Den 14.
Spala jsem u stolu.zase. Záda skoro necítím. To bude zase trvat půlku dne, než se srovnám…
Nasnídala jsem se. Ala mě dokonce obdarovala teplým čajem! To byla lahoda po tolika dnech – něco teplého. Opravdu příjemná změna. Seděla jsem u stolu, popíjela ten výborný čajík a znuděně pozorovala ostatní, jak trénují všelijaká kouzla. Vadí mi, že já nemohu nic. Jen sedět v rohu a nepřekážet. Popřípadě uhýbat zbloudilým paprskům…
Zahlédla jsem Henryho. Očividně je už v pořádku, protože se s vervou pustil do tréninku.
V jednu chvíli mám pocit, že cítím kouř, ale nevěnuju tomu moc pozornosti. Napadlo mě totiž, že to je cítit ještě z mých vlasů ze včerejška. Pak jsem ale ucítila znovu ten zápach a zeptala se Alashamy, jestli to taky cítí. V klidu mi odpověděla, že ano. Červení asi zase řádí…Do mysli se mi vkrade myšlenka na Mayu. Kdepak jenom asi je..? Už celé dny jsem jí neviděla. Vlastně jsem ji neviděla od té doby, co jsme museli opustit havraspárskou spolku…Doufám, že je v pořádku a někde se schovává. Jenže to by nebyla Maya, aby zůstala zalezlá někde v koutku. Ta určitě prolezla celý hrad!
Zrovna když si pročítám své poslední zápisky, dolehne ke mně znepokojený Aly hlas. Ohlédnu se, abych zjistila, s kým že se to dohaduje. No jo. S kým jiným, než s tím neposlušným a otravným prvákem Cameronem. Jde o to, že trénuje kouzla – to je fajn- ale používají bu´d on, nebo další prváci kouzla, která vydávají zvuk. Ala má oprávněný strach, že by to Červené mohlo přivést k nám. Jenže ten přiblblý kluk si z toho nic nedělá…
Z chodby k nám doléhá stálý rámus. Různé rány, praskání, vrzání a další rány…je to k nevydržení.
Ha! V této chvíli už to Ala nevydržela a chce tomu prvákovi vzít hůlku. Bohužel se jí to nepovede, protože si ji prý schoval. No..Alespoň dá snad na chvíli pokoj.
Přišel k nám profesor Thruffle. Nyní přišla chvíle, kdy se budeme muset přesunout na jiné místo. Konkrétně do věže, kde je učebna věštění. Rozdělil nás na dvě skupiny. Prváci a ti, kteří nemají hůlky (tedy i já) jsme museli na pódium. Ostatní zůstali dole u profesora. Bylo jich žalostně málo. Pak z nás tvořil skupinky. Vždy jednoho s hůlkou a dva, nebo tři prváky, nebo bezhůlkové studenty. Ještě než jsme odešli, byla jsem obdarována krásným náhrdelníkem…Netuším, čím jsem si to zasloužila, ale Henry trval na tom, že ho mám mít.Přesun byl rychlý a bez problému. Byla jsem ve třetí skupině, takže když jsme dorazili do věže, přivítal nás už čilý ruch.
Je to tu dost malé a nesoukromé, ale co se dá dělat..? Záchranou nám je opět stan profesora Aquarina.
Nic zvláštního se neděje. Všichni, co mají hůlky cvičí všelijaká kouzla. Už to nikomu nedá. Všichni se určitě bojí a chtějí se zdokonalovat a přidat svou ruku – respektive hůlku – k dílu. Já jsem s Alou našla postel schovanou za závěsem, kde je alespoň nějaký klid a soukromí. Začaly jsme se povídat o všem možném i nemožném a byl to věru zajímavý rozhovor. Jen krátce jsme se zmínily o lidech, které Alu nemají rádi. Samozřejmě řekla i Ginino jméno. Ona to nějak musela slyšet a hned na nás vyjela, že ji pomlouváme. Ala s Ginou se začaly dohadovat a pak se do sebe pustily. Nemohla jsem se na to dívat a snažila je nějak dostat od sebe, ale Gina se potom tedy zaměřila na mě…Ala ji zastavila a byl na chvíli klid…Nechali jsme Ginu u postele za závěsem a šly jsme si sednout do učebny do horní lavice.
Gina je blázen!Je to vyšinutý blázen! Seděly jsme s Alashamou v učebně, když jsem si všimla, že nakukuje těma oknama, co jsou v chodbičce ke stanu. Čučela tam s vražedným pohledem na Alu a pohrávala si s nožem…Upozornila jsem na to Alu a ta už ji nespustila z očí. Mezi tím jsem byla obdarovaná dalším dárkem…Svazkem sněženek. Udělalo mi to velikou radost, ale když…No…Nic..Je to milé…
Gina nedává pokoj. Kamkoliv se hneme, je tam s tím svým nožem. Jeden jí Ala sebrala, ale ona jich má asi pěknou zásobičku. :oP
Večer za mnou přišel Henry, jestli bych s ním prý nešla někam ven. Nejdřív jsem se lekla kam jako, ale on myslel samozřejmě jen někde tady, kam můžeme, ale ven mimo stan. Sešli jsme dolů z ložnice. Nikdo tu nebyl a tak jsme tam zůstali. Posadili jsme se a Henry mě požádal, abych mu vyprávělo a tom včerejšku. Co bylo po tom, co mě odvedli. Vše jsem mu řekla a on mě uklidňoval, že už je to pryč. Pak mi řekl, co se dělo s ním. Musela to být hrůza. Očividně stále přitvrzují. Tak to alespoň a něm působí.
Po chvíli se k nám připojila Alashama. To ale asi nějak vycítila blázen Gina a přišla zase otravovat s tím svým nožem. Alashama si z ní naštěstí nic moc nedělá. Jen na chvíli využila tmy a zalezla pod židle, kde chvíli prolézala, dokud Gina nevypadla. Jen mě trochu děsí věta,kterou řekla. Něco ve smyslu, že Ala nedožije rána i kdyby měla jít (Gina) za červenýma…A pak už ji nikdo nenašel. Jestli ta trubka opravdu šla ven a pro červené, tak jí sama zakroutím krkem!
Do třetice jsem dnes dostala dárek od Henryho. Tentokrát to byla krásná růže. Už jsem se neubránila rozpakům a celá zčervenala…Co na tohle všechno mám říct..??? Přidal se k nám i Mokuto…Ale byl už klid. Ještě chvíli jsem si tam s ostatníma povídala, ale spánek mě přeci jen přemáhal a nakonec jsem se s ostatníma rozloučila. Henry se okamžitě zvedl taky a že jde spát. Vyprovodil mě nahoru do ložnice a protože tam byla ještě volná postel i pro něj, zůstal a také se uvelebil..a pak řekl, že mě má rád..!