Amelia Allingham

Dnešní den začal vlastně docela slibně. Dobrá snídaně, ostatní studenti byli docela v pohodě a na OPČM nás bylo jen pár. Nesehnala jsem poslední číslo Věštce a tak jsem se nějak nemohla dozvědět, že máme změnu profesora na OPČM. Přišel si tam jakýsi zvláštním způsobem rozverný chlápek, co s námi mluvil spíš jako s kamarádama, než jako profesor se svýma studentama...Ne, že by mi to vadilo! Byla to příjemná změna a vážně se mi tenhle profesor zamlouvá..!

Po OPČM jsme měli delší volno, které jsem více méně proflákala procházením se po hradu a tlacháním. O přestávku jsem si zašla pro věci na hodinu Lektvarů a v tu chvíli mě přepadl ten divný pocit, kdy víte, že něco není v pořádku a že se něco semele. Přemýšlela jsem, co se děje, ale na nic jsem nepřišla. Všechny pomůcky jsem měla v pořádku  a nepoškozené. Ve tříde jsem si zabrala po dlouhé době ten veliký stůl a po zjištění, že budeme připravovat Lékovec, jsem se s vervou pustila do přípravy. Věřila jsem si i přes ten divný pocit, protože se mi jednou už tenhle lektvar povedl. Ale ouha! Prvně se nepovedl a místo nazelenalé barvy mi vzniklo cosi jako pomalu se převalující bahno. Počkala jsem, až kotlík vychladne a pak jsem jeho obsah s nechutí vylila. Udělalo to takový divný blublavý zvuk...

Při druhém pokusu to dlouho vypadalo slibně, ale pak zase - aniž bych si uvědomila kde jsem udělala chybu - cosi zeleno-hnědo-cosi. Smrdělo to na sto honů a mě už pomalu začalo polévat horko, protože jsem věděla, že do konce hodiny zbývá už jen málo času a že se zkoušky kvapem blíží...Znovu sem absolvovala cestu k odpadu a cítila jsem, jak rudnu. A pak jsem ten sajrajt na sebe vylila...

NIkdo si neumí představit, jak strašně ten hnus páchl a jak svědil, když se procucal vrstvama oblečení na kůži..! Potupou, zlostí i tím zatraceným pálivým svěděním mi vyhrkly slzy a já se s ostudou šla dovolit profesorky o dřívější odchod. Spíš jsem to tak nějak oznámila v letu mezi balením věcí a úprkem. Smrděla jsem neskutečně...

Proběhla jsem chodbou..Utekla přede mnou čísi kočka...Vběhla jsem do spolky...Prváci se po mě otáčeli...Dostala jsem se konečně do pokoje a zavřela za sebou dveře a Kulíšek začal žalostně mňoukat..Povím vám...Sebevědomí to nepřidá...

Dál jsem fňukala, protože jsme si myslela, že propadnu, protože jsem byla za Smraďocha, protože to svědilo a protože jsem se cítila tak nějak celkově pod psa. Převlékla jsem se, hodila polité věci do většího sáčku a zamířila do umývárky. Dala jsem si pořádnou sprchu, vyprala věci a polila je parfémem. Zápach konečně pominul. Jenže ten černý mrak z mysli nezmizel. 

Sedím tu teď na pokoji a cítím se hloupá, k ničemu a jako největší Moták na světě. Radši se půjdu projít...

 

Večer:

Není nad to mít dobré přátele..Vážně..

Když jsem si totiž tak smutně cápala hradem, napadlo mě, že bych s emohla jít podívat do horních pater...Nebo snad i na hradby...Nakonec jsem se rozhodla jen pro zastřešená místa, kde nesněží a není tam tak nepěkně. Supěla jsem vzhůru, střídavě utírala slzy a nadávky deroucí se mi ze rtů. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že přestanu fňukat, že to k ničemu nevede a nadechovala jsem se pro peprné zaklení, div jsem nevrazila do Ričiho. Ten si jistě všiml toho, jak mám napuchlý oči a flekatý obličej a jak se blbě tvářím a asi se mu mě zželelo a ujal se mě. Rozhodl se, že mi zvedne náladu a že mi ukáže nějaké místo, kde jsem jistě ještě nebyla. No a nebyla bych normální holka, kdybych nebyla zvědavá. Naposledy jsem si zafňukala a nasadila tempo, abych Ričimu stačila.

