Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 4.

14. 2. 2012

 Vánoce…Jindy oblíbený svátek, který si užívám, letos svátek plný smutku. Ne, že by se něco nepovedlo, nebo že bych něco pokazila…Trhy se také vedly…Ale když jsem ráno rozbalovala dárky (dostala jsem jich dost a dosti), ukázalo se, že na mě myslela babička…Ještě než zemřela, schovala pro mě malý balíček s dopisem, kde píše o tom, jak jsem jí byla dobrou vnučkou a abych dobře užívala života…A u toho vzkazu byl přiložen rodinný náramek, který s předává už dlouhé roky…většinou z matky na dceru, ale babička to udělala jinak a dala jej mě…Nejspíš proto, že se v duchu stále zlobí na mamku, že si vzala taťku – mudlu. Také asi nikdy nepřekousla, že taťka přijal mamky jméno, což je nezvyklé…Ale chtěl se jakýmkoliv způsobem včlenit do rodiny, která jej nechtěla přijmout… A nyní byl ten náramek u mě. V době, kdy jsem se už smířila s faktem, že tu babička není…Bylo to, jako kdyby mi někdo do rány nasypal sůl. Znovu to vše bolelo a já brečela jako malá. 

Maya byla přes svátky u rodičů a já nechtěla ostatní otravovat svou špatnou náladou. Byla jsem tedy většinu času zalezlá na pokoji a maximálně jsem si občas procvičila nějaké kouzlo.
Mezi ostatní jsem sešla na delší dobu až o Silvestra. Všichni pobíhali po hrad
ě a bavili se. Já se prošla po pozemcích a bylo mi o něco lépe.
Zp
ět jsem šla příjemně promrzlá…Ovšem když jsem vešla do spolky, nečekala jsem, že uvidím to, co uvidím…Pár lidem z Mrzimoru přišly opožděně dárky. No a když je zvědavě otevřeli, vybuchli jim v ruce…Ti dotyční teď seděli kolem stolu společně s profesorem Nomosem a očividně řešili, kdo to udělal. Nechtěla jsem poslouchat to rozčílené štěbetání a tak jsem šla do svého pokoje.
Po chvíli pro m
ě přišla jedna prvačka, že mě někdo shání a čeká na mě na chodbě. První, dko mě napadl, byl Riči. Za celé ty dny jsem za ním nebyla. Nechtěla jsem ho dál nechat čekat a tak jsem vyšla na chodbu. Cestou jsem uronila pár slz, ale když jsem ho viděla, zase se to vše nějak spustilo a já v jeho obětí bulela jak dítě. Po chvíli jsem se přeci jen uklidnila, utřela si slzy a předala mu svůj dárek k Vánocům. Poněkud opožděně, ale nevadí. On mě také obdaroval a ukázal mi dárek, který mu poslali rodiče. Byla to úžasná harfa! Mě naši tu flétnu očividně nemohli najít..Ale nevadí. Jsem ráda za to, že je mám.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář