Den 33. a 34.
Včerejší den jsem převážně proležela a prospala. Nějak jsem neměla sílu ani vstát. Dnes jsem se proto probudila hodně brzy. Rychle jsem se nasnídala a šla se opláchnout. Když už jsem byla na chodbě, nešlo to, abych se nešla podívat na toho muže v hnědém. Ala nic neříkala, že by ho někam odtáhla jinam…Ano. Stále leží na svém místě a klidně oddychuje. Vzala jsem mu lahev a v naší komnatě jsem ji doplnila pitnou vodou. Teprve když jsem mu ji pokládala k hlavě jsem si uvědomila, že už vlastně mám zase hůlku a mohla jsem vodu vyčarovat. Na okamžik se ukázala Samantha, ale o včerejšku nic nevěděla. Spala stejně, jako já. Po chvíli se otočila a šla si zase lehnout. Jak jsem tam tak postávala sama u schodiště zavaleného kameny, padl na mě smutek a výčitky. I když jsem si celý včerejšek opakovala, že já za to nemohu, pocit viny nepolevil. Já mohu za Erikovu smrt. Díky mě odešel spát tam nahoru do kabinetu…
Ze všech sil jsem se nyní snažila zbavit těchto myšlenek. Teď jsem ta, která hlídá, když už Ala nemůže. Párkrát jsem potřásla hlavou, schovala hůlku do boty a využila chvíle, kdy ten muž v hnědém spí a šla prozkoumat učebnu. Nic zvláštního jsem v ní nenašla. Kotlík, v němž muž něco připravoval, je nyní dokonale čistý. Pozhasínala jsem tedy jen pár plamenů, které hořely naprosto zbytečně a vrátila se zpět na chodbu.
Hrad se opět zachvěl a mě se až udělalo špatně z představy, že by strop znovu povolil. Každou chvíli jsem nyní koukala na praskliny ve zdech, jestli s nezvětšují. Poslouchala jsem každé rupnutí, nebo zašustění. Proto mě neskutečně vyděsilo, když se z kamenů vynořil Ryšavý Kmotr.
Přišel se přesvědčit, že jsme v pořádku. Ptal se, kolik nás tu je a zda jsme celí. Já se ho zase ptala na situaci nahoře. Ostatní by měli být v pořádku, ale někdo se prý zase snaží dostat do hradu. To snad už ani není možné! O Rakashe nic neví..Vlastně informací mi moc neřekl..Je pravda, že v tom zmatku, jež nyní panuje, třeba ani nejde moc informací zachytit. V rozhovoru nás vyruší hlasy, jež k nám tlumeně dolehly. Následoval další otřes. Rozklepala jsem se jako osika. Červení jdou! Pevně jsem stiskla hůlku a otáčela se kolem své osy, abych viděla, kudy vyjdou. Ryšavý Kmotr odběhl se slibem, že přivede pomoc.
Ne, že bych mu nevěřila, ale nemohla jsem zkrátka uvěřit , že by jsme se konečně dostali pryč…
Trvá to vše snad sto let! Stojím u muže v hnědém, třesoucí se rukou pevně svírám hůlku a bojím se pohnout z místa a jít se podívat na ostatní, jen abych nepropásla příchod oné pomoci. Nebo záhuby.
Po nějaké době se přeci jen odvážím k rychlému běhu do komnaty a snažím se vzburcovat těch pár spáčů. Jen se po mě oženou a spí dál. Však já je potom ještě vzbudím..! Běžela jsem tedy zpět na své místo a čekala. Poslouchala, pozorovala…
V jednu chvíli jsem málem zkolabovala a to ve chvíli, kdy jsem pozorně naslouchala všemu kolem a najedou mi ,jakoby vedle hlavy, zazněl řev Barona. Dokonale mě to zmátlo, takže jsem se musela otočit, jestli opravdu nestojí za mnou. Nestál. Byla to dokonalá iluze, kterou asi chtěl děsit ty, kteří se dostali do hradu. Vehementně přemýšlím, co dál. Co když Kmotr nesežene pomoc? Co když se sem dostanou červení? Budu moct utéct do komnaty, ale tam se oni už jednou dostali…A co ten muž v hnědém??? Nemohu ho tu jen tak nechat…A co naši nahoře..? Určitě jsou v pořádku..?
Náhlý šramot mě vytrhl z přemýšlení. Netušila jsem, kdo je za těma kamenama na schodišti, ale otočila jsme se tím směrem, natáhl a hůlku a pevně ji stiskla. Zhluboka jsem se nadechla a modlila se, abych nebyla moc pomalá, pokud uvidím rudý plášť. Drobné kameny začaly ze zasypané chodby vypadávat a ty veliké prostě…mizely. A pak jsem uviděla modrý pláš´t. Žádní červení! S chvějící rukou jsem dál mířila na muže, který se zatím rozhlížel. „Kdo jste?“ ptala jsem se. Muž si mě všiml očividně až teď. Neodpověděl a ptal se, kolik nás tu je. Opakovala jsme proto svou otázku a hůlku nespouštěla. Odpověděl, že je bystrozor. Nepotěšilo mě to. Po tom všem už Bystrozorům moc nedůvěřuju,…Tenhle byl ale docela jiný. Neznala jsem ho. Znamená to tedy, že Ministersto opravdu konečně zasáhlo??? Znovu se mě zeptal, kolik nás tu je a já odpověděla. Pak se díval na muže v hnědém a ptal se kdo to je. Řekla jsem mu, že nám pomáhal, ale dál jsem o něm nemluvila. Stejně jsem moc nevěděla. Bystrozor mě vyzval, abych došla pro ostatní. Bála jsem se. Co když je to lež a není bystrozor? Co když se otočím a on mi do zad vyšle kletbu? Co když ho tam nechám a on mezitím toho muže na zemi zabije..? Slíbily jsme mu s Alou, že se mu pokusíme pomoct, aby nebyl nijak trestaný…Nakonec jsem se přeci jen rozeběhla ke komnatě a snažila se zburcovat ostatní. Pak jsem se vrátila zpět.
Bystrozor mi slíbil, že ostatní přijde také vyvést ven. Pak už vše bylo jako ve snu. Šli jsme podzemím, které bylo z veliké části zasypané kameny. Jen ulička, kudy jsme procházeli my, byla průchozí. V patře, kde dříve byla květina, byl jen ohořelý, suchý pahýl. Kytka je tedy také pryč..?? Nevěřícně jsem se rozhlížela kolem. Všude zkáza, nepořádek, ruiny…Tohle přeci nebyly naše Bradavice! Chtělo se mi strašně brečet, ale nešlo to. Chvěla jsem se od hlavy k patě a bylo mi všelijak. Prošli jsme sklepením, kde ještě byly výhonky kytky, ale to už mě nijak neděsilo. Teď jsem se obávala toho, jak byl hrad prázdný a toho, že to vše je třeba jen klam. Třeba mě zabijí…Třeba není bystrozor…
Vyšli jsme do Vstupní síně, která byla k nepoznání…Vypadala strašně. Zastavili jsme se u výklenku s krbem v hale u Vstupní síně. Nyní byl obehnán mřížema a byly u něj nějaké bedny. U mříží byla také kabinka, kde jsem se měla svléknout. Oblečení jsem musela hodit do sudu a veškerý obsah batohu také. Včetně peněz! Jediné, co jsem si mohla nechat byl náramek, klíč od trezoru v bance a hůlka. Vše ostatní jsem musela vyhodit. To už jsem nevydržela a rozbrečela se. Pokud se ještě někdy budeme moct sem vrátit, naši nikdy nebudou moct zaplatit vše, co jsem teď vyházela a nechala ve spolce ve skříni při útěku.
Ty tři věci, které mi zůstaly (náramek, klíč a hůlku) mi jiný muž očistil kouzlem a mohla jsem si je tedy nechat. Dostala jsem jakýsi šedivý hábit a já se cítila jako nahá…Pak už mi jen vtiskli sáček s letaxem do ruky a mám prý říct „Nemocnice“. Dostanu se tedy k Mungovi…
Ruka se mi chvěla tak moc, že jsem prášek rozsypávala už když jsem mířila ke krbu. To slovo „Nemocnice“ splynulo z mých úst s neuvěřením. Vše se zatočilo, barvy na okamžik splynuly a já stála ve světlé chodbě. Do nohou mě chladily dlaždičky a k uším mi dolehlo tiché mumlání čekajících nemocných. Pomalu jsem vykročila a nevěřila svým očím. Opravdu jsem pryč z Bradavic? Opravdu se už nemusím bát? Opravdu už není nikde nebezpečí? Nikde nejsou Červení? Nikde není kytka..? Nic nás nezavalí..? Není to sen?
Kolena mi změkla a nechtěla mě nést dál. Zůstala jsem stát kus od dveří, vedle nichž byla cedule s rozdělením pater. Stála jsem a koukala na tu ceduli, jako kdybych ji nikdy neviděla. Pak se dveře otevřely a starší paní mě vyzvala, abych šla dovnitř. Vedla mě chodbou plnou dveří, až nakonec jedny otevřela a já mohla vstoupit. Byl to malý pokoj s postelí, stolem a skříní. Zůstala jsem stát uprostřed místnosti a teprve když za mnou zaklaply dveře, posadila jsem se na postel. Vše se uvolnilo a já se znovu rozbrečela. Je to pryč! Jsem venku! Ostatní jistě přijdou za chvíli…Už se nebudeme muset bát..Uvidíme rodiče..Jsme venku v bezpečí…
Seděla jsem tam takhle snad hodiny. Seděla a cítila ten zmatek v sobě. Štěstí, že jsem venku, strach, zda s ostatní v pořádku dostali nebo dostanou ven a smutek, že se ven nikdy nedostanou ti, co tam zemřeli. Tolik bych tu teď chtěla rodiče!
Slzy nechtěly přestat téct a já se do toho začala tiše smát. Třesoucíma se rukama jsem se je snažila utřít, ale nedalo se to. Tekly dál.
Pak pro mě přišla znovu ta žena a vzala mě do sprchy. To bylo dokonalé osvěžení! Ačkoliv jsme měli k dispozici vodu a umyvadla, sprchu jsme tam neměli. Horká voda byla slast! Musela jsem se pořádně umýt, hlavu dokonce několikrát a pak teprve jsem mohla jít zpět do pokoje. Později se za mnou prý staví další Lékouzelník. Ještě jsem se poptala, jestli tu je hodně studentů z Bradavic a žena mi odpověděla, že ano…
S nepatrným úsměvem jsem si lehla a se srdcem plným doufání jsem usnula.
