Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápis 3.

24. 10. 2011

 Tak máme za sebou už i letošní první hodinu lektvarů. Se smíšenými pocity jsem šla chodbou a táhla všechny potřebné pomůcky. Nenávidím tyhle hodiny už proto, jak mám pokaždé těžký batoh, jen proto, abych byla připravená…
Jakmile jsem vešla do t
řídy, uviděla jsem Mayu. Našla si místo v pravé části učebny. Já jsem si ihned zabrala největší stůl a to ten proti katedře. Až nyní jsem si uvědomila, že je tam už i profesorka. Byla jsem zvědavá, kdo nás letos bude učit…No a koho jsem tam nakonec našla jako našeho budoucího profesora lektvarů? Tu ženu z Kotle, se kterou jsem si tam povídala a o které měla Maya pochybnosti.Moc dobře si pamatuju, jak ji hned zařadila mezi Rudé. J
P
řišlo ještě pár lidí, ale moc nás stejně nebylo. Hodně studentů asi ze začátku roku na školu kašle.
Dnes jsme se m
ěli učit z učebnice pro třetí ročník, ale když profesorka zjistila, že jsme loni měli jen jednu hodinu, vzdala to a snažili jsme se místo toho o přípravu lektvaru z druhého ročníku. Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenoval, ale měl pomoct zbystřit mysl a hodně se prý používá při zkouškách.
S vervou jsem se pustila do krájení, strouání a vůbec celé připravy před mícháním samotného lektvaru. No a pak to přišlo. Pokaždé, když jsem měla hodinu lektvarů, jsem se bála, že něco pokazím a místo dobrého výsledku mi kotlík vybuchne.
Postavila jsem kotlík s vodou na oheň a trpělivě dokola stále měřila teplotu. Teplota je můj největší kámen úrazu. Jakmile jsem dosáhla požadované teploty, začala jsem přidávat přísady, míchala, odtstavovala kotlík a tak všechno, co se porůznu dělá...A nic! Dvakrát se mi nepovedl, ale napot
řetí, když už se všichni balili, se to vydařilo. Byl zatím prý nejpovedenější z celé třídy! Měla jsem z toho vážně radost. Pokaždé mám totiž u lektvarů potíže s teplotou.
P
řenesla jsem kotlík k umyvadlu a chtěla obsah vylít. Všimla jsem si, jak kolem brousí Riči, tak jsem se na něj usmála, zvedla kotlík a ten zelenkavý obsah kotle vylila. Až potom mi řekl, že si chtěl odlít vzorek mého lektvaru. Blázen! Ještě by se otrávil! Bůh ví, co se mi podařilo umíchat! Třeba to mělo jen náhodou podobnou barvu, jako měl mít cíl.
ješt
ě při odchodu nás profesorka pozvala na nedělní doučování. Rozhodla jsem se, že určitě přijdu

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář