Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den 31.

22. 6. 2011

 Dnešní den byl ve znamení hádek a neshod. Jsem ráda, že už je u konce. 

Ráno jsem se probudila mezi prvními. Ještě nějakou dobu jsem nehnutě ležela na zemi přikrytá pláštěm a dívala se do stropu. Tichý šramot mě donutil odtrhnout oči a já se dívala na Alu, která právě vstávala. Vzdychla jsem a také jsem se vyhrabala zpod pláště.
Zjiš
ťuji, že břicho už vlastně skoro nebolí. Pouze, když ho zmáčknu, nebo nějak víc namáhám. To je dobré znamení. Když se kouknu po obvaz, je vidět malé jizvičky velikosti několika drobných mincí. Stále netuším, kde jsem k tomu přišla.
Ala p
řemění jídlo, aby bylo poživatelné a já se s chutí do něj pustím. Samozřejmě dodržuju příděly, jako byly nahoře a nepřilepšuji si nijak, i když bych se ráda najedla lépe.
Ostatní se už také probouzí. Za
číná debata na téma „Co teď?“. Snažím se prosadit to, že by jsme se šli podívat, kudy mohl ten chlap ze včerejška odejít. Ale se to očividně nezamlouvá. Já Tu ale nehodlám shnít zavřená v malé místnosti.
Debatu p
řeruší příchod Erika, který je promáčený jako myš. Ani jsem si nevšimla, že tu po celou dobu není. Vím jen, že včera večer šel s námi na obhlídku a teď přišel z venku…Hned se ptáme, co se mu stalo. Říká, že ho někdo musel omráčit, protože byl za námi, když jsme se vraceli do komnaty a pak s probral až namočený  v jezírku.
To znamená, že venku stále ješt
ě někdo je. Paráda. :oP I Přes hrozící nebezpečí je přemlouvám, abychom se alespoň podívali ven. Je tam pouze jeden člověk a my máme dvě hůlky. Je to přeci jen nějaká šance…Ala si to očividně nemyslí a vzniká tak mírná hlídka. Nakonec Ala uvolí  a jdeme ven. Já, Ala a Erik.  Pomalu se plížíme chodbou a nakukujeme do všech místností. Ale jde přede mnou, já (protože jsem bez hůlky) jdu uprostřed a za mnou nám kryje záda Erik. Dostali jsme se k učebně lektvarů, když Ala rychle ucukla a vyběhla zpět. Poplašeně jsem se na ni koukla a utíkala za ní. Ptala jsem se, co se děje. Prý je tam nějaký chlap. Ohlédla jsem se, abych zkontrolovala Erika, ale nešel za námi.
Zastavily jsme se a pomali
čku se vrátily ke dveřím. Sotva jsem dýchala, když jsem naslouchala zvukům z místnosti. Nebylo toho slyšet moc..Pak jen nějaký mužský hlas a zase nic. Tiše jsme si s Alou špitaly, co se tam asi může dít, když se před námi ukázal okraj klece. Erik je tedy opravdu vězněn. Nejde tedy asi o přítele…Jaké překvapení bylo, když klec zmizela a Erik nevyběhl..! Musel u něj  zůstat ze své vůle, nebo byl omráčený. Bála jsem se, i když jsem se snažila být v klidu. Ala říkala, že ten chlap není červený. Je to ten z lesa…
Po n
ějaké době Erik vyšel a řekl nám, že se pokusí vyjednávat. Máme jít prý do komnaty a pokud by se do půl hodiny neukázal, máme přijít..Co jsme měly dělat? Poslechly jsme tedy a vrátily se do skrýše.
Čekání je dlouhé, ale Erik nakonec přijde. Přišel o hůlku, ale nic moc informace nemá. Ten chlap nás prostě ven prý nevezme…
Ala jde vyjednávat. H
ůlku nechala Erikovi, což mi přijde trochu jako podpásovka, dát hůlku nejmladšímu cucákovi, kterého najde. Už od rána jsem byla podrážděná těma jejich názorama. Očividně tu prostě chtějí zůstat a umřít…A teď tohle..Ale čert to vem! Snažila jsme se být v klidu, ale ten blbeček začal rýpat, že prý jsem protivná a tak. Řekla jsem mu, že není divu v takové dny, v takové situaci..A on začal něco mlít o tom, že je lepší a statečnější a že ho budu poslouchat, nebo co…No to jsem si nedala líbit a řekla mu, že jeho poslouchat nebudu, že je to cucák malej. A už jsme se hádali. Pak mě zazdil a to bylo na mě moc! Aby využíval toho, že on hůlku má a já ne..??! No to prostě..! Když zeď zmizela, řekla jsem mu jen pár vět a pak mlčela. Nebudu plýtvat slovy na takovém dutoňovi. Ala tam byla poměrně krátce a ten ňouma řekl, že jde ven. Předběhla jsem ho a vstoupila mu do cesty, že je ještě čas  a že nikam nepůjde, když jsme s Alou domluveni jinak. A že pokud půjde, já taky. No..a jeho řešením bylo zase mě zazdít. Opravdu blbec! Nedošlo mu, že stojím v chodbě, která vede k východu a tak zabránil i sobě v pochodu. Jakmile zeď zmizela, spatřila jsem Alu. Překvapeně na nás koukala  a ptala se , co se děje..A tam to začalo..
Ala mi prost
ě nevěří. Očividně si prostě oblíbila to zakrslý pako arogantní a mě neposlouchá. Vidí jen to, že jsem protivná a mám řeči, ale kdo by neměl, když si prožívá takovéhle věci a ještě si do něj rýpe takový hovado přiblbý, jakým je Erik. Nakonec se oba seberou a jdou ven. Prý ven můžeme, ale nesmíme do učebny lektvarů a do skladu. Já zůstávám v komnatě. Ala za nějakou dobu přijde a ptá se po mojí verzi toho, co se tu děje. Hraje si na spasitelku, nebo nevím..Poslechne si mě, ale je vidět, že mi stejně nevěří. Pak po mě chce, abych se Erikovi omluvila..! Já jemu! Netuším jako za co a kašlu na to. Po celý zbytek dne se držím od nich dál a nemluvím s nimi. Pokud něco Ala řekne, poslechnu ji. Co jiného mám dělat? Ale víc ne..Hledám místa, kde bych byla sama, ale většinou tam je ten blbec Erik. Nakonec nechá na stole lísteček s tím, že si vzal oblečení, jídlo že nám nechává a bude spát někde jinde..Oooho..jestli myslí, že budu mít výčitky svědomí, tak se plete, cucáček. Na to mu kašlu. Kdyby se nechoval jako idiot, bylo by to v pořádku a já tedy nejsem tentokrát ta, která to pokazila. Tečka!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář