Den 17.
Probudila jsem se schoulená na zemi. Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Nestihla jsem si pořádně ani protřít oči a neskutečně jsem se lekla, když zdí prošel duch! Byl to Ryšavý Kmotr. Divil se, co tam děláme a tak jsme mu vše vysvětlili.Hned na to jsme se začali vyptávat, jestli by nám mohl pomoct ven, nebo jestli by mohl někoho zavolat a kde jsou ostatní. Vše nám zodpověděl a vysvětlil, že ostatní jsou také zavření a že Krvavý Baron je děsně naštvaný a poslal Protivu, aby jim pomohl. Jenže co my tady..? Je možné, že by na nás červení zapomněli.? Ten,co tady byl večer přeci říkal, že máme čas do rána…
Znovu prosíme Kmotra o pomoc a říkáme mu, jaké nám hrozí nebezpečí. Zdá se být poměrně klidný. Abych pravdu řekla, trochu mi to vadí. Jemu se už nic strašného stát nemůže. On už je mrtvý..!
Z rozhovoru nás vyrušil příchod červeného. Očividně se s Kmotrem už potkal…
Ryšavý kmotr nás tam nechává a Červený nás znovu svazuje. Vede nás pryč…Bojím se toho nejhoršího. Asi už nám nechtěl dávat na výběr a prostě nás vede někam, kde nás zabije. Pletla jsem se! Vedl nás do cel, kde byli zavření i ostatní.
Samozřejmě, že jsem se stále bála, ale na druhou stranu se mi strašně ulevilo, když jsem viděla, že ostatní jsou v pořádku a že nás (teď) nezabije.
Sotva za námi dovře dveře, přichází další červený. Je to ten jejich Vůdce, nebo Velitel, nebo co já vím. Prostě Kápo. Jeden prvák – Cameron myslím –si otevírá zbytečně pusu a hraje si na hrdinu. Ten hlavní červený ho nechá vytáhnout ven, dá mu nějakou hůlku a je ochotný s ním podstoupit souboj. Všichni tady víme, že to je nerovnocenný soupeř. Malý prvák s cizí hůlkou a hladový proti mocnému čaroději…každý normální člověk by se stáhl a prosil o odpuštění, ale on si vyskakuje ještě víc! Do toho tam huláká Sam a tím přilévá olej do ohně.
Červeného očividně už nebaví čekat, než ze sebe Cameron vypudí nějaké kouzlo a omráčí ho. Já už se v té chvíli lekla, že ho zabil. V tu chvíli se tam zjevil Ryšavý Kmotr a nesl vzkaz, že Krvavý baron chce mluvit s Vůdcem té rudé skupiny. Velitel to odmítá.Cameron se k údivu všech probírá a - světe div se! – opět začne červeného urážet! Ten se už s ním nepáře a prostě ho zabil! Ano zabil ho! Prváka..! Jsem otřesná a je mi vážně zle.
Samuel si otevírá pusu ještě víc huláká tam jak kdyby přišel o rozum. Nedivila bych se.
Následuje krátký rozhovor mezi červenýma. Něco už je prý připraveno a potřebují to vyzkoušet, nebo co..Vybírají studenta. Je mi zle. Třesu se. Nejdřív chtěli vzít Kate, ale pak si to rozmyslí, protože je prý moc malá a chtějí někoho většího. Los padl na Mokuta. Mokuto.! Proboha co s ním chtějí provést..?! Z očí mi unikne pár slz, které ale nevrle setřu rukávem. Takhle to nemá skončit…
Čas ubíhá, ale červení nás tu nechali samotné. Samozřejmě se hledá způsob, jak utéct. Našla se jedna hůlka! Měla ji nějaká prvačka. Snaží se hůlku podat Samovi, ale jde to zpočátku špatně. Cely jsou asi chráněny nejen mřížemi, ale i kouzlem. Mezi sebou myslím…Proto se hůlka dostane ke mě a já zkouším kouzlo na otevření dveří. Po několika dnech hladovění a s cizí hůlkou mi to nejde. Nehledě na to, že jsem tohle kouzlo nikdy dřív nezkoušela. Zkroušeně vracím hůlku zpět…
Štěstí nám na chvilku přeje, když se nám přeci jen povedlo dostat hůlku k Samovi. Rychle mu posíláme všechno jídlo, které se kde dalo sehnat, aby nasbíral síly. Nepomáhá to. Dveře musí být zajištěny jiným kouzlem…
Když nic jiného, alespoň nám Sam všem poslal nezkažené jídlo a my se najedli.
Jsme venku! Dostali jsme se z cel!
Všichni se spokojeně ládovali jídlem, když se celami prohnala jakási tlaková vlna a zotvírala nám dveře. Na nic jsme nečekali a utíkali. Utíkali jsme, co nám nohy stačili. Vedl nás Ryšavý Kmotr. Běželi jsme do podzemí kolem mučírny a k soše sovy. Díky ní jsme se dostali do jakého si podzemního komplexu…Netušila jsem, že tady něco takového může být! Začíná to dlouhou chodbou, která navazuje na místnost se čtyřmi dlouhými stoly. Za touto místností je chodba s několika dalšíma dveřma. Ty vedou do dvou ložnic s mnoha postelema, na záchod a asi do umýváren. Tam jsem se ještě nedostala. Všechny místnosti jsou chráněny těžkýma, kovovýma dveřma.
Přešel krvavý Baron a vysvětlil nám, že jsme v Komnatě poslední záchrany. Vybudovali ji předci, i když doufali, ž nikdy nebude využita. Je tu ale eden háček, který mě vyděsil a proč jsme okamžitě chtěla pryč. Nikdy neodejdeme. Když jsem se ptala, jak to myslí. Jestli jako je zákaz teď vycházet, nebo jestli to je..navěky…Zopakoval větu, že nikdy nevyjdeme ven.