Zápis 17.
Prváci..!!! Boha jeho, prváci..! To je běs! Už jsem si myslela, že horší skupina, jak loni, přijít nemůže. Pletla jsem se. Látají všude, řvou, jedí zkažené jídlo, zvrací na potkání, válejí se v tom sajrajtu a při „nejlepším“ ten humus ještě lížou ze zěmě…
Mluví na sebe v podivných šifrák, které jsme vážně asi nepochopila. Něco jako „jj“, nebo že maj´na něco „kliknout“…Néé..To mi hlava nějak nebere. Pochopím, když prvák neumí cestovat letaxem, ale když se mě začne ptát, jak se má najíst, nebo se přede mnou počurá…Né…Ani to nechápu…Myslela jsem, že do Bradavic se berou svéprávní jedinci…Hm..Musím se na to přeptat ředitele, jestli ho potkám.
Každý rok je to prvních pár dnů legrace, sledovat je…Jak neví co a jak a vést je…Ale když už si ani po dlouhé době nedají říct a chovají se pořád jako dvouleté děti, je to těžké…
Opět se mi snažil někdo snad stokrát dostat do pokoje. Opět mi někdo lezl do batohu, ačkoliv jsem ho měla na židli vedle sebe…Opět mi někdo četl přes rameno a jeden prvák si dokonce dovolil otočit mi stránku v knize, kterou jsem četla!
Nejsem nijak stará. Sama jsem ještě dítě…Ale tohle nějak nechápu. Byla jsem snad taky taková..?! Proboha to snad ne..???
V den, kdy se měla otevřít Příčná se sebral hlouček prváků a snažila se dostat na Příčnou pomocí Letaxu. Nedbali na rady starších studentů, kteří jim říkali, že takhle se na ulici nedostanou a dál házeli Letax do krbu, který stejně vždy jen začmoudil.
Druhá skupina (o dost větší), se tísnila a mačkala u správného vchodu do Příčné. Tlačili se tam jak sardinky a necouvli ani když na ně začali hulákat pracovníci Kotle. Trvalo neskutečně dlouho, než je od dveří dostali dostatečně daleko, aby je vůbec mohli otevřít.
Když zeď otevřeli docela, vypukla bitka. Jako vždy… Tlačenice, mačkanice a strašná panika, když s jim zeď uzavřela před nosem. Mohli jste hulákat, že máte hůlku a otevřete, ale nepustili vás…
Jakmile jste se dostali na Příčnou, překonali pár kaluží zvratků a obešli pár prváků, kteří zůstali stát kousek od vchodu s vytřesenýma očima, mohli jste se úprkem hnát k Bance, kde už se tvořila neskutečně dlouhá fronta lidí. Skřeti kmitali, až se jim za nožkama prášilo a byli nevrlejší víc, jak jindy.
Dole u truhel to šlo. Tam byly přeci jen menší skupinky. Horší bylo dostat se z banky už s utrženýma penězi. Ve dveřích stáli lidi, kteří neuhnuli ani o píď, ačkoliv jste je přesvědčovali, že je nepředběhnete…naopak že jdete pryč. Stáli, koukali a nehnuli se. Takže přišli na řadu lokty a dupání na nohy…
A pak..? Klid. Všichni totiž byli v bance a na Příčné bylo jen pár rodin a dospěláků, kteří to dnes v bance vzdali.
Po návštěvě Banky jsem myslela, že se to uklidní..Zapomněla jsem ale na chování prváků, když dostanou do ruky hůlky. Máchají s nima, div si nevypíchnou oko. Metají kolem sebe jiskry..No a ti klidnější, kteří nemávají a nedělají kolem sebe oblaka jisker, mají hůlku alespoň v ruce…Ovšem i ve chvíli, kdy chodí po Londýně…Ach jo…V tyhle dny je opravdu lepší se držet v pokoji, nebo lépe – utéct z Londýna.
