Zápis 8.
Tak tu máme novou éru a já si toho ani nějak nevšimla.
Jdu si takhle po chodbě a proti mně vyjde pár mladších studentů z havraspáru…Táhnou štíty a mají na sobě jakési brnění. No nijak jim to neberu a jen za nima udiveně civím, ale nechám to být. Při snídani za sebou zase uslyším jednoho profesora, jak ostatní zdraví zvoláním „Ave Caesar!“. Ohlédnu se a vidím profesorský sbor oděný v říách! No vypadali vyloženě k popukání! Nicméně bylo jasné, že jsme se dostali do doby slavného Caesara.
Po zbytek dne to nechávám plavat a jen se donutím k vrácení kostýmu z artušovské doby. Hodny utíkají a je už pozdě odpoledne, když se konečně dostanu na pokoj, abych si vyzkoušela pár nových formulí a snažila se dopylovat staré, které mi nejdou. Vtom s eale rozezní rozhlas a všechny svolává do Římské vesnice.
Odložím tedy hůlku a zamířím ven ze spolky, když mi dojde, že netuším, kde ta vesnice je. Starosti ohledn zkoušek, úkoly a starost okolo mladších studentů mi zabírá hodně času a já nějak nevnímám tyhle změny. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se byla jen tak projít po školních pozemcích..!
Rozeběhnu se tedy k vesnici, kde jsme se chrli dříve s nadějí, že ji prostě jen přestaěli. Kdepak! Nikde ani noha…A tak jsem začala hledat. Dnes nasatala ona procházka po pozemcích…Jen ne taková, jakou jsem si přála. Nebylo ani nijak teplo, ani pěkné počasí a já potřebovala najít to správné místo..
když jsem prochodila snad milion kilometrů, dostala jsem se k rybníku za skleníkama a tam konečně jsem zahléda novou vesnici. Vydala jsem se okolo vody k té nové stavbě a tiše si nadávala, že jsem sem nezamířla hned.
Z myšlenek mě vytrhl křik a dusání nohou. Otočím se aza mnou se řítí dva zmijozelští studenti s mečem, štítem a v brnění. Uhnu jim a oni proběhnou do vesnice. Přidám do kroku a naslouchám výkřikům linoucích se zpoza dřevěných hradeb.
Když se konečně dostanu na..hm..nádvoří..? toho nového stavení, vidím tam právě ty dva těžkotonážní studenty ze zmijozelu a pak jen pár mrzimorských, jak nešťastně postávají kolem truhel. Na zemi leží dalších pár mečů a nic víc.
Po krátkém rozhovoru, kdy jsme se snažila zjistit, co je naším úkolem, jsem se dozvěděla jen to, že tam vlastně máme jen čekat..Nikdo nic nevěděl…Do hry byli zapojeni jen Zmijozelští a Nebelvírští. My ostatní jsme tam byli..No nevím proč. Nejdřív jsem si myslela, že pr nás někdo přijde azapojí nás..Ale když ubíhaly minuty a pak už i hodiny, přestala jsem tomu věřit. Okolo pobíhali studenti z oněch dvou kolejí a my jen seděli. Prý utíkali snad před barbary, nebo co…Žralo mě, že jsem se sem hnala zbytečně, když jsem se potřebovala učit. Prvně za celou dobu této celoroční školní akce jsem litovala toho, že se účastním a že jsem prefektka, která by měla jít příkladem.
Na chvilku mi svitla naděje, když přišel jeden z profesorů (nepoznala jsem, který to byl), převlečený za Caesara a ptal se, jak to vše vypadá (jako boj). Ptala jsem se ho, jak můžeme v boji pomoci a zda se můžeme vůbec zapojit, ale ignoroval mě…Tak jsem to vzdala a šla se učit. I tak jsem ztratila dost času…
Později mi holky z naší koleje říkaly, že to byla soutěž o body pro kolej. To mě neskutečně namíchlo. Měly by být přeci zapojeny všechny koleje, když jde o body, no ne..? Máme štěstí, že vedeme..To jediné mě uklidňuje. Máme tu plno šikovných lidí a ti kolej táhnout…Ale nebylo to fér…Ale my se nedáme a přidáme! Mrzimor prostě musí letos opět vyhrát školní pohár!