Zápis 6.
Dnešek začal všelijak. Sotva jsem se probrala, už mi k uším dolehl zvuk padajících kapek. Zase prší. Mám ráda déšť, ale v létě, kdy je to osvěžující a ne teď, když je všude jen bláto a zima…
Oblékla jsem se o něco tepleji a vyrazila na snídani. Tam jsem narazila na Mayu. Chtěla jsem si s ní o něčem promluvit, ale očividně mě nevnímala. Nevnímala, nebo nechtěla vnímat a ignorovala mě. Nevím, co jsem jí provedla, jestli vůbec něco..Ale poslední dobou je nějaká divná. Je jiná. Nevím, jestli to je jen můj pocit, nebo jestli něco dělám špatně, ale lidi, se kterými jsem dřív trávila většinu svého času, se mě straní.
Maya, Riči a Henry už do školy raději ani nenastoupil…Kdo ví, kde je…Ani nenapíše…Neodpovídá na dopisy…
Abych se vrátila k Maye…myslela jsem, že spolu půjdeme na hodinu. Máme POKT a tak by jsme cestou mohly probrat tolik věcí..! A když jsem se ní otočila a řekla, že už asi půjdu, jestli půjde taky, zvedla se a vyběhla pryč…Bez jakéhokoliv slova…Našla jsem ji venku u učebny, jak tam tak postávala a dál mlčela, i když viděla, že tam jsem. Jakkoliv s ní mluvit jsem pro dnešek vzdala…Pak se začali trousit i další studenti a tak alespoň nebylo takové ticho.
Na začátku hodiny nám profesor nadiktoval pár ět k teorii a pak nám oznámil, že půjdeme ven a jukneme se na jednorožce.
„Proč by ne..?“ řekla jsem si. Z aohradou nám nic neudělají.
Chvilku jsme tam tak okouněli a já se kochala jejich krásou. Miluju zvířata! Profesor nám k nim řekl pár informací a nezapomněl se zmínit, že tihle dva jsou poněkud divočejší…No ještě že jsou za ohradou..uf..
No ale ejhle! Profesor párkrát pohnul hůlkou a my jsme se, celá třída, ocitli UVNITŘ ohrady! Prý je potřeba je vyhřebelcovat.
Skvěle…Tak nás tu udupou…Chvíli se na to dokonce tvářili, když tam tak kolem nás kroužili a my se jim snažili vyhnout. V mžiku jsme všichni dostali kartáče na hřebelcování koní a už nás profesor popoháněl ke zvířatům. Všichni stáli jako zařezaní – dokonce kluci – a mě bylo tak nějak profesora líto…a jednorožci se mi líbili…a nechtěla jsem být srab! A tak jsem šla…
pomaličku jsem se plížila blíž k jednorožci( k tomu hodnějšímu) o kterém jsem se později dozvěděla, že je to slečně Elia nebo tak nějak. Tiše jsem na ní mluvila, mumlala a jen pomaličku se přibližovala…Zvíře na mě koukalo a čekalo. Pak jsem se jí dotkla! Teda lidi! Nikdy jste necítili pod rukama nic tak jemného a naprosto dokonalého..! Její srst je prostě jako…jako peří…hedvábí..a já nevím…cokoliv naprosto jemného! Pomalu, opatrně jsem ji začala hřebelcovat a ona se nechala..! Pomalu jsme postupovala po jejím těle a kochala se tou dokonalostí, než jsem si uvědomila, že se za mnou něco děje.
Daphne byla další odvážlivou osobou, která se pustila do hřebelcování. Ona to ovšem měla těžší, protože ten hřebec byl opravdu dost divoký a ten jeho roh mi dost naháněl strach-…Trochu jí s ním pomáhal profesor a klidnil ho.
No a pak mi začalo něco šmátrat po hlavě. Když jsem se otočila, spatřila jsem mého jednorožce, jak mi ožužlává klobouk..! J Povedlo s emi ji nějak šetrně odehnat a dál jsem hřebelcovala. Chvílema jsem poslouchala, co se děje za mnou, když mi klobouk z hlavy zmizel docela.
Je vidět, že se jedná o holku. Má zájem o módu, ale vkus rozhodně nemá. J Nebo má a proto mě toho klobouku zbavuje. J Sebrala jsem si zmačkaný klobouk ze země a schovala ho do tašky. Během chvíle jsem dokončila svou práci, protože nikdo jiný se už nepokusil ke zvířatům alespoň přiblížit.
Po konci hodiny mi Maya zase utekla a tak jsem si s ní nestihla promluvit. Prošla jsem s epo hradě a skončila ve společenské místnosti. Tam jsem si procvičovala formule a přeměny a byla jsem nadmíru spokojená. Nic extra, nic zvláštního.
Teď se povaluju na pokoji. Je tu klid, protože všichni někde poletují. Kulíšek mi tu spí u ruky a já se budu řídit asi jeho příkladem a také zalehnu…