Zápis 9.
Henryho rodiče jsou moc příjemní a zajímaví lidé.
Snažila jsem se v pokoji uklidnit a upravit se tak, abych vypadala opravdu co nejlépe. Nebyla jsem spokojená. Cítila jsem se hloupě, protože vlastně nevěděli, že se vrátí domů a já tu budu. Přišel pro mě Henry se slovy, že na mě už dole čekají. Paráda. :oP
Snažila jsem se jít klidně a působit vyrovnaně, ale byla jsem opravdu nervózní. Podle toho, kudy jsme šli, jsem poznala, že mě vede do salonku. Henry otevřel dveře a nechal mě vejít první. Jeho rodiče tam už seděli u malého kulatého stolku, který byl postavený poblíž krbu. Oba k nám otočili hlavu,m když zaslechli kroky. Henryho otec hned vstal a se širokým úsměvem mě vítal. Nejistě jsem mu úsměv oplatila a přijala nabízenou ruku. Poté jsem si podala ruku s jeho mamkou, která také nešetřila úsměvy.
Po vybídnutí k tomu, abych se posadila, jsem si sedla na krátký gaučík, který byl poslední volný. Spořádaně jsem složila ruce do klína a dívala se střídavě na jeho rodiče. Cítila jsem, jak rudnu.
Henryho taťka byl ukázkový bystrozor. Pokud by mi někdo řekl, abych si nějakého představila, byl by asi hodně podobný jeho otci. Delší zvlněné vlasy hnědé barvy, které spadají na ramena, krátké strniště pokrývající jeho tvář, jasné bystré oči, které si všímají každého detailu..a vysoký…Ano…To byl Henryho otec.
Jeho maminka byla jako směsice bystrozorky a nějaké…miss. Dlouhé, rovné, tmavé vlasy lesknoucí se jako samet, bledá pleť bez chybičky, překrásné oči dokonale nalíčené, štíhlá postava…Vypadala spíš jako jeho starší sestra, než jako matka..No..I když…Když jsem se na ni dívala déle, uměla jsem si ji představit, jak se žene za nějakým zlým černokněžníkem a metá po něm kouzla.
Po nějaké době jsem se přeci jen zbavila svého ostychu a začala s nimi poměrně klidně komunikovat. Vyptávali se na mou rodinu a v jaké jsem koleji a co mě ve škole baví za předměty a čím bych chtěla být…Klasické otázky, které jsem očekávala. Po celou dobu se usmívali a nijak nenaráželi na můj smíšený původ. Bylo to příjemně strávené odpoledne.
Když se Henryho rodiče omluvili, že se nyní musí věnovat své práci, s úlevou jsme vydechla. Vrátila jsem se s Henrym do „mého“ pokoje a domluvila se s ním, že se zítra dopoledne vrátím do Kotle.
Následující ráno mi Henryho rodiče zjistili, kdy mi jede vlak, zajistili, abych měla s sebou dost jídla (jako kdybych měla umřít hlady J ) a po snídani nás vyprovodili k vlaku. Vyjeli jsme z toho malého nádražíčka, na které jsme původně přijeli. Cesta ubíhala rychle a já se těšila, až zase uvidím známé tváře…
V Kotli bylo poměrně dost lidí, což mě překvapilo. Poslední dobou tam bylo jen pár osob. Ostatní byly většinou doma. Hned jsem pochopila, proč jich tam je tolik. Ministerstvo nám konečně vrací věci z Bradavic. Nemeškala jsem, hodila věci, které jsem měla u Henryho do pokoje a vyrazila směr Ministerstvo. Henry si musel prý něco zařídit a tak se mnou nejde. Vede mě tam Riči s tím, že trvá na tom, že mi věci zpět ponese. Sám toho prý měl hodně. Nějakou dobu po nás přichází Say s Alou. Chvíli trvá, než se mi pracovník ministerstva začal věnovat, ale pak mi přeci jen předává kufr a dokonce i klec s Kulíškem! Moje radost nebere konce. Po chvíli radost přeci jen pohasne, když zjistím, že u věcí není klíček od kufru a peníze…Chybí i nějaké další věci, ale ty čert vem! Většina z toho se mi vrátila. S ujištěním, že se ještě po hradě poohlédnou, jsem odešla.
Riči mi kufr statečně nesl až do pokoje a já si nesla klec s Kulíškem. Vypadal poněkud vyhuble, ale jinak docela spokojeně.
Zbytek dne jsem si povídala s Mayou, ale moc dlouho jsem nevydržela…Cítím se unavená..Šla jsem tedy do pokoje a dopisuju poslední řádky. Vedle sebe mám Kulíška, kterého drbu za ušima a on spokojeně přede…