Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den 32.

24. 6. 2011

 Ráno jsem se nezdržovala nějakým poklidným snídáním,. Vzala jsem si kus dortu do ruky a šla jsem na obchůzku. Něco mě táhlo ven a já se potřebovala podívat, jak na tom je ten náš malý úsek, kam jsme ještě mohli. Už když jsem vešla do chodby vedoucí k učebně lektvarů, bylo jasné, že něco je jinak. V chodbě ležely trosky čehosi…Možná to byl dřív nějaký kus nábytku, nebo něco podobného, ale teď z toho byla jen hromada dřevěných třísek. Opatrně jsem je překročila a rozhlížela se, kde je ten neznámý muž v hnědém. Nikde jsem ho neviděla a tak jsem si myslela, že asi někde spí. Vyběhla jsem schody a tichounce se přikradla k posteli, jež je v kabinetě. Erik tam klidně spal. Nechala jsem ho v klidu a šla se posadit do učebny. Mlčky jsem tam seděla a dumala nad věcma, které jsem už v mysli snad stokrát probrala…Možnost útěku…Jak jen se dostat pryč…Co vše bych ještě chtěla říct přátelům a rodičům…Mou pozornost zaujaly knihy, které byly po třídě rozházené. Zvedla jsem se a začala je prohlížet. V tu chvíli mě napadlo, že i když to vše přežijeme, nic nebude tak, jako dřív…Třeba se sem u nikdy nevrátíme…Bradavice třeba zcela zaniknou…

Bylo mi z toho smutno. Moc smutno..Ale ten pocit smutku tlumil další pocit. Touha. Touha žít a nezůstávat tady v neustálém nebezpečí. Cítila jsem na sobě každým dnem, jak se sama sobě vzdaluji. Už to nejsem já. Veselá Amelia z Oxfordu. Ne…Cítila jsem, že vše je jinak.
Ala tiše vešla do místnosti a nejspíš m
ě chvíli pozorovala. Pak si teprve odkašlala a pozdravila mě..V mžiku byly pryč i trudné myšlenky. Ala..Na tu jsem vůbec nepomyslela. Trpí tady, jako všichni ostatní a ještě se snaží držet nás pohromadě a setmelené…Obdivuju tu její sílu! A ostatní.Ti, co jsou nahoře v Komnatě..Co ti asi dělají..? Jak ti to tam zvládají..? Třeba se jim už podařilo utéct…
Ala mi
říká, že toho chlapa hledala, ale nikde ho nemůže najít. Je mi to divné, ale nepřikládám tomu velikou váhu. Nemyslím, si, že by utekl…Nejspíš prostě někde spí. V učebně lektvarů nechal prý i trochu obsahu v kotlíku…Jistě by jím neplýtval, pokud by chtěl utéct…
Vracím se s Alou do „spolky“ a ješt
ě na chvíli si lehnu.
Probudí m
ě divné rány vedoucí od vstupních dveří. Ala říká, že to slyší také. Vyšly jsme tedy ven, abychom se koukly, co ten zvuk může způsobovat, ale venku nikdo nebyl. Nikdo tedy neklepal…Vrátily jsme se zpět, ale ty zvuky se ozývaly dál. Na krátký okamžik mě napadlo, že by se opět mohla hýbat stavba a hrozilo by spadnutí. Dokonce jsem tuhle domněnku řekla Alashamě, ale pak jsme tuto variantu zamítly. Strop vypadá bytelně a pevně. A pak přišel otřes. Silný a velice, velice hlučný. Zavrávorala jsem a Ala se musela chytit skříně, aby se udržela na nohou. Jakmile se to uklidnilo, vyběhly jsme ven a viděly tu poušť! Opravdu spadl další kus stropu!
Na úpatí schodišt
ě ležel ten cizí muž zavalený několika kameny. Na nic jsme nečekaly a společnýma silama jsme z něj ty šutry sundaly. S obavami jsem se dívala nahoru, zda nehrozí další pád kamenů…Zjistily jsme, že muž je při vědomí, ale nemůže se zvednout, necítí nohy. Veškerou naši pomoc odmítá a jediné, co přijme je zbytek Lékovce, který Ala měla v batohu.  Hrůza mě poleje ve chvíli, kdy si uvědomím, že nahoře, kde je nyní vše zasypáno, jsem naposledy viděla Erika spát…Je mi špatně..Je mi strašně. Odešel tam kvůli mně. Kvůli dohadování se se mnou. Stále si sice stojím za tím, že to nebyla zcela moje chyba, ale kdybych prostě ustoupila, šla za ním a omluvila se, vrátil by se a byl by tady…Proboha..! Tiše doufám, že je v pořádku a že se v kabinetě stop nezřítil.
Muž po n
ějaké době říká, že je mu o něco maličko lépe a přesouvá se (bez naší pomoci) dolů ze schodů na rovnou zem.  Málem jsem zapomněla zmínit, že tam začal oxidovat ten hňup Cameron. Má blbý keci a jen provokuje. Chvíli si tam hraje na Kinga a stěžuje nám veškerou komunikaci s tím mužem. Končí tedy v kokonu, který na něj ten muž seslal. Díky huhlání, které se ozývá z mumie víme, že je v pořádku a tak ho tak chvíli necháváme a zjišťujeme informace o Hnědých.
Byli tady v lese už od za
čátku roku!! Byli tady a pokud by nepřišli Červení, asi by se jejich role ujali oni – hnědí! Takže jsme vlastně nemohli všem těm situacím utéct. Alu to očividně překvapilo stejně, jako mě. Nešlo se tomu všemu vyhnout. Hnědí se celou dobu skrývali v lese…Je tedy možné, že měli prsty v tom, co se stalo Brumbálovi? Musel utéct kvůli nim? To oni napadli bystrozory a zoology???
Mám pocit, že mi hlava pukne, jak se na m
ě hrnou další a další informace. Pouštíme Camerona, který se ihned sebere a utíká do komnaty. My jsme ještě nějaký čas s tím mužem. Snažíme se ho přemluvit alespoň k přesunu do učebny, aby nebyl hned u schodů, kde hrozí další sesuv, ale nechce. Nechce nic. Ani oblečení, aby mu na chladné, kamenné zemi nebyla zima…Necháváme ho tedy s Alou n místě a jdeme si samy lehnout…Dlouho nemůžu usnout..nemohu všemu nějak uvěřit. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář