Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. zápis

11. 11. 2012

 A je tu Nový rok…Docela mě děsí, jak to utíká. Je to jako včera, kdy jsem tu byla na prvního Silvestra a najednou se blíží chvíle, kdy odsud budu muset odejít…Už jen jeden Nový rok..Snad tedy…Hehe…

A co se dělo? Tak jelikož se, samozřejmě, neučilo a dost studentů bvylo u rodin doma, byl docela klid. Nikdo toho po mě moc nechtěl a už od rána byla většina holek zavřená u sebe v pokojích a zkoušely si různé účesy, líčení a oblečení na večerní rozloučení se s rokem. Silvestr je zkrátka každý rok stejný.
Ani já jsem se od ostatních moc nelišila. Procvi
čila jsem si pár kouzel, prošla jednou kus hradu, abych viděla, že je vše v pohodě a když jsem už nevěděla roupama co dělat, zasedla jsem i já k zrcadlu…
Myšlenkami jsem párkrát zalétla k poslednímu dopisu od Marcuse. Bude tady..? Pozvali ho i letos, aby obsluhoval u baru..? Mám si nechat rozpušt
ěné vlasy, nebo je stočit do drdolu..?Které šaty..? Ty černé, nebo bílé.? Nebo že by ty barevné..?
Když se p
řiblížila hodina, kdy jsme se měli sejít dole ve Vstupní síni, rozezněl se rozhlasem hlas, který nás upozorňoval, že letošní slavnost proběhne mimo Hrad. Měli jsme se totiž sejít na molu. Všichni se tedy vyhrnuli ven a já – absolutně nepřipravená na zimu – jsem se klepala jako ratlík. Na molu jsme se všichni zastavili a dívali se kolem. Nikde nikdo..Lodky se k molu nemohly dostat, protože tam byl dost silný led…Zaznělo další upozornění, že máme jít k molu a my se zmateně rozhlíželi, kudy a kam se máme dostavit…Až se pár kluků osmělilo a stouplo si na led…Udržel je…Postupně jsme se jeden za druhým osmělovali a stoupali na zamrzlou vodu. Když jsem se pozorněji podívala, byla tam jasně vytyčená cesta…Ledovou cestičku lemovaly ledové sloupce a různé hrboly…
Řeknu vám, že chodit po ledu v podpatkách bylo opravdu zábavné. Bylo to tedy jen pár metrů, pak už bylo nejspíš použito nějaké protiskluzové kouzlo, či co..Ale těch pár metrů bylo hodně dobrodružných. Hehe..nebyla jsem jediná, kdo tam klopýtnul.
Když jsme se dostali po ledové cest
ě na konec, spadla mi brada úžasem. Takovou výzdobu jsem dlouho neviděla! Neocitli jsme se na ostrůvku, kam jsem myslela, že míříme…Byli jsme stále na ledu, okolí bylo opatřeno kouzlem, takže jsme nemrzli, všude byla spousta přírodně vyhlížejících ledových soch…Nábytek také vypadal jako ojíněný. Parket byl bílý a podle mě stejně tak z ledu, jako hodně věcí kolem…Na pódiu už se rozcvičovala hudební skupina, jejíž jméno jsem nějak přeslechla. Hráli ale dobře. Samé letošní vypalovačky.
dost dlouho jsem jen tak posedávala a pokukovala kolem. Pak jsem už ale nevydržela, omluvila jsem se Jamiemu a namí
řila k baru. Byla jsem nervózní, když jsme tam mířila a nevěděla, jestli tam Marcuse uvidím…Jak bude reagovat…a tak…
Zastavila jsem s eu baru a dívala se na n
ěj, jak připravuje nějaké pití. Když vzhlédnul, okamžitě se usmál…To bylo dobré znamení…A po celý zbytek večera, kdy jsme se a ním zastavila, to  nebylo jiné. Povídali jsme si jako kdyby se nic nestalo. Byla jsem za to moc ráda. Ufff…
Odešla jsem ješt
ě před půlnocí, protože jsem byla hrozně unavená…Ohňostroj jsem viděla nad parketem a tak jsem byla vcelku spokojená…Usnula jsem spánkem spravedlivým a ničím nerušeným..

