Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 21.

14. 7. 2012

 Den D pro Niku a Samuela je tady!

Hned jak jsem otevřela oči jsem viděla, že počasí jim přeje…Ale to bylo u nás v Oxfordu. Kdo ví, jaké počasí je v Dole, kde se má uskutečnit obřad i hostina…Nebyla jsem si jistá, jestli se kouzlama dá upravit počasí…
Rychle jsem se nasnídala a ješt
ě probrala s mamkou včerejší večer. Myslím, že si s paní Taninovou padla do noty…
Po jídle jsem se p
řevlékla do šatů a mamka mi pomohla s úpravou vlasů. Jak jsem byla ráda, že už máme krb připojený k netaxové síti! Asi by bylo nepohodlné trčet někde v Kotli a stát ve frontě u krbu…Čekala jsem, že se obřadu zúčastní velké množství lidí ze školy…
Krbem jsem se tedy dostala do té chajdi
čky u lesa a pak už jsem si to šupajdila směrem ke kostelu. Hloučky lidí, kteří postávaly venku před kostelem prozrazovaly, že jdu včas a že obřad ještě nezačal. Vešla jsem do kostela, který byl už, samozřejmě, plný. Našla jsem Ričiho, který mi naštěstí držel místo. Usadila jsem se a zvědavě sledovala, kdo všechno sem dnes přišel. Zahlédla jsem mě neznámé tváře (Samovi a Ničiní příbuzní), Bradavické studenty i pár profesorů. K mému překvapení jsem spatřila i Brumbála..!
Pak už se všichni utišili, za
čala hrát hudba a přišly družičky…Chvíli po nich už vyšla nevěsta se ženichem. Byli krásný pár a moc jim to slušelo! Oba zářili takovým štěstím..! Pak už následovala klasická záplava slov o tom, jak si budou navždy věrni a že si budou vždy oporou…I když tyhle sáhodlouhé řeči nemusím, dojalo mě to..A když si říkali své Ano, i nějaká ta slza mi ukápla…Riči se mi kvůli tomu smál..
Vym
ěnili si prstýnky, políbili se…a bylo to…Nika už nebyla Alkenska, ale Hummingová…Potlesk byl veliký,když vycházeli ven…
Všichni jsme se po ob
řadu přesunuli kousek za vesnici, kde už bylo vše krásně připravené. Pěkná výzdoba, jídlo, pití i taneční parket…Vše samozřejmě laděné do červené a bílé barvy…
Prodrali jsme se davem k novomanžel
ům, popřáli jim a předali své dárky…Nika byla tak šťastná! Bylo vidět jak moc se mají ti dva rádi…
Protože nás bylo hodn
ě, dalo se čekat, že gratulace ještě nějakou dobu potrvají a tak jsme se s Ričim posadili. Kousek od nás seděl Brumbál. Bavil se ale s někým sedícím po jeho pravici a tak jsme ho nerušili…
…a pak jsem uslyšela ten známý hlas…Marcus…Byl tady. No jist
ě! Vždyť mi přeci psal, že se účastní různých podobných akcí…Rozhlédla jsem se, abych zjistila, kde je. Byl jen pár metrů ode mě a nabízel nějakým lidem pití. Snažila jsem se tvářit normálně..a jako by se nic nedělo…Ale úsměv se mi pořád dral na rty…nebylo to zas tak nápadné, protože kolem se usmíval kdekdo. Za pár minut se Marcus dostal ke mně a očividně byl rád, že mě vidí. Nechala jsem se od něj obsloužit a domluvili jsme, že si během večera uděláme čas a promluvíme si…
Celý podve
čer byl pěkný. Tančili jsme a povídali si..A já si nemohla nevšimnout, že Riči propichuje Marcuse pohledem pokaždé, když se ochomýtnul kolem. Po pár skleničkách šampaňského měl i pár hloupých připomínek a tak jsem ho musela klidnit…Že je to samozřejmě jen známý….Nic víc…Nevím, jak moc mi věřil, nebo  nevěřil..
Když se za
čalo stmívat, odchytila jsem Marcuse a protože mu zrovna přišel kolega na výpomoc, mohli jsme si na chvíli promluvit. Šli jsme stranou, kde byl větší klid. Myslela jsem, že jsme pryč od ostatních jen chvilku, ale jak se ukázalo, čas mi v Marusově společnosti jen rychle utíkal…Zpět k Ričimu jsem se dostala až když už byla tma. Nevraživě si mě měřil pohledem a už už otevíral pusu, aby prohlásil jistě zase něco kousavého…V tu chvíli mi ale za zády houkla sova a žďuchla do mě nožkou, na které měla přivázaný dopis.
Rychle jsem ho otev
řela a dozvěděla se, že můj malý bráška je u Munga..! Na nic jsem nečekala, pořádně jsem se ani nerozloučila s ostatníma…jen jsem Ričimu řekla, kam jdu a utíkala rychle ke krbu…V tu chvíli jsme zapomněla i na to, že jsem Marcusovi slíbila tanec…

U Munga už na m
ě čekal táta. Hned mě klidnil, že nemám mít strach. Prý brášku mají v péči ti nejlepší lékouzelníci..Mamka tam byla s nimi…A co že se mu stalo? Ten holomek našel babiččinu hůlku. Mamka si ji nechala po jejím pohřbu…Dostal se k ní a protože se už nemůže dočkat, až mu jednou přijde dopis, začal si s hůlkou hrát…Nevím co se mu povedlo říct, nebo jak to z hůlky vymámil, ale prý se mu povedlo vyčarovat jiskry…Kdyby to byly jiskry, které se povedou většině prvákům u Ollivandera, bylo by to v pohodě…Ale tyhle ho prý ošklivě popálily…Začal hulákat a řvát. To samozřejmě přivolalo mamku. Hned se snažila popáleniny ošetřit léčitelskými kouzly, ale byla na ně krátká. Nevěděla, jaké kouzlo vyvolal a na žádné lektvary, ani protikouzla a léčitelská kouzla popáleniny neragovaly…
Na chodb
ě jsem proseděla snad milion hodin…Hlavou se mi honily černé myšlenky a ten krásný pocit, co jsem měla, díky proběhlé svatbě, byl pryč…Měla jsem jen strach o brášku…
Asi jsem na chvíli usnula, protože když jsem otev
řela oči, stála přede mnou mamka. Pohladila mě po hlavě a usmála se. Prý se vše dalo do pořádku..Zůstanou mu malé jizvy, ale už je v pořádku a spí…
Domluvili jsem se s 
čarohosteskou, že dopoledne přijdeme na návštěvu. Na svatbu se nemělo smysl vracet a tak jsem šla s našimi domů…Dlouho jsem nemohla usnout..Možná kvůli tomu, že jsem usnula v nemocnici…Možná proto, že jsem měla plnou hlavu brášky..Možná kvůli tomu, že jsem měla výčitky vůči Ričmu…Možná kvůli tomu, že jsem měla v hlavě Marcuse…Kdo ví…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář