Zápis 11.
Dnešní zápis píšu z ošetřovny. Konečně můžu vzít brk do ruky, aniž by mě to bolelo. Tak pomlácená jsem dlouho nebyla...
Den začal jako každý jiný. Učení, prváci, okřikování, domlouvání, jídlo, nuda…Klasika…Když přišla večerka, nastal i čas nahánění prváků. Opět klasický scénář. Někteří studenti se sebrali a bez řečí šli do společenských místností, jiní brblali, ale šli také, jiní – převážně prváci (bohužel z mékoleje) si nedali říct a stále se potulovali po škole…
Jedna příjemnější změna, nebo spíš zpestření, byla Leia. Ukázala se u mě a Jamieho ve Vstupní síni chvíli před večerkou a když se nehodlala sama vrátit do svého pokoje, šli jsme ji s Jamiem vyprovodit.
Cesta hradem byla klidná, i když jsme chvilku hledali, kde že vlastně prcek bydlí. Místo jsme ale našli a pod podmínkou, že Leie povíme pohádku na dobrou noc, řekla heslo a my se dostali do pokoje, kde bydlel profesor Thruffle.
Okukovala jsem to tam, ale na nic jsem samozřejmě nesahala. Leia hupla do postele a Jamie se ujal slova. Vyprávěl jí dlouho, předlouho. Musela jsem uznat, že na pohádky je učiněný stroj. Když ukončil své vyprávění, doufala jsem, že už půjdeme, ale Leia nám nepověděla heslo. Byli jsme v háji. Chtěla další pohádku. Co jsme měli dělat.?! Tak jsem chtěla spustit nějakou milovskou pohádku, když se dveře za námi samy otevřely.
Teda povím vám…Nebyl to zrovna příjemný pocit, když se otevřou dveře do temné učebny v prázdné části hradu a nikdo nikde není…V mžiku jsme byli s Jamiem na nohách a mířili hůlkami před sebe. Okukovali jsme to kolem, ale nic se nedělo…Jen ty dveře zůstaly dlouho otevřené. Začaly nás napadat zběsilé scénáře (nebo alespoň mě teda) a přestalo se mi líbit, že by jsme měli nechat mrňavou leiu v tom pokoji samotnou. Po ujištění, že není ještě moc unavená, jsme ji vzali na noční procházku s cílem nechat ji přespat v jední z našich kolejí.
Procházeli jsme tichým hradem a měli oči na šťopkách. Sami sebe jsme zbytečně vyděsili…Ticho narušovalo jen občasné chrápání postav z obrazů, nebo zašramocení nějaké myši…Všude byl klid.
Rozhodli jsme se, že Leiu vezmeme ke mně do pokoje. Už při samotném vstupu do spolky jsem měla málem infarkt. V tom tlumeném osvětlení tam totiž stála postava zahalená v černém plášti a kápi! Krátce jsem zařvala a namířila hůlku na postavu. Až když jsem se naklonila a podívala se dotyčné do tváře, zjistila jsem, že je to Clare. Strašně se mi ulevilo a už už jsem ji chtěla sprdnout za to, že ještě není v posteli. Ona se na mě ale vylekaně koukla a sdělila mi, že někdo asi je v učebně lektvarů…Že je tam otevřeno a asi někoho slyšela…Zavedla jsem proto rychle Leiu do pokoje, uložila ji v tom svém zabordeleném pokoji a rychle se vrátila k Claire.
Na nic jsme nečekaly a běžely jsme k učebně. Dveře byly dokořán, hůlky jsme měly obě připravené…Já jsem vstoupila první a osvětlila místnost…Nikde nikdo..Prošla jsem celou učebnu a když jsem byla u výlevky, málem jsem zase zařvala. Z kanálu totiž na mě koukal Jamie! Kulila jsem na něj oči a protože mi posunkama ukázala, abych byla zticha, jen jsem přikývnla a vrátila se k dívce. Ta zírala ven do tmy. Prý tam viděla nějakého prcka. Bylo mi teď jedno, že venku uběhá prvák. Tady se asi dělo něco jiného…Nechala jsem ji proto, aby ho šla chytit a sama jsem se vrátila k Jamiemu. Nestihl mi ani říct, co se stalo a už tu byli zase..! Ten prvák dotěrnej nás poslouchal!
čapli jsme proto oba mrzimoráky a dovedli je ke spolce. Počkali jsme, až vlezou dovnitř a vydali se zpět do učebny. Bylo vidět, že mi Jamie chce něco říct.
„Dole v kanále je mrtvola Rudého..!“ zašeptal, když jsme byli sami. Oči měl přitom navrch hlavy. „A ještě tam dole asi někdo je…Jsou tam slyšet rány..“
Na nic jsme nečekali a šli dolů. Sotva jsem došlápla na zem, cosi se mi otřelo o nohu. Vyjekla jsem a rychle posvítila hůlkou k svým botám. Cosi neforemného a zeleného lezlo kolem mě..! A kousek dál něco růžového..a oranžového..! Ta chodba se hemžila jakýmsi…slizem? Co se hýbal, měl různé barvy a některý dokonce světélkoval! Jamie nemohl přehlédnout mé zděšení, čapnul mě do náruče a přenesl mě. Došlo mi v tu chvíli, že se asi jedná o nepovedené lektvary, nebo to je něco, co vzniklo jejich mísením tady dole.
Když jsme prošli nejhorší část, vynutila jsem si, aby mě Jamie postavil na zem. Přeci jen jsem byla těžká a pokud tam někde někdo byl, museli jsme mít oba připravené hůlky. Na pevné půdě jsem se cítila přeci jen jistější…I když kolem každou chvíli proběhla myš, nebo krysa…
Cesta nás vedla dál a já se držela v těsném závěsu za Jamiem. Šel už na jistotu, ale já jsem netušila, kam vůbec míříme. Byla jsem už několikrát v bradavicím kanále, ale to bylo v jiné části hradu. Tady jsem byla naprosto ztracená…tedy alespoň v tu chvíli jsem si to myslela.
Prošli jsme pár odboček a schodů, když se před námi vynořila postava a vyhrkla „ No konečně!“ Jako ten kluk měl štěstí, že jsem ho hned neomráčila! Byl to nějaký Jamieho kamarád, nebo já nevím…ale prostě tam byl a věděl o co se jedná. Vedl nás ještě kousek dál a byl očividně opravdu rád, že nás vidí. Pár metrů před námi se začal rýsovat divný tvar a já věděla, že to nebude nic pěkného. Udělala jsem ještě pár kroků a hůlkou mířila přímo na tu hroudu na zemi. Pak jsem vykřikla. Byl to muž. Kdysi to byl muž. Teď to byla nafouklá, bledá, okousaná mrtvola v rudém hábitu. Oči měl vytřeštěné, bledé, slepé. Zíral kamsi do temného stropu. Přikryla jsem si ústa a na okamžik se odvrátila. To, že jsem se začala klepat, jsem nějak nevnímala. Bylo to vedlejší. Hlavou mi začaly poletovat myšlenky typu““ Jak dlouho tu leží..? Kdo to je? Jsou tu další červení..? Leží tu snad od té doby, co Rudí obsadili hrad..? Co, nebo kdo ho tady zabil..?“
Z myšlenek mě vytrhl Jamie, který chtěl, abych zkusila odemknout dveře, které nám bránily v dalším postupu. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, jak jen to v zapáchajícím vzduchu šlo, uklidnila jsem se a začala mumlat odemykací formule. Žádná však dveře neodemkla. Buď někdo použil ještě silnější kouzlo, nebo zkrátka žádné kouzlo použito nebylo…Vytáhla jsem proto z tašky šperhák, který jsem se naučila nosit při sobě a začala jím štrachat v zámku..Neměla jsem však štěstí…Při druhém pokusu mě však něco vyrušilo. Podivné šplouchání kousek od nás. Napadlo mě, že tam je zase jen nějaký přerostlý potkan, ale když jsem vzhlédla, viděla jsem kluky, jak civí do tmy směrem, odkud zvuk přišel. Někoho prý zahlédli. Srdce se mi opět rozbušilo a ruce se roztřásly…Po chvíli okounění to ten mladší kluk (nepamatuju si, jak že se jmenoval) nevydržel a hupnul do té smradlavé stoky. Čuně! Kupodivu po chvíli vytáhl zmítajícího se Jerryho. Málem jsem ho nakopala. Co tu dělá..?! Neposlala jsem ho snad už dnes milionkrát na kolej..?! Jakmile jsem toho odvážného skokana očistila kouzlem, čapla jsem Jerryho a zamířila s ním nasupeně pryč. Jamie s tím mladším klukem zůstali a chtěli se dostat ještě přes ty dveře. Prý tam opravdu bylo něco slyšet..Já nic neslyšela…Spíš mě znervózňovala přítomnost mrtvoly. Táhla jsem zmítajícího se Jerryho, který jen ječel a ječel a doufala, že jdu dobře…Po chvíli mi došlo, že tomu tak není…Vyděsil mě tento fakt. Nevěděla jsem ale, že to není ještě top nejhorší. Ten prcek se mi vytrhnul a s řevem utekl! Během chvilky zmizel ve tmě a já zůstala sama. Netušila jsem, zda zná cestu zpět, zda utíká zase za klukama, nebo zda tady někam zapadne. Bála jsem se o něj…Bála jsem se o sebe..Bála jsem se o kluky…