Amelia Allingham

 Tak máme za sebou všechen vánoční shon i silvestrovské oslavy. Ples se nakonec nekonal a tak jsem musela nechat plavat pozvání od Ričiho. Nicméně i tak jsem si Silvestra užila dost a dost!

Mimo obvyklé šílenosti, které je v tomto období možné ve škole vidět jsem se konečně také jednou zúčastnila silvestrovských oslav. Poprvé za celou dobu, co jsem tady na škole!
Pár lidí očekávalo, že bude ples, jiní zase říkali, že nebude. V jednu chvíli za mnou do pokoje přišla jedna prvačka, jestli umím přebarvovat oblečení, protože potřebuje obarvit šaty na ples…Kdyby náhodou, že jo.. J
Nicméně ples se tedy nekonal. Zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla zajít s Ričim na jedno klidné, tajnější místo, se rozezněl rozhlas, kde vyzívaly všechny studenty ke srocení se ve Vstupní síni.
Nevím, jestli ostatní věděli, kam jdeme, ale já to netušila. Bylo jasné, že se to týká Silvestra, ale nevěděla jsem, kam nás profesorka vede. Šli jsme pěkný kus cesty, až nahoru na hradby. To mi připomnělo, že jsem v těch místech už neskutečně dlouho dobu nebyla.  Byla jsem v tu chvíli ráda, že mám svůj kožíšek, protože nahoře to dost foukalo a padal zrovna sníh.
Prošla jsem v té tlačeni až do míst, kde byl náš cíl. Byla to místnost se stolama, které se prohýbaly pod vahou jídla. Kousek stranou bylo kluziště…Opravdu si nevybavuju, že bych tu kdy byla. Takže buď je to nové, nebo jsme opravdu lempl na šmejdění. Musím se zeptat May, jstli o tom věděla. Ta proleze všude. J
No.Nicméně po malém shonu a hledání místa k sezení, se vše uklidnilo, udělaly se klasické skupinky a byl pokoj. Chvilku jsme si povídala s Mayou, než mi Riči navrhl, jestli bych si nešla zabruslit. Vzpomněla jsem si na své poslední bruslení, kdy jsem se tak neskutečně rozsekala na jezeře, že jsem myslela, že mám zlomenou ruku..Ale byla jen naražená, takže dobrý..Nicméně jsem na pozvání kývla a statečně šla vstříc svému osudu.
Nazula jsem si brusle, které byly u kluziště k dispozici a s možná trochu vyděšeným pohledem jsem se vydala k té zrádně hladké ploše ledu.
Opatrně jsem se postavila na led a přidržovala se všeho, co to šlo..a pak jsem se odstrčila  a jela…a šlo mi to.! Nestála jsem na bruslích prvně…Jen jsem v ně neměla takovou důvěru. Postupně jsem si dovolovala jet rychleji, pak jsem kličkovala a nakonec jsem si udělala radost malou otočkou.
Riči bruslil kolem, pak se zastavil a vytáhl hůlku. Prý tu něco chybí. Marně jsem hledala co, než vykouzlil nad našima hlavama pár jisker. Vypadalo to pěkně, jen za chvilku všechny jiskřičky zmizely…Tak vykouzlil jiné a ty vydržely dýl. Po chvíli se k nám přidali ještě dva další nadšenci do bruslení, ale nepamatuju si, jak se jmenují. Podle obličeje je ale znám.
Po nějaké době mě už bruslení omrzelo a ještě mě začaly brusle nehorázně tlačit a tak jsem se přezula zpět do svých pohodlných bot. Riči následoval mého příkladu a naprhl, že by jsme si mohli zajít někam, kde je větší klid. Souhlasila jsem.
Prošly jsme hlukem a lomozem, který pocházel od většího počtu studentů na jednom místě a vyšli na hradby. Přestalo sněžit a vítr se trochu uklidnit, tak to venku šlo. Našli jsme si posezení v závětří a probírali vše možné i nemožné. Pěkně se mi s ním povídalo. O to líp se mi povídalo, když vytáhl z tašky lahev bílého vína a my ho začali konzumovat. Naštěstí se Ričimu ale brzy začalo chtít spát a tak se po nějaké době omluvil a šel na kutě. Je to jen dobře, protože jsem začínala mít pocit, že bych mu řekla i to, co nevím.. :oP
Po odchod Ričiho jsme se ještě na chvíli vrátila do míst, kde byla oslava, ale dlouho jsem tam nevydržela. Po chvíli jsem se otočila na patě a s klidem se vrátila do svého pokoje, kde jsem si užila klidu. Nečekala jsem ani na ohňostroj a usnula jsem jako špalek.