Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 10.

17. 11. 2012

 Viděla jsem Jamieho! Ano! Byla jsem u něj! To bylo zase něco..!

Ráno jsem vstala a šla na snídani. Připadala jsem si pomalá, nemyslící, zatuhlá. Zombie hadr. U snídaně jsem přemýšlela o tom, jak se dostat a Jamiem. Měla jsem od Brumbála přece slíbeno, že za ním budu moct chodit…Ze zamyšlení mě probral až hlas Aytynin. Teprve v tu chvíli jsme si uvědomila, že slepě zírám před sebe a nevědomky postrkuju po talíři pár kuliček vína. Aytynin se mnou mluvila a trochu mě tím probrala. Pak přišlo ještě pár lidí a já jsem s povdechem odešla. Chtěla jsem pryč. Stejně bych jim jen kazila náladu…
Vydala jsem se na ošetřovnu. Tam by mohla být Say a mohla by mě nějak dostat k Mungovi…Nikdo však neotevíral…Napadlo mě, že tedy pljdu za Aqarinem…ten jistě vše pochopí a pomůže mi….Ale ani ten nebyl ve svém kabinetu. Jistě někde učil,nebo hlídal Leiu. Při zpáteční cestě mě ještě napadl profesor Garner. Ten byl jistota…Ale nic. Nikdo neotevíral. Byl zkrátka špatný čas a všichni byli na hodinách. Nepřekvapilo mě to. Spíš jen zklamalo. Vrátila jsem se dolů– cestou jsem chvilku čekala před vstupem do ředitelny, ale marně. Čekala mě dvouhodinovka lektvarů a tak jsem si šla pro pomůcky. Doloudala jsem se k učebně a jen jsem tam tak bloumala.
Z trudných myšlenek m
ě vytrhlo poklepání na rameno a známý hlas. Trhla jsem sebou a ohlédla se. Byl to Matty. Ráda jsem viděla, že je v pořádku…Ale já jsem asi vypadala jako zombie. Díval se na mě docela ustaraně a ptal se jak je…No co jsem mu měla povídat. Pak se ptal na Jamieho…V rychlosti jsem mu pověděla co s ním je, ale pak jsme už museli jít. Učebna byla otevřená a všichni se nahrnuli dovnitř. Byla jsem tak blbá, že mi ani nedošlo, že Matty není v mém ročníku a že tam vlastně nemám být.
V klidu jsem si vyndala kotlík a pom
ůcky a postavila se do řady studentů, kteří si od profesorky! brali přísady. S pozvednutým obočím jsem na ni koukala a čekala, že mi konečně dá sáček. Profesorka se ale usmála a řekla, že já asi ze třeťáku nejsem. Zmátlo mě to. Teprve teď, když jsem se rozhlédla, jsem viděla kdo všechno je kolem. Ale měli jsme mít hodinu.! No jistě…a tady.! Prý jsem asi přeslechla hlášení, že se dnešní hodiny pro šesťáky ruší…Mohla jsem tam zůstat a připravit si nějaký lektvar, ale vzdala jsem to. Stejně bych to kazila.
P
ři odchodu mě ještě napadlo, že tady bych mohla najít pomoc také..Vrátila jsem se k profesorce a ptala se, kdo mě může dostat k Mungovi. Prý mám jít na ošetřovnu. Pověděla jsem, že jsem tam už byla, ale nikdo neotevíral. Pak prý mám zkusit ředitele…Ale k němu se přeci nedostanu, když nevím heslo..! Takže prý mám zase zvolit tu ošetřovnu…S povzdechem jsem to vzdala, kývla a odešla. Fajn..Zkusím ještě jednou ošetřovnu…
Vysup
ěla jsem schody, došla ke dveřím a zaklepala. Po chvíli vyšla Sayka a já si oddechla. Myslela jsem, že je tím vše vyřešeno, Say mi dá letax a bude to. Kdepak! Letax má ředitel a přemístit se se mnou nemůže, protože nemá za sebou zkoušku asistovaného přemisťování. Pak jí ale napadlo, že by mi mohl pomoct Ben.
Šly jsme tedy za profesorem a m
ěly štěstí. Byl u sebe v kabinetě. Po pár větách, kdy jsme řekly, co potřebujeme – resp. Co potřebuji já – jsme byli dohodnuti. Nic nenamítal a klidně mě k Mungovi vezme…
Rozlou
čila jsem se se Say a pak jsme vyrazili. Museli jsme se dostat kus za školu, protože jak je známo, škola je chráněna kouzly. Když jsme byli dostatečně daleko, natáhl ke mně ruku, já se nadechla, chytila ho a zavřela oči. Ozvalo se prásknutí, cítila jsem chvilku tlak a najednou jsme byli v teple…Když jsem otevřela oči, byli jsme v nemocnici. Všude kolem byl klid a my se vydali k výtahu. Moc jsme nemluvili. Nevadilo mi to…
vystoupili jsme v p
říslušném patře, profesor nás ohlásil a muž, který seděl za stolem, nás vybídl k počkání. Posadili jsme se a v tu chvíli se čas zastavil. Připadalo mi, že tam sedíme věky…nervózně jsem poklepávala nohou, pohrávala si s rukama…Nevěděla jsem kam s očima…teď, když jsem byla tady v nemocnici, mi došlo, že Jamiemu se třeba nikdy neuleví…Možná už mě nikdy nepozná,.Třeba se každý den probere a zapomene vše z předchozího dne…Stejně tak, jak to bylo včera…Nezapomněl vše, ale nějaké části…Ale i tak to bylo hrozné…
A pak se ozval zvuk otevíraných dve
ří, plácání pantoflí a kolem nás proběhly dvě postavy. První jsem nepoznala, protože měla obličej schovaný za kápí, ale ten druhý…Ano…Byl to Jamie..! Potvrdilo se mi to i tím, že profesor vstala a vyběhl za tou dvojicí. Ani já jsem nečekala a následovala je. Doběhla jsem k výtahu ve chvíli,kdy se zavíraly dveře. Jen jsem zamumlala Jamieho jméno a dívala se jak mi mizí…
Ne
čekala jsem dlouho a hned jsem uháněla po schodech dolů. Málem jsem jednou zakopla, když jsem přehlédl poslední stupínek, ale ustála jsem to. Hlavou mi letěly myšlenky jako vítr…Proč utíká..? Kdo je s ním? Pamatuje si snad něco..? Nebo je to snad jako ve škole, kdy se snažil utéct..? Je zase tak moc zmatený..?
S t
ěma myšlenkama jsem seběhla do přízemí a málem jsem vrazila do profesora. Ten mluvil s tím zakukleným člověkem…Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem spatřila, kdo to je…Stál tam přede mnou Samuel! On není v Azkabanu..? Nedrží ho Bystrozoři..? Jamie a Sam se nějak našli..Kdo komu pomáhá ven..?
Podívala jsme se na Jamieho a snažila se jistit, jak moc je p
ři smyslech. Podivně se pletl a vypadal, že se každou chvíli pozvrací…Nic neříkal…
Sam s profesorem si n
ěco rychle špitali a pak se Sam vrávoravě vydal pryč. Jamie chtěl jít a ním, ale profesor ho nenechal jít. Chytil ho a dovedl zpátky na správné oddělení. Rovnou mi domluvil krátkou návštěvu. Ten chlap, co seděl za stolem nejdřív nechtěl. Pak ale ustoupil a dal mi pět minut. Dovedli jsme Jamieho na pokoj a profesor nás nechal o samotě.
Jamie si sedl na postel a vypadal naštvan
ě a vyčerpaně. Já se bála cokoliv říct, protože jsem se bála, co zjistím. Pak to šlo ale samo….Jamie začal mluvit a podle všeho to vypadalo, že je zpět…Měla jsem pocit, že muselo být slyšet, jak mi ze srdce odpadl veliký kámen. Vydechla jsem a padla mu kolem krku. Objímala jsem ho a nechtěla už pustit. Jamie se mi vrátil..! Stále si nepamatuje moc dění posledních dní, ale podle toho, jak byl rozhořčený z držení u Munga, byl opravdu zpět. Střídavě jsem do něj plácala dlaní a nadávala mu za ten strach, co jsme kvůli všemu o něj měla a střídavě jsem ho objímala.
Pak p
řišel Lékouzelník a začal mě vyhazovat. Jamie nechtěl, abych odcházela, ale musela jsem. Slíbila jsem mu, že budu psát a nechala se vypoklonkovat ven. Ještě než kouzelník zavřel dveře, slyšela jsem dutou ránu. Jamie asi něco nakopnul.
Zbytek dne byl pro m
ě jasný, slunečný, krásný. Jamie je v pořádku. Ulevilo se mi. Nevadilo mi, že jsme se s profesorem zastavili v Godriku a že jsme se prodírali lesem (nechávali jsme nějaké věci pro Sama). Nevadilo mi ani to, že jsme se zastavili v Londýně na skok u profesora doma…Vše bylo báječné. Vše bylo krásné.
Mé zm
ěny si všimli i prváci ve spolce. Ptali se co Jamie a já jim mohla říct jen dobré právy..
Dnes se mi bude jist
ě spát konečně dobře. Jistě..Jamie se mi brzy vrátí.Jistě bude brzy zcela v pořádku…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář