Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 24.

23. 9. 2012

 Byla jsem trosečník…Nedělám si legraci! Opravdu! Sice jsem nebyla tak docela na opuštěném ostrově…Dokonce jsem nebyla ani na ostrově…Přesto jsem byla sama a odříznuta od ostatních..Živa jen ze zásob, které jsem měla u sebe a z vody, kterou jsem nachytala při dešti do dlaní…V promočeném oblečení, špinavá a nemytá jsem byla tři dny…tři dlouhé dny v Portsmucku na nábřeží…

Byla jsem se projít a zachtělo se mi vidět moře z jiného úhlu, než jen z mola, kde je spousta lidí a smrdí tam rybina. Šla jsem tedy ke skaliskům, i když mi už někdo říkal, že je to tam rochu nebezpečné. Když s evám tam vítr opře do zad, sklouzne vám noha po ošlehaném kameni, ani nevíte jak…A to přesně se stalo mě. Kochala jsem s krásným výhledem a nechala myšlenky poletovat mou hlavou, jak jen se jim zachtělo. Cítila jsem se spokojeně, když v tom se zvedl vítr…
Nestihla jsem se ni
čeho chytit…Ani snad nebylo čeho…A už jsem padala dolů. Nebyla to nijak veliká hloubka, ale i tak jsem si dost pomlátila pravý kotník a ruku. Bolelo to jako čert a tak jsem tam chvíli fňukala. Pak jsem si uvědomila, že bych se měla dostat zpět, než se setmí. Už při pohledu vzhůru na tu příkrou stěnu jsem věděla, že to nebude nijak jednoduché. Nade mnou  se tyčilo asi pět metrů hladkého kamene.  Jediný záchytný bod byla puklina asi metr vysoko…Plácek, na kterém jsem se po pádu ocitla, byl asi 3x4 metry veliký. Pak následoval další sráz dolů k vodě
Párkrát jsem se pokusila vylézt nahoru, ale hladká st
ěna a potlučené tělo mi nedovolili dostat se nahoru. Volala jsem, křičela…Ale nikdo asi nebyl poblíž…
P
řišel večer a s ním i chlad. Zima mi byla veliká. Když v noci přišel déšť,klepala jsem se zimou jako ratlík a těšila se, až přijde odpolední slunko, na kterém se ohřeju. Podařilo s emi přeci jen usnout…
probudila jsem se, když už slunce bylo docela vysoko na obloze. Nejprve jsem se lekla, kde to jsem, ale pak jsem si vzpomn
ěla co se stalo a uklidnila jsem se. Dnes mě tu jistě někdo najde. Našla jsem v batohu jablko a kus chleba. Štěstí, že si vždy beru něco k snědku, když se jdu projít. Sundala jsem si přebytečné svršky a nechala je proschnout na sluníčku. Dívala jsem se na vlny a poslouchala, zda někoho neuslyším…Během dne se má pozornost postupně vytrácela a stejně tak i naděje, že se dnes někdo ukáže. Když přišel soumrak, modlila jsem se, aby opět nepršelo…A poštěstilo se!
Noc byla pom
ěrně teplá a klidná. Spala jsem, ale neustále jsem se budila. Poslouchala zvuky, zda mě někdo nehledá…Ale nic…
T
řetí den jsem se probrala při rozbřesku. Tělo jsem měla polámané a bolavé. Pravý kotník mi během předchozího dne docela otekl, ale teď se zdál být o trochu lepší…
Nenamáhala jsem se s n
ějakým protahováním se, nebo s jakýmkoliv dalším pohybem. Seděla jsem opřená zády o stěnu a rezignovaně jsem zírala před sebe. Nevím, jak dlouho jsem tam ten den seděla, ale v jednu chvíli ke mně dolehl něčí tichý zpěv. Tu melodii jsem znala…I ten hlas jsem poznávala…Proto jsem si nejdřív myslela, že jsem začala cvokatět a že mi mozek vypověděl službu. Po chvíli, kdy hlas neodezníval jsem se přece jen odhodlala zavolat…
„Sayuri..?!“
Odpov
ědí mi bylo náhlé ticho. Následně jsem mohla nad sebou  ve výšce spatřit vykulený obličej své kamarádky. Jak ráda jsem ji viděla! Musela jsem vypadat hrozně, protože Say na mě zírala jak na Bubáka.
Po krátkém vysv
ětlování – co tu dělám – jsme se pokusily dostat mě ven. Zatnula jsem zuby, přemohla bolest a nacpala nohu do pukliny ve skále. Natáhla jsem se jak nejvíce jsem mohla a chytila Sayuřinu ruku. Byla jsem na ni ale moc těžký, jak se dalo čekat, a pokaždé jsem spadla dolů. Kotník přitom vždy nehorázně zabolel.
Po pár podobných pokusech mi Say
řekla, že pro někoho zajde a její hlava zmizela. Posadila jsem e zpět na místo u skalní stěny a čekala. Teď už ale v klidu. Věděla jsem, že Say mě tu nenechá. Věděla jsem, že někoho přivede. Postupně se nade mnou objevovaly různé tváře studentů…Už si ani nepamatuju, kdo všechno tam byl. Slyšela jsem, jak se překřikují a navrhují různé nápady,jak mě dostat ven. Nakonec sehnali provaz a s jeho pomocí mě dostali ven.
Nesta
čila jsem jim všem ani pořádně poděkovat a zmizeli…Sayuri mě potom dovedla domů, kde mi uvařila teplý čaj. Rodiče byli pryč…Později jsem zjistila, že mě hledali. Já jsem si mezitím, kdy Say vařila čaj, skočila do vany a lebedila si v teplé vodě.
Sayuri m
ě po zbytek večera obskakovala jak největšího maroda…Nakonec u nás přespala…A povím vám..Dlouho jsem se tak dobře nevyspala, jako tu noc…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

^^

(Sayuri Ling, 24. 9. 2012 0:37)

miluju tvoje zápisky ;)

Re: ^^

(Amelia, 26. 9. 2012 19:06)

Óóó děkuji :) Vážně mě to těší. :)