Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den 16.

8. 6. 2011

 Probouzím se se strašnou žízní a se stálými bolestmi břicha. Žaludek se stále nevrle stahuje v hladových křečích,ale bojím se cokoliv sníst, abych s nepozvracela. Ke snídani si dopřeju tedy alespoň trochu vody.

Všude je klid a poměrně ticho. Našel si mě Henry a tak si chvíli povídáme. Do toho ale vběhla do věže Darlene s očima navrch hlavy, že nás prozradila. Zmateně něco mlela o tom, že šla na záchod a venku červení někoho mučili. Nepochopila jsem, proč vůbec lezla ven. Nepochopila jsem, proč k nim šla, když by tomu mučenému stejně nemohla pomoct. Nepochopila jsem, proč by červení měli někoho mučit venku na chodbě..Ve mně se okamžitě začaly mísit pocity a nevěděla jsem, který z nich vyhraje. Zoufalost, vztek, touha Darlene zabít, beznaděj, touha schoulit se někde v rohu, nebo s řevem utéct?
tato zpráva s okamžit
ě rozšířila p celé věži. Nikde nebyli profesoři, tak jsme vzali situaci do rukou my- studenti. Problém byl, že dost z nás už nemělo hůlky, nebo neumělo moc kouzel. Zavřeli jsme dveře a starší studenti s je pokoušeli nějak zajistit kouzlama.   Pak už jsme jen tiše čekali, až si pro nás přijdou. Utéct nebylo kudy…
Minuty ubíhali a nic se ned
ělo. Už jsem doufala, že třeba   Darlene jen zbytečně jančila a oni ji neviděli, když se dveře otřásly pod prvním kouzlem, které na ně dopadlo. Jsou tady! Roztřásla jsem se a srdce mi začalo pracovat na plné obrátky. Neměla jsem hůlku a jediné, čím jsme se mohla bránit, byl nožík, který jsem obyčejně mívala na lektvary. Neuměla jsem si však představit, že bych někoho bodla…
Vtrhli dovnit
ř! Naštěstí naši byli připraveni a vyslali první kouzla na zazdění. Já se mezitím snažila před paprsky kouzel krýt za židlí. Netuším, jak se mi to povedlo, ale dostala jsem se ven z věže. Jako o překot jsem letěla po schodech dolů s nadějí, že jim s dalšími studenty utečeme a někde se schováme. Dole ale čekal další červený a k všemu nešlo projít dveřmi. Uhýbala jsem kouzlům a věděla, že je to jen otázka času, než mě chytí.
Málem jsem zakopla o n
ěčí nohu, když jsem utíkala schovat se a schody. Po chvíli jsem si všimla, že je to Esme. Běžela jsem zpět k ní a pak...už nevím…Tma..Klid..ticho…

Otev
řela jsem oči a v první chvíli jsem nikoho  neviděla, lekla jsem se, protože mě napadlo, že je už červení pochytali. Pak jsem ale vstala a obešla schody. Viděla jsem, že boj stále pokračuje. Vyběhla jsem schody nahoru a pár lidí mířilo za mnou. Dole to bylo beznadějné. Nahoře  se také stále bojovalo. Proběhla jsem do zadní části věže, kde býval stan, ale ten zmizel. Někdo ho musel sbalit…ale kdo..?
Nebyl
čas se tímhle zabývat. Nakukovala jsem, jak si ostatní vedou v boji s červeným, protože zavládlo divné ticho. Červený pomalu mířil ke mně. Otočila jsem se na patě a schovala se. Ani jsem nedýchala, když jsem stála za závěsem u postele. Slyšela jsem jeho kroky i šumění pláště…Ticho…a pak rozhrnul závěs! Vyjekla jsem a rychle kolem nějak proběhla. Pak jsem se otočila a zaběhla zpět za závěs. Myslela jsem, že mě neuvidí a tak jsem se chovala za nějaký přehoz v rohu místnosti a tiše čekala..Málem mě trefil šlak, když jsem ucítila, jak mě silně chňapl za ruku a vytáhl ven. Svázání bylo rychlé a jak jsem už dříve zjistila, nemělo smysl se jakkoliv snažit se ze sevření provazu dostat…Pochytal ještě pár studentů. A vedl nás z věže pryč. Cestou jsem viděla stále se snažící studenty. Ten boj byl ale marný…
Došli jsme na dohled ke vstupní síni, pak otev
řel dveře a strčil nás do místnosti, kde jsem předtím nikdy nebyla. Uvnitř byly dvě řady lavic a uprostřed jakási ohrada. Pustil nás a odešel. Samozřejmě nezapomněl zamknout.
Byli jsme tu nyní tedy já, Henry, Ricardo a zpropadená Darlene.

Jsem unavená, hladová a plná obav. Snažili jsme se dostat ven.Bušili, ječeli, cloumali dveřma a hledali tajné chodby..Nic. Občas jsme zaslechli, že někdo jde po chodbě. Zda to byli červení, nebo studenti utíkající do bezpečí, to nevíme. Nikdo se u nás nikdy nezastavil. Hodiny ubíhali a já začínala být čím dál víc podrážděná. Pořádně jsem si na Darlene vylila zlost, protože nebýt jí a těch jejích pitomých nápadů lézt ven na záchod, když záchod byl i ve stanu, nebyli by jsme teď v takové šlamastyce.
Čilý hovor, který prve panoval, když jsme se snažili vymyslet plán, jak se odsud dostat pomalu utichal, až zanikl docela.
Ml
čky jsem seděla na lavici a přemýšlela o všem, co se tu děje a o tom, že bych ráda ještě viděla rodiče a brášku…Henry se nemohl moc hýbat. Asi byl zasažený nějakým kouzlem..Po nějaké době to však pominulo a on si ke mně přisedl…a…řekl mi..No řekl mi, že mě má rád…
Pak se mi jen op
řel o rameno a usnul…
Probudil nás hluboký hlas vyzívající nás k ustoupení od dve
ří. Červený přišel! Darlene začala vyvádět, ale on by l docela v klidu. Vypadal dokonce docela pobaveně! Dal nám vybrat. Můžeme prý zemřít rychle jeho rukou, nebo pomalu umřít hlady. Do rána se máme rozmyslet. Pak v klidu odešel.
Tohle je zkrátka konec. Už nevidím nad
ěji… Teď už je noc. Všichni tady spí a já tu sedím a koukám to šera v místnosti. Nemůžu zase moc spát…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář