Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 5.

30. 10. 2011

 Vstala jsem s vědomím, že dnes bude zase o zábavu postaráno. Dnes je Předvečer všech svatých a to je každoročně spousta zábavy. 

Hned ve společenské místnosti bylo jasné, že se nepletu. Skřítci nám to tu pěkně vyzdobili. J Pavučiny, krev, dýně a tak…Pokochala jsem se pohledem a šla na snídani.
Cestou se všude válely kosti, místo vody tekla krev, všude byla spousta pavu
čin, kostlivci přikováni ke stěnám a všudypřítomné krvavé kaluže. Ve vstupní síni se ovšem vylouplo zase něco naprosto nového. Loňská bažina tu nečekala. Byl tu jakýsi obrovský…bazén? Tvořený z lebek a naplněná jak jinak, než krví. Uvnitř tiše plavaly kusy těl…Na podstavcích, kde jindy stojí zvířata symbolizující jednotlivé koleje, stáli trollové a kostlivci. A nad sloupama s počtem kolejních bodů byla obrovská pavučina s kokonama.
Cht
ěla jsem projít do jídelny, ale cestu mi blokovala profesorka na lektvary. Očivdině se zasekla ve škvíře mezi schodištěm a tou divnou fontánou. Sama se ven nemohla dostat, tak jsem nabídla pomoc. Chtěla, abych do ní zatlačila. Pak poprosila někoho vpředu, aby jí tahal za ruce a společnýma silama jsme profesorku vyprostili. Nikdy by mě nenapadlo, že by měla tak veliký zadek…Já jsem prošla bez problémů, což bylo pro mě útěchou. J
Velká sí
ň byla samozřejmě také vyzdobená. Všude byla spousta černých svící, kolem poletovaly vrány a havrani a ještě bylo venku nepěkné počasí plné deště, hromů a blesků.
Jakmile jsem uspokojila požadavky svého žaludku, vydala jsem se na obch
ůzku hradu. Jistě bude všude dost dobře vyzdobených míst a nechci si je nechat ujít! J
Vydala jsem se na nádvo
ří se studnou. Cestou jsem šla kolem fontány, kde obvykle jsou jen sochy, ale dnes  fontánu opět tvořily lebky, uvnitř byla spousta krve a kolem se proháněli hnusní, obrovští pavouci. Brrr.. nemyslím si, že bych byla srab, ale teda pavouky opravdu nemusím..Obzvlášť, když jsou pavouci větší, než já.
Rychle jsem prob
ěhla kolem a vyběhla na nádvoří. Samozřejmě jsem se nepletla. I tady si skřítci dali záležet na výzdobě. Všude hroby, staré náhrobky, havrani, pentagramy, mumie…a tma i když je den. Rozsvítila jsem hůlku, abych viděla, kam vůbec šlapu. Také jsem děkovala všem těm svatým, že jsem si sebou vzala plášť s kapucí. V dešti dobře posloužil. U lavičky jsme potkala Bennyho. Očividně byl vyděšený z nějakých zvuků, které slyšel. Zprvu jsem nic neslyšela a mávla nad tím rukou, ale pak se to k mým uším doneslo také. Byl to opravdu divný zvuk a mrazilo mě z něj. A pak na nás vyběhla mumie. Myslela jsem, že se o točí a nechá nás být, jako jiné potvory, ale ona šla dál a sápala se po nás! Tak jsem s Bennym utíkala. Benny mě přesvědčoval, že e to jen iluze a já s ím souhlasila, ale pro jistotu jsem mumii zazdila a pak utekla. No..Pěkný začátek. J
Vrátila jsem se do vstupní sín
ě a chtěla se podívat do vyšších pater. Nešlo si nepovšimnout řečí, které se vedly snad všude. Ples..Bude ples..Co si jen asi vezmeme na sebe..?
Hm..Ples..? Nikdy jsem tu na P
ředvečer všech svatých nezažila ples, ale když jsem narazila na tabuli zvoucí nás na tu slávu, bylo jasné, že nejde o fámu.
Prošla jsem se vyššíma patrama, kde bylo op
ět spousta pavouků (brrrr) a kostlivců a krve a pavučin…NU a pak se rozezněl školní rozhlas zvoucí nás na pohlídku temných zákoutí hradu. Je jasné, že jsme se to nechtěla nechat ujít a seběhla jsem po schodech dolů, kde už čekala pěkná řádka studentů. Měla jsem tip, kam by jsme mohli jít, ale nebyla jsem si jistá…
Když jsme vyrazili, profesor nás upozornil, že uvidíme pravá strašidla. Žádné iluze, žádná kouzla…a tak máme být tiše, abychom je neroz
čílili…Nyní jsem si byla jistá, kam jdeme,. V podzemí jsem totiž kolikrát narazila na místo, kde jsem slýchala divné zvuky a když jsem se podívala arkádovými okny do temnoty před sebou,, měla jsem pocit, že jsem někdy něco zaslechla.
Sešli jsme k mu
čírně, kde nás profesor rozdělil na dvě skupiny. Jedna skupina – ve které jsem byla i já – šla dolů, druhá zatím čekala nahoře, než se vyměníme.
Prohlíželi jsme si všechny mu
čící stroje a nástroje i strašidla samotná. Měla jsem tam nepěkný pocit a chtěla jsem ven, ale nejsem přeci ustrašená baba a vydržím to..! Profesor nám vyprávěl, že v mučírně bylo mučeno a usmrceno mnoho čarodějů. Mimo jiné zde byl mučen i Salazar Zmijozel, ale utekl jim..Pak poukázal na truhlu v koutě mučírny. Prý se ji mnohokrát snažili otevřít, ale nikdy se to nikomu nepovedlo. Stále vyžaduje nějaké heslo…a pak profesor zmizel…Strašidla začala vyvádět a hejkala a hučela a jediné, čemu pořádně bylo rozumět, byla slova „Truhla“ a „heslo“. Dveře nahoře byly zavřené a my se chtěli dostat ven a tak jsme začali pátrat po nějakých klíčích a vymýšlet heslo.
Neskute
čně mě rozčilovali někteří prváci, kteří tam ječeli, provokovali strašidla a pletli se pod nohama. Bylo to o nervy a ve všem byl jen o to větší zmatek. Někdo informoval čekající skupinku nahoře o tom, co se děje a ti rozjeli pátrací akci. Pořádně ani nevím, co se tam nahoře dělo, ale doneslo se ke mě, že snad našli nějakou sochu a ta jim řekla pověst o tom, co se tu stalo a řekla že mají najít ženu jménem..uhm..už ani nevím, ajk bylo to jméno..a řekla jim heslo. Nic ale nefungovalo, nic nereagovalo…A pak najednou přišla Nika s tím, že má klíč od dveří. Paráda! Jediná starost nebyla, že profesor se stejně neobjevil, že jsou všichni špinaví a podobně..Oni hudrovali, že nestihnou ples! No..Na ten jsem si ani nevzpomněla..
Všichni se rozprchli p
řipravit se na tu slávu a tak i já jsem šla do pokoje a převlékla se. Neměla jsem žádnou masku a tak jsem vytáhla plesové šaty, upravila si vlasy a šla jsem.
Dole už byla zábava v plném proudu. Kdo netan
čil, ten popíjel, kdo nepopíjel, ten se s někým bavil...A já najednou nějak nevěděla, ke komu se mám přidat.
Posadila jsem se k jednomu ze stol
ů a poslouchal hudbu. Musím uznat, že hráli dobře, chlapíci, ale na náladě mi to nepřidalo. Vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem slavila poprvé tenhle svátek a jak jiné všechno bylo…A vzpomněla jsem si i na Henryho. Kdo ví, kde je mu teď konec..? Seznámili jsme se loni na plese…Připadá mi, že to už je roky od té doby.
Z trudných myšlenek m
ě vytrhl hlasitý řev. Rozhlédla jsem se, abych nalša původce toho hluku, až jsem uviděla Sama, jak bledý stojí  drží obálku, která se v jeho dlaních podivně pohybuje. Dostal Huláka. Nejdřív jsem se musela usmívat nad tím faktem, že zrovna SAM dostal něco tak potupného, ale křik pokračovala a mě už obsah toho dopisu nepřipadal tak úsměvný. Dokonce mi ho bylo docela líto… Nyní celá škola věděla o tom, že…co vyváděl, no…A kdyby se mě mělo stát něco podobného, asi bych se radši propadla, než abych zůstala dál ve škole. Když Hulák utichl, bylo kolem podivné ticho a na všech tvářích se daly zahlédnout různé úšklebky…
Ješt
ě nějakou dobu jsem zůstala sedět na místě, ale pak jsem se sebrala a šla jsem do pokoje. Věděla jsem, že jistě bude ještě hodně zábavy, ale já tam už nemohla vydržet. Cítila jsem se až moc sama na to, že jsem byla v davu lidí a tak jsem si radši vzala Kulíška do postele a spala.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář