Den 11.
Nic se neděje…Ale je to dobře. Trochu si odpočineme, i když mě osobně v hlavě stále hlodá myšlenka, kde jsou ostatní a jak si vedou. Jídlo máme, je tu hned o něco lépe…Ne, že by tu jinak bylo nějak špatně, to ne.
Say se vydává na průzkumy…Když se vrátila, informovala nás o tom, že venku je jeden bystrozor. Podle mě to musel být ten bídák vošklivej, co nám hlídal spolku. Takový ten vysoký, arogantní hňup. V každém případě se vrátila nepozorována. Při dalším pokusu o prohlédnutí okolního terénu viděla jednoho Červeného. Hned se mi udělalo ouzko a naslouchala jsem, zda uslyším zvuky nasvědčující tomu, že se dostaly do „předsíně“.
Přibyla k nám Carol! J
Say se dlouho nevrací…
Pořád se nevrací..Začínám být nervózní. Přistihuju se, jak čím dál častěji koukám ke vchodu, abych se přesvědčila, že tam není…Ráno tu stále něco řešili s Alashamou a Mokutem. Netuším o čem byla řeč. Moc jsem tomu nerozuměla. Moc šeptali.
Say je zpět a dokonce s malým přírůstkem! J Přivedla Miu! Skvělý pocit vědět, že je další člověk v pořádku.
Nastala další chvíle klidu, kdy jsme poslouchaly, co vše si zažila Mia, i to, jak ji šla Say na pomoc. Při poslechu těch slov jsem se celou dobu třásla a tiskla hůlku tak pevně, že se divím, že se nezlomila.
Při našem rokování tu také padla jedna informace, která mě na jednu stranu vyděsila, ale také potěšila..Nebo já nevím, jak jinak to nazvat. Červení totiž nezabíjí děti! Zajmou je, zamknou, seberou jim hůlky a podobně..různě jim ubližují, ale nezabíjejí…Otázkou je proč..?
Tak deníčku…Stále tu sedíme. Ticho prolamují jen kroky, když jde někdo ze starších studentů (Mokuto, Alashama, Sayaka, James) juknout, co se venku děje. Vždy jsou ale hned zpět. Po nějaké době Alashama donutila Say, aby si na chvíli zdřímla. Say se nejprve bránila, nebo to tak alespoň vypadalo, ale pak přece jen na chvíli usnula. Je to dobře, protože od doby, co jsme museli utéct z havraspárské spolky toho moc nenaspala…James také odpočívá. Jen ať spí..Je to dobře, když je klid.
Tak konečně jsme se probrali z ustrnutí a začali něco dělat. Nejprve jsme si procvičovali jednotlivá kouzla, která by se nám v dalších hodinách (nedej Bože minutách) mohly hodit, ale potom Ala přišla s návrhem, že by jsme si mohli dát improvizovaný souboj. Už už jsme se chystali, když nás vyrušil dusot nohou a ruch z „předsíně“. „Už jsou tady! Našli nás!!“ napadlo mě a ihned namířila hůlku na vchod. Srdce mi bušilo jako splašené a kolena byla málem jak z rosolu. Neumí si asi nikdo představit, jak moc se mi ulevilo, když se dveře konečně otevřeli a tam byli další studenti naší školy! Ježiš to bylo slávy a radosti..! I když taky starostí. S napětím jsem poslouchala vyděšené prváky, jak překotně vyprávěli, jak jejich skrýš našli a začali se do ní dobývat…Ještě, že se odtamtud dostali!
Nella je zraněná. Našla jsem ji v tom náhlém zmatku sedět ve stínu u zdi. Oblečení měla zakrvácené, ale nechtěla nijak pomoct. Tvrdila mi, že už je v pořádku a že jí nic není. Vyprávěla mi, co se stalo, jak přišla ke zranění a mě bylo zase o něco bídněji. Odsud se prostě nemůžeme dostat…No…Zkoušela jsem Nellu přemluvit,aby se napila, najedla, nebo si lehla a pořádně odpočinula…Vše odmítla..Jen mi dala pořádnou porci baget, čímž nasytila asi celé osazenstvo naší nové, improvizované spolky.
Jak tak koukám po všech studentech, co se tu sešli, marně stále pátrám po dvou tvářích. Po Esmině a po Myaině…Kde jen holky moje jsou…? Snad jsou v pořádku.
Z mých trudných myšlenek mě vytrhli profesoři (Ben Truffle a Nomos Aquarin). Říkali, že se zítra budeme muset rozdělit. Je nás tu moc – což je holá pravda. Nedá se tu hnout. Obzvlášť, když je tu ten Nomosův stan. Nic proti němu. Je perfektní,ale pohyb po místnosti přeci jen omezuje. Jo takže se zítra budeme muset část studentů opět sebrat a přesunout. Nejspíš prý do astronomické věže, pokud to půjde.
Také nám říkali, že Červení se ptají po nějakém vejci, nebo co. Netuším, o co by mohlo jít, ale budiž. Prý jim máme cokoliv nalhat, vymyslet si a třeba je poslat na konkrétní místo. Třeba je tím zdržíme a zaměstnáme.