5. Zápis
Dnešní den byl opravdu...plný akce.
Ráno jsem vstala a neuvědomila jsem si, co je za den. Vstala jsem, chtěla jsem nakrmit zvířata, ale neumíte si představit ten šok, co jsem zažila, když jsem viděla svoje ruce! Suchá kůže, podivného odstínu, plná žilek a strupů…Šíleně jsem se lekla a o překot se řítila k zrcadlu. Řev, který ze mě vyletěl, museli slyšet až ve Velké síni.
Dívala se na mě nějaká potvora se stejně odpudivou kůží, jakou jsem viděla na rukách. Místo svých černých vlasů jsem měla jen pár pramenů umolousaných, mastných kadeří. Oblečení mi někdo vzal a snad to bylo jen dobře, protože bych se do něj nejspíš stejně nedostala. Tělo jsme měla zkroucené do divného úhlu a pravou nohu jsem pořádně neovládala. Byla jsem hrůzou bez sebe. Nejprve mě napadlo, že mě musel někdo proklít…Možná nějaký naštvaný zmijozelák…Nebo Riči..? Ne..Ten by se přece takhle nemstil, ačkoliv důvod by měl..A snad i ty vědomosti…
Po dlouhé době, kdy jsem pochodovala po pokoji a přemýšlela, co udělám, jsem vykoukla na chodbu. Nikdo nikde nebyl…naštěstí…nevím, jak bych vysvětlovala vyděšeným prvákům, že jsem jejich prefektka…
Pomalu jsem se sunula vpřed, aniž bych kohokoliv potkala. Pokaždé, když jsem zdálky zaslechla krky, jsem zapadla za nejbližší sloup, nebo závěs…Takto jsem se dostala až do Vstupní síně…Srdce mi bilo jak o na poplach při představě, že mě někdo uvidí..Někdo mimo profesory..a těmi jsem měla namířeno. Riskovala jsem, že mě omráčí hned ve chvíli, kdy mě spatří, ale co jsem měla dělat..? Na ošetřovnu to byla ještě spousta schodů, proto jsem zvolila Velkou síň za svůj cíl,..Tam jsem ale ani nedošla.
Jakmile jsem totiž vstoupila do Vstupní síně, bylo mi vše jasné. Kolem mě totiž byla spousta krve, kostlivci, zombie, mrtvoly, kusy těl…V tuto chvíli mi to došlo…Je Předvečer všech svatých a profesoři si se mnou trochu zalaškovali..Jak jsme během chvíle zjistila, nejen se mnou. Hodně studentů bylo změněných v hnijící zombie, stejně jako já, nebo v kostlivce (jako třeba Jacob, kterého jsem později potkala a navzájem jsme se představili).
Rozhidla jsem se prozkoumat zbytek hradu – tedy to, kam mě chromá noha pustí – a vydala jsem se k nádvoří se studnou. Každý rok tam bývá skvělá výzdoba.
Samozřejmě opět skřítci a profesoři nezklamali. Vyzdobili vše do nejmenších detailů a já se bavila. Vše mi to jen kazila neschopnost volně se pohybovat. Po chvíli jsem se cítila docela unavená a tak jsem se posadila u fontány. Netrvalo dlouho a nedaleko mě se někdo zastavil. Pootočila jsem k tomu člověku hlavu a ztuhla jsem zděšením. Nejspíš jsem vykvikla, protože se na mě dotyčný podíval a já rychle vystřelila dlaněma vzhůru, abych si zakryla znetvořený obličej. Byl tam Orciniat.
„Nedívej se na mě! Jdi dál..!“ vypravila jsem ze sebe, když na mě pořád tak čučel. To byla ovšem chyba. Kdybych mlčela, asi by pokračoval v cestě, ale takhle mě poznal.
„Amelie..?“ Ozval se překvapeně a šel ke mně blíž. Prozradil mě můj hlas.
Pár chvil jsem ještě takhle otálela a skrývala se před jeho očima, než přišel právě Jacob (v podobě kostlivce) a vše to zlehčoval. Očividně se bavil. Rozesmál mě ve chvíli, kdy mu upadla ruka a on ji s klidem sebral ze země a nasadil si ji zpět.
Zapovídali jsme se a já se trochu uvolnila. Ričiho zaujalo téma o jednom kostlivci s mečem a štítem, co se proháněl hradem a vyzíval ostatní neživé, aby zajali lidské studenty. Fajn..Dobře..Vymysleli asi hru…Když jsem ale viděla, jak to některé studenty změnilo charakterově, nelíbilo se mi to. Nejen, že se snažili chytit ostatní děcka. Oni je kousali a škrábali“ Sesílali na sebe kouzla..! Různě přes sebe padali, zkopávali…A v tu chvíli jsem se opravdu začala bát, že si někdo nepěkně ublíží…Ačkoliv se jindy ráda účastním školních her, tentokrát jsem to bojkotovala a vydala se zpět ke koleji. Cestou jsem ale narazila na dalšího zombíka, který naháněl jednu vyděšenou holku v červeném…Když se otočila a podívala se na mě uplakanýma očima, poznala jsem, že je to Sayuri.
Co nejrychleji jsem se snažila dostat od ní druhého zombíka pryč a zapomněla jsem, jak v tu chvíli sama vypadám. Bála se mě. Plakala. Utíkala přede mnou…Volala jsem za ní a ona se na chvilku zastavila. Snažila jsem s ejí vysvětlit, ať poslouchá můj hlas, že mě pozná, ale v tu chvíli mě přepadla strašná bolest hlavy. Měla jsme pocit, jako kdyby se mi měla rozskočit. Stačila jsem ještě Say vysvětlit, že má jít k ošetřovně,m že se tam seskupili „lidské děti“ a že je tam i jedna profesorka. Přikývla a odběhla…A já tam dole zůstala sama. Hlava mě bolela jako střep, trochu se mi točila hlava a já se rozhodla, že pokusí, štěstí a půjdu k ošetřovně taky. Sayaka mě jistě pozná…Pomůže mi…
Chyba…Nikdo se tam se mnou nebavil. Ošetřovna byla zabarikádovaná a nepřístupná…Hlava mě chvílemi přestávala bolest, ale po nějaké době opět bolest přišla. Vracela se v pravidelných vlnách…Ani nevím, co se vše dělo. Na nějakou dobu jsem se posadila a jen tupě zírala před sebe. Vím, že po nějaké době se vše začalo hemžit, dostala jsem se do ošetřovny, kterou ostatní nemrtvé dobili…Volala jsem Sayuri, hledala jsem ji, ale bezvýsledně. Jeden pokoj byl stále zavřený a tak jsem doufala, že je zavřená tam…Vyšla jsem ven a viděla proti sobě velikou skupinu lidí. Sesílali klece a zdi na nemrtvé. Nesli nějaké lahve…Viděla jsem jak se jejich pozornost přenesla na mě. Hned jsem volala, že jim neublížím a že chci jen pomoct.. Chci zpět své tělo. Riči mě opět poznal, šel ke mně a dal mi napít lektvaru. Hlava na moment zabolela ještě víc, zatmělo se mi před očima a já se probrala na zemi. Zmateně jsem zamrkala a pomalu vstávala s domněnkou, že se to nepovedlo. Všichni na mě tak koukali…Pak jsem ale spatřila svoje ruce a zbytek svého těla…Povedlo se! Měla jsem zpět svou podobu! Vydechla jsem úlevou…I proto, že ta bolest, kterou jsem cítila, zmizela.
Pak vše nabralo rychlý spád…Nemrtví se měnili zpět na studenty a ti pak naháněli ostatní nemrtvé, aby je polili oním lektvarem a tím zombíky i kostlivce zničili…Po nějaké době jsem se dostala opět na ošetřovnu. Tentokrát tam nebyli nemrtví, ale docela dost děcek. Profesorka jim rozdávala další várky lektvaru. Pátrala jsem očima mezi studentama a hledala Say. Byla tak vyděšená, když jsem ji viděla naposledy..! Bála jsem se, aby někde nespadla ze schodů, nebo si jinak neublížila, když utíkala před nemrtvými studenty…Pak jsem ji ale spatřila u jedněch dveří. Procpala jsem se mezi lidma a oddychla si. Nevím, kdo komu padl dřív do náruče. Zda ona mě, nebo já jí…V každém případě jsme se objímaly a ani jedna jsem asi nepomyslely na malou hádku v předešlých dnech. Nic jí nebylo. Nic si neudělala. Nikdo jí neublížil. Byla jsem ráda.
Uvědomila jsem si, že to asi zbytečně prožívám. Je to přece jen hra! Profesoři mají jistě vše pod kontrolou…Ale když jsme tam koukala na dychtivé obličeje ostatních studentů, pochybovala jsem…
Když bylo kolem půlnoci, byla jsem neskutečně unavená. Vzala jsem tuhle hru a šla si lehnout. Zda se něco dělo dál, nevím…Spolka byla prázdná, nikde nikdo, všude klid…Já jen tiše doufám, že ten dnešní mord všichni přežili ve zdraví…Uvidíme ráno…
Komentáře
Přehled komentářů
Boží článek ;D
Re: .
(Amelia, 21. 10. 2012 10:50)Díky..:) Ještě teď mě napadaj věci, které jsem tam mohla napsat (viz. ty šupiny co se ze mě sypaly.. xD, nebo to, jak nějakýmu studentovi upadl nos..:))) a pod.), ale tak upravovat to už nebudu, no..
Re: Re: Re: .
(Amelia, 21. 10. 2012 15:39)No však tobě když upadla kost, tak jsem se taky docela nasmála..:)
.
(Jacob, 21. 10. 2012 10:46)