Druhý den byl op
ět stejný, jako každý jiný den po Silvestru. Spousta studentů, kteří se ploužili jako bez života a s kruhama pod očima, avšak spokojení. U snídaně si ke mně přisedl Jamie. Neodpustil si kousavou poznámku o Marcusovi. Očividně prostě žárlil a to mě dopálilo. Jako kdyby měl důvod! Jasně jsem mu své rozladění dala najevo tím, že jsem od něj prostě odešla. Nehodlala jsem se hádat, ani jsem nechtěla poslouchat jeho uštěpačné poznámky.Pak už jsme šla na hodiny…Ale co čert nechtěl, všude jsem na Jamieho narážela…
P
ři večeři jsem se potkala ve Velké síni s Marcusem. Chvilku jsme si povídali, já mu představila Beth a on mi pošeptal, že na mě večer počká nahoře u kabinetu svého strýčka. Nemohla jsem odmítnout. Byla jsem ráda, že tu ještě zůstal (a prý ještě další den zůstane). Výzdobu musí někdo uklidit…
Ve
čer jsem byla jako na jehlách. Oblékla jsem se do tmavého oblečení, jako když jsem byla malá a pobíhala jsem po hradě na tahačku. Teď už umím zastírací kouzlo, tak to nebylo zapotřebí, ale byl to spíš zvyk a jistota…
Našt
ěstí jsme nikoho nepotkala, tak jsem si nemusela dělat hlavu s tím, co si vymyslím za výmluvu..Ale koneckonců jsem prefektka, tak co..Hlídám chodby, no ne..? Hehe…
Marcus na m
ě nahoře už čekal. Nevím, co jsme si myslela…Asi že půjdeme někam do učebny popovídat si…Ale rozhodně jsem nečekala, že mě vezme do strýčkova kabinetu a že tam dokonce strýček bude..! Stála jsem ve dveřích, civěla na profesora a byla rudá až za ušima. Tak já se klepu, aby mě nepotkal profesor a já si k jednomu nakráčím rovnou do kabinetu..!
Tak pozdravili jsme se, vym
ěnili si nějaké ty úsměvy a on mě usadil ke stolečku a nabídl pití…Čekala jsem dýňovou šťávu, nebo maximálně ležák, ale on se vytasil s Ohnivou whisky! Připadalo mi to vše najednou strašně neskutečné a vtipné. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že je to jen sen. Z tohoto omylu mě vyvedl okamžik, kdy jsem se whisky napila. Ne…Ve snu by mě krk kolik nepálil..Kdepak…
Profesor Garner nás potom nechal n
ějaký čas o samotě a sám odešel kdo ví kam. Bavili jsme se o všem možném i nemožném, probrali jsme profesora, školu...Samozřejmě vše ve vší počestnosti! Jak jinak..?
A pak se profesor vrátil…
Pár chvil jsme tam tak posed
ěli, než jsem se podívala na hodiny, zjistila, jak je pozdě a s omluvou a s díky jsem je tam nechala samotné.
Do pokoje jsem se dostala op
ět bez problémů. Profesoři jistě už vzdali pátrání po hradě a sami už možná spali..Protivu jsem také nepotkala, takže pohoda…

Další den ráno jsem sed
ěla s Jamiem u snídaně. Usmířili jsme se. Nějak jsem to vše nechala být. Vysvětlili jsme si, co bylo potřeba a byl klid. Jamie nejspíš konečně pochopil, že Marcus je sice krásný a pozorný a tak..ale stále je to jen kamarád. Nu.A do toho usmiřování přišel Marcus a posadil se u nás. Opět přišla chvíle, kdy jsem jednoho druhému představovala a pak jsem se – s Jamieho dovolením – odebrala s Marcusem na chvíli před hrad. Úklidová práce po Silvestrovském večeru byla u konce. Marcus odjíždí…Předal mi ještě dvě lahve Máslového ležáku a pak jsme se rozloučili..Nebylo mi z toho veselo…Bude mi zase chybět, to jsem věděla…Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel u kamenné brány vedoucí k molu…Pak jsem se promrzlá vrátila do Velké síně a fungovala dál stejně, jako předchozí dny…
Slavnosti skon
čili….Máme tu opět všední dny…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář