě zamával, než jsem odešla, takže si mě musel všimnout, že..? Takhle utéct bylo…Neomalené…
Vrátila jsem se a přisedla si k němu. Nijak neodporoval..Začali jsme se bavit o všem možném a já za chvíli zapomněla, že je to vlastně profesor. Je fajn…
Po nějaké době se vedle mě snesla sova a zahoukala. Dopis jsem nečekala a tak jsem byla překvapená, že mi nese tak objemnou obálku. Vzala jsem si ji a sova odlétla. Omluvila jsem se profesorovi a začetla se do dopisu.
Oči mi létaly po řádcích a mozek nějak nechtěl přijmout obsah slov…Psala mi Sayuri. To bylo jasné hned od první řádky. Má krásné úhledné písmo…Ale co to psala..?! Nedávalo to smysl..Vzpomínala na dny, kdy jsme se poznaly a na to, jak jsem potom byla s Jamiem a jí si tolik nevšímala….Ona odchází ze školy..?!
Čučela jsme na dopis a nutila svůj mozek pracovat. Znovu a znovu jsem četla dopis a častým mrkáním nutila slzy zůstat tam, kde dosud byly.Moje malá sayuri odchází na jinou školu a ani mi nenapíše kam a proč..!
Z opětovného čtení těch samých řádek mě vytrhl profesorův hlas.
„Špatné zprávy?“ Zašeptal a znělo to spíš jako konstatování, než jako otázka.
Pověděla jsem mu, co se děje. Jeho odpověď byla, že mi moc dobře rozumí jak se cítím…Zapředli jsme znovu rozhovor, ale nedokázala jsem se už tolik soustředit. Moje myšlenky zalétaly k Sayuri a k tomu, že ji už nejspíš neuvidím. V dopise mi poslala i origami, které prý je nějak upravené, že pokaždé, když na ni pomyslím, ucítí to..No tak to teď ji musí brnět celé tělo..Nebo já nevím, jak to pocítí..Ale musí to být mazec..!
Po chvíli jsem se profesorovi omluvila. Musela jsem vypadnout. Musela jsem se nějak uklidnit, než půjdu na ten kurz. Stejně mu měla přijít nějaká společnost, tak co…
Obrtlou jsem spíš dochvátala. Nechtěla jsem tam brečet. Bylo by to tam moc nápadné. Kotlem jsem proběhla ke Krbu a pomocí Letaxu se dostala domů. Hledala jsem Minnie, abych poslala dopis Say, ale ta potvora opeřená někde lítala…
Ani jsem netušila, kde Say hledat. Za celé prázdniny jsem ji neviděla…A ani poslední měsíce ve škole jsem ji moc nevídala…Kde ji jen najít..??
Seděla jsem v pokoji a nechala slzy volně stékat. No co..! Tak bulím..! Mám důvod..! Další kamarádka mi mizí ze života.
Klepání na dveře mě vrátilo do reality a vzpomínky na Say zmizely. Mamka mi připomínala kurz…Otřela jsem si slzy a došourala se do obýváku. Hrst prášku, zelené plameny, ministerstvo…Chodba, výtah, chodba, Křížek…
Další lekce utekla nehorázně rychle. Už jsem se mohla přemisťovat i na trochu delší vzdálenosti a měnit cílová místa…Pan Křížek ze mě měl snad i radost..Těžko říct..Párkrát mi zatleskal…

Zapomněla jsem zmínit, že jsem během odpoledne potkala v Kotli Alu, která je zpět po studiích. Nevěděla jsem, že už tu pár dní je. Dost mi její přítomnost zvedla náladu. Nezapomněla mi oznámit, že dostala profesorské místo v Bradavicích, Splnil se jí sen. No a protože dostala tak skvělé pracovní místo, žádalo si to oslavu, na kterou mě hne pozvala. Samozřejmě jsem se dostavila. Bylo to fajn a trochu mi to pomohlo…

Teď sedím doma a vzpomínám. Vzpomínám si na svou milovanou Mayu, vzpomínám na Henryho, vzpomínám na Say…Slzy jsem zahnala a usmívám se. Musím být ráda za to, co jsem s nimi zažila a že jsem je vůbec poznala….Kdo ví, kdy nás cesty znovu zavedou k sobě…