Amelia Allingham

 Byla jsem v Obrtlé!

No vážně. Oni ji otevřeli! Celá léta byla uzavřená, abych se tam nedostali a my jsme mohli jen nakukovat skrze mříže a poslouchat, zda zaslechneme nějaký rozhovor…A teď bylo otevřeno…
Samozřejmě jsem toho hned využila a když se nikdo nedíval, proklouzla jsem do uličky. Mamka mi vždycky říkala, ať tam nechodím. Prý se tam ometají divní a nebezpeční lidé. Chodí tam prý jen černokněžníci – čarodějové, kteří sešli na zcestí a používají černou magii.
Když ono to bylo ale silnější jak já. Musela jsem se podívat. Pamatuju se, jak jsme si kdysi plánovali s Ričim, že se tam společně podíváme, abychom  si obhlídli terén, ve kterém se třeba jednou budeme pohybovat…Riči byl ale v nedohlednu a kdo ví, kdy zase ty vrata zavřou…
Byla jsem už pár metrů od vrat, když jsem si uvědomila, že ty mříže mohou zavřít klidně když budu uvnitř…Rychle jsem tu myšlenku zaplašila a šla dál. Hned na kraji jsem potkala podivné lidi…Šeptali si a jeden tomu druhému něco divného nabízel. Všelijak to pištělo, ale neviděla jsem co to bylo, protože to bylo zabalené v hadru.
Jsem sice blázen, že jsem se do Obrtlé vydala sama, ale nejsem takový cvok, abych si nedávala pozor. V tašce jsem měla naštěstí alespoň dýku (a hůlku, ale tu jsem prostě nesměla ještě použít). Od lidí jsem se snažila držet co nejdál a moc se jim nedívat do tváře. Cítila jsem na sobě jejich pohledy. Bylo to nepříjemné, ale já se snažila tvářit se, jako kdybych tam byla denně…
Domky kolem byly pošmourné, výlohy temné a vystavené zboží nevábné. Chtěla jsem zajít do zvěřince, ale měli zavřeno..Bohužel…Zahnula jsem za roh, protože v ulici vedoucí rovně stál hlouček čarodějek a já je nechtěla rušit. Ulice, kam jsem zahnula, byla slepá. Za mnou ale šel nějaký muž a tak jsem zahnula do dvora, který jsme zahlédla vlevo. Tam už ale byl zase nějaký člověk zahalený v plášti. Chvilku jsem tam postávala a dělala, že se přehrabuju v tašce. Pak jsem se chtěla vrátit, ale ten muž nechtěl uhnout z cesty. Jak mě bylo najednou ouzko! Díval se na mě a divně se šklebil…Vypadalo to, že očividně nechce uhnout. Pak něco zahuhlal cizím jazykem a zachechtal se. Poprosila jsem ho, aby ustoupil stranou a pevně jsem tiskla ruku na tašku. Snad jsem nevypadala tak vyděšeně, jak jsem se cítila…Snad to nebyl tak zkažený člověk…Ale nakonec přeci jen uhnul a nechal mě projít. Pořád se ale tak divně pochechtával…
Jakmile jsem se dostala na hlavní ulici, upalovala jsem co nejnenápadněji, ale co nejrychleji pryč….

Druhý den večer jsem se sešla v Kotli s Ričim. Byl tam i Jamie, kterého jsem viděla snad po sto letech. Bavili jsme se o všem možném i nemožném, až došla řeč na Obrtlou. Kluci už to tam byli také obhlídnout a dnes večer se chtěli podívat i do hospody. Bylo mi jasné, že tam nějaká bude, ale sama jsem se k ní nedostala. Chtěla jsem jít s nimi, ale kluci trvali na tom, že se musím převléknout, abych nebyla tak nápadná. Nápadná..? Nepřipadalo mi, že bych byla nějak nápadná…A tak jsem ale šla a převlékla se. Zvolila jsem samé černé oblečení. Když jsme se vrátila, kluci ze mě nemohli a plácali se po čele. Nechápala jsem proč. Volba krátké sukně prý nebyla nejvhodnější. Podle mě to ale bylo naprosto v pořádku. Kdybych se pařila v tomhle hicu v dlouhých kalhotech, které by byly růžové s gepardím vzorem, chápala bych, že je to nápadné…Ale tohle..?! Tshe..!
Příčná byla v tu hodinu už prázdná. Nikde nikdo nebyl a tak jsme v klidu mohli proklouznout do Obrtlé. Tam se to ale hemžilo snad ještě podivnějšíma lidma, jak ve dne. Na rohu jedné ulice jsem dokonce zahlédla nějakého chlapa, co měl dýku v ruce…Byla jsem v tu chvíli ráda, že jsou kluci poblíž..I když ani jeden z nich stále ještě nemůže používat hůlku.
Hospoda byla přesně taková, jak jsem si ji představovala. Tmavá, podezřelá díra s podivnýma lidma u baru…Sedli jsme si do nejzazšího koutu k dubovému stolu a chvíli se dohadovali co dál…Hospodský po nás házel divné pohled, ale nešel k nám. Pak jsem se rozhoupala a šla jsem…Domluvila jsem nám nějaké pití, i když hostinský na mě nemluvil. Jen přikyvoval..Posadila jsem se a čekala…Kluci si šeptem povídali…Minuty ubíhaly a nic se nedělo. Tak šel pití připomenout Jamie. Sledovala jsem ho s rostoucím strachem. Hostisnký se totiž rozpovídal, ale nezněl zrovna příjemně. Ve chvíli, kdy zanadával a praštil do stolu, jsem měla málem infarkt a už už jsme sahala pro dýku do tašky. Riči mě ale zastavil a já ten rychlý pohyb zamaskovala vyndáním dopisu, který jsem v tašce nahmatala jako první.
Pak nastalo malé handrkování mezi hostinským a Jamiem kvůli ceně…Riči to nenechal jen taka hodlal to vše zachránit..Povedlo se mu to..A při té příležitosti ještě koupil malý flakon ohnivé whisky.
Pak už nás ale ten chlap za pípou vyhnal a my upalovali rádi pryč…
Nicméně přežili jsme to a dokonce ve zdraví…Nevím, jak kluci, ale já se tam hodlám vydávat dál. Vím, že hazarduju a že se mi to jednou nemusí vyplatit…Ale co! Riskovat s občas má.