Den 13. Opravdu den smůly
Probudila jsem se už do čilého ruchu. Všude pobíhali lidi a Aquarin všechny budil. Už to nastalo!! Musíme se přesunout! Někdo z těch, co včera lítali ven, našlapal před vchodem do tajné chodby bláto a červení ty stopy našli..Vypálili místnost naproti naší skrýši a prý se snad dostali i do „předsíně“!
Rychle balíme poslední věci a vybíháme na chodbu. Všichni pevně tiskneme hůlky (tedy mimo ty, kterým byly uzmuty červenými) a jdeme opatrně vpřed.
V učebně ještě nikdo nebyl, ale na chodbě čekali..Vešla jsem tam, když už všude poletovaly kletby a obranná kouzla…Povedlo se mi zastavit několik červených zdí a rychle jsem utíkala za skupinkou, která mi mezitím utekla. Netušila jsem kudy šli, ale všude na schodišti byla kytka, tak jsem šla volnou cestou a dostala se do sklepení. Tam byl další červený! Vyslal na mě kletbu a mé tělo vypovědělo službu. Vše mě zabolelo a já se probrala na zemi.
Vstala jsem, ale očividně to odnesl kotník. Bolí jako čert, když došlápnu.
Rozechvěle se vydávám dál. Dávám pozor, ale červený nikde není…
Vrátila jsem se zpět do patra, kde se mi ostatní ztratili. Potkala jsem jednu prvačku, co byla nějak zmatená a chtěla jsem ji vzít sebou, ale přiběhl další červený. Chvíli jsem se úspěšně bránila. Ta holčina měla menší štěstí a byla uvězněna v kokonu. Schovala jsem se za jedním ze závěsů na chodbě a červený prošel kolem. Utíkala jsem ke schodům, ale tam byla kytka, tak jsem se zase otočila a běžela k záchodkům, kde obvykle sídlila Uršula. Třásla jsem se tam a čekala, jestli mě najde..Nic..Dlouho byl klid, tak jsem pomalu pootevřela dveře vykoukla..Nic..Rychle jsem vyběhla, ale v mžiku kolem mě vyrostla klec. Ten mizera se schovával za dveřma! Pro jistotu mě zabalil do pavučin a udělal ze mě mumii. Sebral mi hůlku a já věděla, že jsem ztracená…Pak už neměl důvod se jakkoliv strachovat a tak z nás sundal všechny ty vrstvy, co tvořili mumii.
Svázal mě i tu holku a vedl nás hradem. U havraspárského vstupu do spolky chytil ještě Henryho a Johna…
Tak jsme v kumbálu u prefektské spolky, nebo co to tady prý mají. Nejdřív bušíme, křičíme, snažíme se najít cestu ven, ale víme, že to je asi marné. Henry dělá strašný vyrvál, až červeným dojde trpělivost a odvedou ho. K nám doléhá jen jeho křik…Když ho po čase vrátí, je od krve a mimo sebe. Červený na něj chce vyslat další kouzlo, ale stoupnu mu do cesty a tak mě praští…
Když se proberu, je John pryč..asi ho odvedli, nebo nevím,..
Ta prvačka je vážně divná. Mele tu nesmysly, zpívá si, pak provokuje taky červené a celkově mluví divně…Že já se jí snažila pomoct..! Nemusela jsem být v téhle bryndě.
Z myšlenek mě vytrhne hluboký hlas, který nás vyzve, abychom odstoupili od dveří. Učiníme tak a červený mě sváže a bere s sebou někam ven…
Dovedl mě do místnosti, kde jsem dřív nebyla.Vždy bylo zamčeno. Je tam nějaký další červený a ptá se po vejci. To bude jejich šéfík…Vzpomněla jsem si na Nomose a poslala je do lesa k Hagridově hájence…Nevěřil mi a tak mě začali mučit…Třesu se ještě teď, když si vzpomenu, jak moc to bolelo.
Vzali mě zpět do té komory. Henry ležel na zemi v kaluži krve a moc nereagoval. Jen někdy..Pak přestal odpovídat docela…
Už jsem se vážně naštvala. Začala jsem bušit na dveře s myšlenkou, že je prostě zavedu nahoru do havraspárské koleje, kde je to stejně už prohledané a zničené. Doufala jsem, že tam nikdo nebude, ale věděla jsem, že by měli ostatní být v tréninkovce, tak snad…
Dlouho trvalo, než se ke mně vrátili. Nakonec mě ale přeci jen vyslechli a opravdu mě vzali s sebou. Myslela jsem – naivně – že se jim někde cestou vysmeknu. Šel se mnou jen jeden…Cestou jsme nikoho nepotkali a ve spolce bylo taky pusto…
Řekla jsem, že je vejce uložené ve skrýši v podlaze v jednom z pokojů. Vešli jsme do chodby s pokojema a on zavřel dveře…Navedla jsem ho k jednomu pokoji, pak jsem se mu vykroutila a utíkala. Kotník bolel jako čert, ale to bylo vedlejší. Beru za kliku a…zamčeno.! On zamkl..! Pak začala honička, kdy kolem mě létala kouzla a kletby. Síly mě opouštěly a tak jsem se schovala do jednoho z pokojů a zalezla pod postel. Chvíli bylo ticho. Pak jsem uslyšela kroky. „Kdepak jsi..?“ ozvalo se tiše a pak jsem ucítila ten zápach..On zapaloval postele! To jsem nevydržela. Vylezla jsem a stanula mu opět tváří v tvář. Mířil na mě hůlkou a říkal, že mám na výběr. Jít s ním, nebo tu zůstat, ale tady hořelo…A pokud bych šla s ním, asi by mi dal co proto, když vidí, že tu vejce není…
Nějakým zázrakem se mi povedlo prosmýknout se kolem něj ve chvíli, kdy už chtěl zavřít. Následovala další honička. Samozřejmě, že mě nakonec chytil do klece. Svázal mě a nesl do té hořící místnosti. Všimla jsem si, že zapálil i jiné místnosti. Křičela jsem, cukala jsem se, snažila se vykroutit…A pak jsem řekla, že udělám cokoliv, jen ať mě pustí. Zastavil se u otevřených dveří,koukl na mě a dlouho mlčel. Jak já se strašně bála..! Nakonec ale přece jen promluvil. Řekl pouze dvě slova. „Jen běž.“
Nečekala jsem a utekla. Noha ale bolela čím dál víc a tak jsem musela přeci jen zpomalit. Nešla jsem rovnou do tréninkovky. Zaprvé to ani nešlo kvůli kytce a za druhé jsem se bála, že by mě sledoval. Zastavovala jsem se různě..a vždy jsem se rozhlédla všude, jestli někde někdo není…Až teď jsem si všimla, že mám popálené dlaně…Začíná to bolet…I zbytek těla mě bolí, ale to se snažím nevnímat. Není to tak intenzivní.
Ve sklepě jsem narazila do jednoho prváka. Málem se mi zastavilo srdce, jak jsem se lekla. Měl hůlku a tak svítil a posloužil mi jako oči. Cestou mě podepíral. Sám nevěděl, kam má jít, tak jsem ho vzala s sebou. Než jsme vešli do tréninkovky, prošli jsme všechny chodby na patře a prohlédli místnosti. Nikdo nikde. Pak teprve jsme šli dovnitř.
Uvnitř mě uvítal čilý ruch a Nomosův stan. Signál, že jsme na dobrém místě. Nikdo si mého příchodu nevšiml, mimo Esme. Moje milá Esmeralda byla v pořádku! Vše jsem jí převyprávěla a jelikož profesoři připravovali další lektvar, nerušila jsem je. Vzkaz jsem neměla...
Šla jsme si tedy na chvíli lehnout do stanu, ale neusnula jsem. Vše na mě dolehlo a já začala brečet. Zaslechla jsem známý hlas,který nejistě vyslovil mé jméno. Alashama! Přišla do stanu a začala si se mnou povídat. Tak jsem jí poněkud zmateně povykládala co se stalo. Dala mi napít léčivého lektvaru a mě se během chvíle trochu ulevilo. Ala mě vzala dolů k ostatním. Už jen v tichosti sleduju přípravu lektvaru a naslouchám rozhovorům…
Uběhly minuty, nebo snad hodiny..? Seděla jsem u stolu, když se kolem zvedla vlna rozruchu. Donutila jsem tělo k činnosti a otočila se. Na zemi kus ode mě ležel Henry! Ihned jsem vyskočila a zjišťovala jak se sem dostal a co mu je, Už v té místnosti, kde nás drželi vypadal strašně, ale teď.? Ostatní se na něj sesypali a hned mu pomáhali, Léčivý lektvar, léčivá kouzla, ale nikdo neví, co mu přesně je.Nakonec ho vzali do stanu…Snad se mu brzy bude líp..Hlavně, že je tady..Ale znervóznil všechny zprávou, že o nás červení ví. Ví kde jsme schovaní…
Výčitky v mé hlavě začnou být silnější. Co když mě nějak sledovali..? Co když Henryho tak zřídili proto, že byli naštvaní, že jsem je zavedla schválně jinam..? Je to strašný pocit..Alashama mě ujišťuje, že já za to opravdu nemůžu..Ale kde má člověk vzít jistotu..?
Nyní už jen pozoruju, jak Ala cepuje toho otravného prváka v kouzlech. Je to docela zábava, ale strachu mě to nezbaví….