Cestou jsme se bavili o mé nepodařené hodině lektvarů a Orciniat mi nabídl doučování. Nějaké přísady do lektvarů má on, nějaké já a prý by to snad šlo nějak procvičit...Obdivuju jeho odvahu. Sám dnes dobře viděl, že jsem schopná všeho.Třeba mi příště kotlík vybuchne..?Nicméně nedal se odradit mým strašením a trval na svém. 

V tu chvíli jsme dorazili ke dveřím, které jsem běžně míjela a nestarala se o ně. Otevřel je a my mohli vstoupit. Uvnitř byla veliká místnost s polštářema, pódiem na cvičení kouzel a židle, stoly, knihovna..a spousta dalších věcí. Jejich klubovna...A tam mě Riči začal doučovat. Začal tím, že mě donutil vylepšit si vyčarování vody. Během poměrně krátké doby jsem se vypracovala z obyčejné kohoutkové vody na úžasnou pramenitou vodu, co  neskutečně dobře chutnala...a pak jsme skočili na vypařovací kouzlo. Párkrát jsem si ho procvičovala už dřív, ale nejde mi. Nějak jsem neměla čas se mu pořádně věnovat...A když mi to nešlo, tak jsme prostě začali povídat..a pak mě Orciniat přerušil. Prý zahlédl jakýsi záblesk, či co a zahnal mě do kouta, kde mi vyčaroval štít. Stála jsem tam a ani nedýchala. Byla jsem úplně strnulá a vlastně i vyděšená, protože se mi vybavilo, jak jsme se takhle každou chvíli plašili loni. Jak jsme poslouchali každé šustnustí....Ale nic se nedělo a tak jsem vylezla ze svého provizorního úkrytu. Chtěla jsem pokračovat v rozhovoru, ale Riči mě znovu přerušil. Přešel totiž ke dveřím a jasně prý slyší kroky! Ah..zapomněla jsem sezmínit, že v tu dobu bylo už dávno po večerce...Zapadli jsme za závěs a Orciniat začal vytvářet kouzly zábranu těsně za závěsem, kde jsme se kryli...Pak jsme už jen mlčeli, protože jsme zaslechli otevírání dveří a kroky...

"Hm..Tady jsem ještě nikdy nebyl.." ozvalo se..a pak zase kroky. Zastavily se těsně u nás a závěs se trochu pohnul. "Pořád říkám, že je nesmysl dávat závěsy přes zdi." Promluvil ten na druhé straně zase. Stála jsme bez pohnutí a snad jsem ani nedýchala. Až po chvíli jsem si uvědomila, že tisknu hůlku pěkně silně v dlani a že kdyby se závěs odhrnul, nejspíš bych na onu osobu vypálila nějaké moc pěkné kouzlo. Stáli jsme tam bez pohnutí ještě notnou chvíli poté, kdy jsme slyšeli, jak se kroky vzdalují. 

když jsme se ujistili, že jsme v místnosti opět sami, vylezli jsme a dohodli se na zrychleném přesunu do svých kolejních spolek. Riči trval na tom, že mě vyprovodí. Využili jsme tajných chodeb a během chvilky jsme byli u Mrzimorského vchodu. Zatrnulo ve mě, když jsme zahnuli za poslední roh a proti nám šel ten nový profesor. Pozdravili jsme se a já nasadila zroušený výraz. Orciniat začal hned vyprávět, jak jsem se ztratila a jak mi pomáhal zpět, já se omlouvala...Ale profesor nevypadal, že by mu to nějak extra vadilo, že nás načapal venku. Dokonce si nás pamatoval z hodiny..! Upozornil Ričiho, aby si dal pozor na Snapea a Mäevälku a rozlučil se s námi.

Když jsem procházela spolkou, uvědomila jsem si, že to byl ten hlas, který jsme slyšeli v klubovně za závěsem..Byl tam profesor. Ten nový profesor, jehož jméno si ještě nepamatuji.