Den 35. a 36.
Pobyt u Munga mi utekl opravdu rychle. Prakticky celou dobu jsem prospala. Vzhůru jsem byla jen ve chvílích, kdy ke mně přišel některý z lékouzelníků, nebo když jsem musela do sprchy, jíst, nebo na záchod..Ven jsem stejně nemohla…Chtěla jsem se přesvědčit, že jsou ostatní v pořádku, ale nebyla jsem schopná se zvednout. Celé tělo mě bolelo a já se cítila stále unavená…Prospala jsem takhle jeden a půl dne…Pak jsem se přeci jen zvedla, abych se najedla.
Na chodbě jsem uslyšela šum a tak jsem vykoukla ven. První, co jsem viděla, byla usmívající se Ričiho tvář. Příjemné. J Hezky mě uvítal a oznámil, že všichni, kdo jsou na chodbě, jsou dnes propuštěni..a že Ala se Say jsou v patře a jsou v pořádku. Hned jsem letěla za nimi, abych se přesvědčila. Byly tam. Obě..A nejen ony..Potkávala jsem další a další známé tváře, které zářily štěstím, že jsou pryč, že je vše za nimi. Prohodila jsme pár slov s holkama a utíkala zase zpět dolů, protože jsem nevěděla, jestli už vůbec smím z pokoje. Potkala jsem jednoho Lékouzelníka, který si mě hned odchytil a že prý nejsem zkontrolovaná..Vzal mě do pokoje a řekl, že jsem zdravá a budu také propuštěna.
Rychle jsme se převlékla do oblečení, které jsme všichni dostali a vyběhla za ostatníma. Riči měl očividně radost, že jdu s nimi a nebudu muset dál ležet v nemocnici.
Všichni jsme se museli nechat zapsat u ženy v recepci a pak jsme byli volní..! Letaxem jsme se dostali do Kotle, kde nám dali pokoje a jídlo zdarma
Nyní vyvstala otázka, jak zkontaktovat rodiče, aby si pro mě přijeli a jak jim vysvětlit, co se tam vše dělo a proč nemám své peníze, ale aby byli přesto ochotni mě do Bradavic zase pustit, pokud se otevřou.
Ah kdybys viděl, jak se ve mě teď perou pocity..! Strach, štěstí, smutek, radost…Všechno v jednom velikým chumlu..!Přijde mi neuvěřitelné, že ještě před pár dny..hodinami..jsem se bála o vše, co mám a co mi zbylo..Počítali jsme každý kousek jídla…A teď tu ležím na pohodlné posteli v Kotli a jím ovoce, kterého mám plný košík… Určitě pořád spím…
